Texty: FIXOVÁ, Kateřina: Hodina mezi psem a vlkem, NoStraDivadlo Nové Strašecí, hodnocení inscenace na KP Wintrův Rakovník 2012

HODINA MEZI PSEM A VLKEM

Kateřina Fixová

Mladý sympatický soubor NoStraDivadla z Nového Strašecí se na letošní přehlídce představil hrou Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Předloha, která je úzce spjatá s dobou svého vzniku a která jednoznačně reaguje na situaci umělců revoltujících proti totalitnímu režimu v bývalém Československu, se stala pro soubor inspirací k vyjádření o umělecké i lidské svobodě. Jejím posláním je znepokojující myšlenka o tom, že jakákoli moc kdekoli a kdykoli může, chce-li, člověka zlikvidovat.

Soubor spolu s režisérkou Ivou Dvořákovou předlohu velmi razantně upravil – vypustil některé postavy i situace. Bohužel však se jevištní realizací nepodařilo zcela sdělit hlavní smysl inscenace. Hra se odehrává ve dvou pásmech. Tím prvním je fiktivní soudní přelíčení s Francoisem Villonem, druhým pak je řada jednotlivých situací, které se vztahují nejen k procesu, ale především k postavě známého prokletého básníka. V podání NoStraDivadla bohužel nedochází k čitelnému propojení těchto dvou rovin hry. Nejsme schopni „přečíst“, jestli ta která situace je na obhajobu nebo k obžalobě Villona. Tenhle problém způsobuje několik faktorů. Především v celé hře absentují jevištně realizované vztahy. Nedozvíme se (z jednání postav) proč Villona obhajuje právě jeho bývalý kumpán Regnier, nedozvíme se proč nebo ve kterém momentu hry se Kateřina Villona vzdává a proč prohlašuje, že žádný vztah s ním nikdy neměla, dokonce a nebo především, se nedozvídáme (opět z jednání postav hry), čím že to vlastně Villon pařížským mocipánům vadí. Jestliže nefungují vztahy, nemůže dojít k vytvoření dramatické situace, jednotlivé obrazy ze života Františka Villona jsou zúženy na pouhou informaci a ne sdělení. Spíše se popisuje, ilustruje text, nejedná se. Nejsme překvapováni, nevidíme souboj argumentů, ať už slovních nebo inscenovaných. A k tomuhle zamlžení smyslu inscenace přispívá i jistá nejednotnost v používání kostýmní charakterizace postav (kdo je či není soudním dvorem) nebo nadbytečná práce se scénickým prostorem.

Přes všechny výtky musím říct, že výkon, nasazení a zaujetí pro věc hlavních představitelů (Vojtěcha Dvořáka, Jonáše Vidry a Tomáše Barocha Strašeckého) působil velmi sympaticky a nabídl slibný divadelní potenciál.