Texty: KYŠKA, Milan: Cesty ochotnického divadla

Cesty ochotnického divadla

Před časem jsem nakonec vyhověl nabádání profesora Černého a pana Valenty z ARTAMY a pustil se do vylíčení okolostojičností kolem vzniku Svazu českých divadelních ochotníků a jeho fungování v prvním čtvrtstoletí jeho existence. Možná, že bych měl považovat za osudové znamení skutečnost, že jsem napsané „dílo“ uložil tak pečlivě, že jsem je ani při několikeré pátrací akci neobjevil. Ale když už jsem se dal přemluvit, dám se do toho líčení znovu - předpokládám, že se to ztracené písmo objeví v okamžiku, kdy budu mít hotovou tuto novou verzi.(STALO SE!)
I tentokrát začnu od Adama.

Ještě dříve než jsem se stal dítětem školou povinným jsem se stal divákem pimprlového divadla, kteréž se zprvu odbývalo v plzeňské ROSSIJI (byla to pěkná barabizna), později v restauraci na Petrohradě proti Mikulášskému hřbitovu. A nebyl jsem jen pasivní divák – táta mi (z násady na koště) vyřezal pár panáčků, které jsem přičinlivě oblékal do mundurů z odstřižků – ty mi poskytla matka, dámská krejčová. Ty mundury se ovšem na tak mrňavé pindíky nedaly šít, lepil jsem je syndetikonem. Ale hrát se s nimi dalo - a také se hrálo.
Později mi táta, syn šikovného řezbáře pánbíčků a kolotočových figur, vyřezal několik fortelných loutek, se kterými jsem úspěšně „hostoval“ o prázdninách ve vsi, odkud pocházeli oba rodiče.
Tohle okouzlení loutkami trvalo velmi dlouho. V době, kdy se jiní kluci dávno věnovali kuřáckým pokusům, já jsem v zimním období stále ještě chodil „do pimprlat“ – až to vzbuzovalo obavy, že snad ani pořádně nedospěju.

Matka, velká milovnice divadla , mě občas zavedla také do Městského divadla (v Plzni), na operetu nebo operu. V tomto divadle jsem později také sám hrál! To jsme jako skauti plzeňské STOPY nastudovali Foglarovu hru Tábor ve Sluneční zátoce – než jsme ji uvedli, zajeli jsme se podívat jak to hrají v Praze u Míly Melanové. Měli jsme docela úspěch, hráli jsme to několikrát. Já jsem hrál Stopka ze zelené družiny, která měla právě službu v kuchyni .Dělal jsem knedlíky a to tak, že jsem obaloval tenisák v mouce a pak s ním praštil o vál. Míč samozřejmě vyskočil a dětem se to líbilo.Ale nebylo to po chuti bratru Brábovi, který hrál vedoucího tábora a byl členem ochotnického spolku.Nelíbilo se mu, že si kupuji obecenstvo nedůstojným způsobem Měl pravdu.
To bylo na začátku Protektorátu. Brzy nato byl Svaz junáků skautů a skautek RČS zlikvidován a tato moje divadelní zkušenost málem přišla vniveč.
O něco později (ani nevím jak) jsem se stal nakrátko členem spolku MASKA, kde jsem v nějakém „dramatu“ měl roli, ze které si pamatuji jedinou větu:“Hrom aby všechny ty kontokorenty po poli honil!“ Tím jsem s Thalií nadlouho skončil – když jsem po válce začal študýrovat práva, holdoval jsem zplna hrdla jiné MÚZE – zpíval jsem ve vysokoškolském sboru a pokračoval tak v pění, jež jsem provozoval už jako gymnazista u Redemptoristů v Plzni.

