Texty: STROTZER, Milan: Požírači leknínů, Opera Žatec, hodnocení inscenace na KP Wintrův Rakovník 2012

Opera Žatec
Jaroslav Wagner: Požírači leknínů

Milan Strotzer

Wintrův Rakovník 2012 zahájil žatecký soubor Opera inscenací hry svého režiséra Jaroslava Wagnera Požírači leknínů. Autorův dramatický debut je bezesporu počinem chvályhodným, a to zejména pro zvolený námět a aktuální téma, pokládající otázky, dotýkající se duality reálného a virtuálního světa. Zobrazovaný reálný svět postav hry je přitom stejně neutěšený, jako svět virtuální, do nějž se hrdinové příběhu utíkají. Wagnerova textová předloha je více než košatá, jakoby chtěla postihnout co nejširší paletu lidských typů a co nejvíce aspektů jejich bytí, aby nakonec přitakala snaze po hledání opravdového života. Předloha již sama o sobě rozvíjí paralelně dvě hlavní příběhové linie (současně i další podružné), aniž by jednu akcentovala jako hlavní. Hra začíná rozhovorem novinářky Vandy s Markétou. Pozornost k Markétiným životním osudům a jejímu fungování ve virtuální hře ve Světě pod hvězdou však vzápětí vystřídá příběh spisovatele Hynka, který hledá ve virtuální realitě inspiraci pro svůj nový román. Při hledání záporného hrdiny se potká s Markétou, která se nápadně podobá postavě z jeho před lety napsané knihy. Jeho původní usilování dozná proměny a jeho veškeré snažení i činy jsou poté vedeny cíleně k setkání se s Markétou. J. Wagner jako autor tak nastoluje několik motivických linií, které jsou zmnožovány dalšími postavami hry. Textová předloha navíc mnohé vysloví v dialozích, aby totéž znovu zobrazila v následných scénách.

J. Wagner jako režisér však neakcentuje ani v inscenaci jednu z příběhových linií jako hlavní. Vše je jakoby stejně důležité. Režisér neopraví autora, a tak i v inscenaci onen handicap textové předlohy, pramenící z toho, že postavy na sebe vše poví a pak to znovu předvedou v jiné situaci, zůstává. Tím se mj. ztrácí tajemství, které si s sebou jednotlivé postavy hry nesou, odtud pak dochází k oslabení míry napětí a také potřebného tempa, jaké by si inscenace zasluhovala. Temporytmu inscenace by bezpochyby prospělo i důslednější budování dramatických situací, které by vpravdě vrcholily a střihově se prolnuly. S tím souvisí i potřeba vynalézavějšího řešení scény, aby nebylo nutné přestavovat mobiliář a ke střihovému (jakoby filmovému) způsobu scénování mohlo dojít. Dílem je tento požadavek dobře zprostředkován průsvitným prospektem, umožňujícím formou stínohry sdělovat potřebná fakta a situace hry. Nutno pochválit kostýmní složku inscenace.

Z hereckých kreací je třeba vyzdvihnout Václava Rampase v roli Karla Smetany/Přikryla. Jeho schopnost vytvořit zjednodušený, ale velice přesný typ je, zdá se, jednou z možností, kudy by se v herecké práci, konkrétně ve scénách, kdy se postavy ocitají ve virtuální realitě, mohla inscenace ubírat. Požírači leknínů jsou rozhodně počinem úctyhodným, byť již v předloze zapeklitým a v inscenaci nedokonaným.