Texty: ZAJÍC, Vladimír: Slečna Agáta a pan Velké Zvíře, Divadlo Baterka Brno, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012

DS BATERKA Brno: SLEČNA AGÁTA A PAN VELKÉ ZVÍŘE

Vladimír Zajíc

Divadelní uskupení BATERKA se záměrně a cíleně věnuje tvorbě představení pro publikum předškolního a nižšího školního věku. V nich využívá prostředky dramatické výchovy a výchovy dramatem, přičemž hlavním cílem je aplikace všech prvků, které podporují dětskou fantazii a kreativitu. To v důsledku znamená, že jedno každé představení je otevřené – mělo by být otevřené – podnětům z řad diváků a následně i „diváků-herců“, neboť mnozí z hlediště vstupují na jeviště; vstupují do příběhu, a když se zadaří, tak jej svou bezprostředností, a spíše chováním než jednáním, ovlivňují či eticky obohacující. Divadlo BATERKA tudíž nabízí představení - či chcete-li program - interaktivního divadla s výrazně posíleným participačním zacílením. Převedeno do běžné mluvy to znamená, že inscenace jako takové nemají finální podobu, ale základní půdorys příběhu a téma, které má pedagogický dosah především v eticko-estetické sféře. Text/představení, tedy musí na počátku obsahovat zásadní motiv, proč dramatické osoby na jevišti nutně potřebují pomoc z řad participujících diváků. Stavební panely inscenace jsou tedy dány a fixovány, ale naplnění dramatického oblouku je pokaždé jiné. Ono jiné ovlivňují nejen „diváci-herci“, ale též sami aktéři a všechny vnější okolnosti, v nichž představení probíhá.

A teď od teorie k praktickému výsledku. Co se týče herců provázející nás a tvořící pro nás diváky detektivní příběh slečny Agáty, pana Velkého Zvířete a radostné poutě, která pro zlý čin zamrzla v čase, se nedá nic vytknout. Herci/tvůrci bez problémů zvládnou malé pomocníky, kteří se dobrovolně a nadšeně zúčastní rituální pouti scénou skrze příběh. O tom není sporu, ale mohla by být věnována větší pozornost iluzivním prvkům výpravy, přesněji zacházení s nimi, a je přehnaně dlouhý čas věnován uzavřenosti skupiny v putujícím slunečníku (samozřejmě to platí, pokud kdo zůstane v hledišti). Sám konec je apelativní v tom nejlepším slova smyslu, a to i v hereckém provedení, kde dochází k pochopení konání, omluvě, a především ke snaze nahradit co bylo pokaženo.

Ovšem co výtku zaslouží je scénář AGÁTY, neboť obsahuje řadu prohřešků: neuspořádanost a často alogičnost motivů, problematické používání češtiny!, a zásadní věcné chyby. V Africe žijí Indiáni, ale ve scénickém tvarosloví jsou to černoši... Aby bylo jasno, nevolám po purismu v žádné z použitých složek, ale pro dětské publikum je vše, co se na jevišti děje, pravda pravdoucí, ať už ji vnímají z jakékoli pozice. Na druhou stranu během představení se nekonají žádné manipulativní zhůvěřilosti, a nakolik tvůrci/herci akceptují nápady sobě přizvaných pomocníků se nejspíše proměňuje podle prostředí: mateřská školka, divadelní sál, prostory baby-friendly. Nakonec to vše se odrazilo v reflexích verbálních i výtvarných, které vzešly z Klubu dětského diváka.
Inu, čas ukáže, zda trajektorie takto sestrojené poetiky divadla pro děti a s dětmi je možným a zobecnitelný a účinným druhem výchovy uměním, nebo jen platformou pro výzkum a ozřejmění jak ozdravit naše společenské klima.