Texty: STROTZER, Milan: Příběhy pana Podivouse, Divadélko Na stromě Brno, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012

Divadélko Na stromě Brno
Jan Říha: Příběhy pana Podivouse

Milan Strotzer

Divadélko Na stromě Brno pokračuje v nastoupené cestě autorské tvorby divadla pro děti předškolního věku, což je samo o sobě chvály hodné. Je třeba tuto skutečnost vytknout tzv. před závorku jako jednoznačné pozitivum, neboť není mnoho souborů, které by své tvůrčí úsilí orientovalo tímto směrem. Němčického divadelního máje 2012 se soubor zúčastnil hrou režiséra a herce souboru Jana Říhy Příběhy pana Podivouse.

Autorská textová předloha Jana Říhy je podkladem k inscenaci tří kratších příběhů, svázaných osobou pana Podivouse. První je o zlobivé botě, která utíká svému majiteli. Druhý je naučením o tom, jak nekrmit nevhodně psy. Třetí příběh je o namyšlené trumpetce, která opustí své místo v orchestrionu, aby vynikla jako sólový nástroj. Její nepodložené ambice se však potvrdí jako liché. Z tohoto výčtu je zjevné, že se autor pokusil o naučné sdělení prostředky divadla, ale při tom se nesoustředil k nějakému užšímu či jednotícímu tematickému zaměření. Ve dvou případech je to naučení zprostředkované oživlými předměty a v jednom přes osoby živoucí.

Odhlédneme-li od požadavků na jakékoliv sjednocení, textová předloha není sama o sobě bez problémů. Jejím handicapem je především to, že ten který příběh je veden více vůlí autora, než z kauzality a potřeb příběhu, respektive jeho poslání. Příkladem za jiné je např. vrácení se trumpetky zpět k Podivousovi do jeho orchestrionu ne z důvodu selhání jako sólistky a uvědomění si svého nezastupitelného místa v celkové orchestraci hracího stroje, nýbrž proto, že trumpetka trpí zimou, nastydne se, a proto se vrací do tepla Podivousova příbytku.

Dobře disponovaný, původně činoherní herecký soubor Divadla Na stromě se po náznacích ve své předchozí inscenaci tentokrát vydal zcela jednoznačně na půdu jiného divadelního druhu, a sice divadla loutkového. Není v něm takříkajíc doma, a odtud plynou největší problémy inscenace. Tkví to především v tom, že loutky jsou v rukou loutkovodičů rekvizitami a herci s nimi tak zachází, namísto toho, aby jejich prostřednictvím jednali. Dochází tak namnoze k pouhopouhé ilustraci mluvního projevu, chybí vynalézavost a překvapivost. Zvláště očividné je to při zpracování scén tloustnutí údajného jezevčíka, který je navíc pojednán tak, že evokuje všechny jiné rasy, než tu, o které je řeč. Otázkou je výtvarné řešení celku inscenace, zejména však klíčových loutek. V každém příběhu je, aniž by to přinášelo nějakou další informaci či kvalitu, použitý jiný typ loutky – kašírované boty, plyšový pes a plošná loutka trumpetky.

Zmiňuji zde jen nejviditelnější nedostatky, které nedovolily souboru vstoupit do hájemství loutkového divadla a využít jeho potenciálu.