Thalia ovšem neuhynula, jenom spala. To se ukázalo v době, kdy jsem jako doktor obojího práva musel přispěchat na pomoc našemu průmyslu v organizovaném náboru (v roce 1952). Zachraňoval jsem náš průmysl seč jsem byl - musel jsem se přece živit. (Pro toto vzpomínání je důležité, že jsem se během osmi let ve fabrice vyučil frézařem a vystudoval strojnickou průmyslovku, protože mi to umožnilo ucházet se v konkurzu o místo konstruktéra jevištních zařízení ve Scénografické laboratoři Národního divadla.)
S dělníky jsem si rozuměl - o stranických funkcionářích se to říci nedá.V odborářské sféře jsem se z úsekového důvěrníka stal i členem závodního výboru – měl jsem na starosti komisi národního pojištění. – Jak je známo, jedním z významných dnů, možná dokonce nejvýznamnější – byl Mezinárodní den žen. Ten se velmi pečlivě připravoval a mnohdy až bouřlivě slavil. Pro jeden takový slavný den chystal mladý inženýr (člen ochotnického souboru) scénku, do které mu chyběl mužský představitel. Nevím už, jak jsem přišel k té ct , že mi tuto roličku nabídl (větší roli, kterou
bych se musel učit,bych byl odmítl). Roli hosta v restauraci jsem hladce odehrál. A po hospodách jsem pak dlouho zkoušel všelijaké štěky, protože jsem podlehl intenzivnímu přesvědčování o výbornosti amatérského divadla . Stal jsem se ochotníkem, „hercem z libosti“

A už jsem se vezl!
Z tohoto dávnověku si dnes už ani nepamatuju jméno souboru, ve kterém jsem začínal.Zato se vidím zcela jasně, an v Malostranské besedě, na jevišťátku 8x2,6 m stojím v uniformě policajta z první republiky jako tvrdé Y. To jsme tenkrát dávali polozapomenuté V W Si pořádně zařádit. Na stejném jevišti jsem o něco později jako režisér uvedl literární pásmo z básní Miroslava Holuba -Míra byl totiž spolužák z plzeňského klasáku. Na naše představení se přišel podívat a pak poseděl s účinkujícími.
Když pak Pražské kulturní středisko spustilo Lidovou akademii umění – obor divadlo, přihlásil jsem se a úspěšně absolvoval tříletý běh. Dostal jsem glejt,že jsem výborně způsobilý vést soubor.
Účastí ve škole jsem se dostal do kontaktu s tehdejší vedoucí PKS Emou Armandovou, která mě naverbovala do poradního sboru pro divadlo. Scházívali jsme se v její kanceláři v domě MINUTA na Staroměstském náměstí, později pak v redakci Zemědělských novin v kanceláři předsedy sboru, novináře Vladimíra Mölzera Když to pak Vladimír „zabalil“, podědil jsem předsednictví.Ale to už se o divadlo staral Václav Vaniš, se kterým se velmi dobře spolupracovalo. Já už jsem v té
době také nebyl ve fabrice – od roku 1960 do roku 1965 jsem pracoval jako konstruktér jevištních zařízení ve Scénografické laboratoři Národního divadla, která se brzy po mém nástupu změnila na samostatný Scénografický ústav. Z té doby si pamatuju, že jsem ve vysočanském GONGU . režíroval dramatizaci Maupassantova Polibku ve snu.Pozval jsem na to představení ředitele ústavu Ing.arch. Kouřila a moc jsem si považoval jeho uznání za scénografii inscenace.
V poradním sboru jsem fungoval i po odchodu z SCÚ a tak jsem byl samozřejmě i u toho, když jsme někdy po Novém roce 1968 dostali k projednání návrh stanov ochotnické organizace – po jejím ustavení volali ochotníci všude po Čechách i po Moravě; měla být nástupnickou organizací za Ústřední matici divadelního ochotnictva českoslovanského zrušenou tzv. Soběslavským plánem. Probírali jsme návrh velmi důkladně, aby mohl být předložen představitelům ochotnických souborů na Jiráskově Hronově. Připomínek jsme měli hodně. A já jsem pak odjížděl na Hronov s úkolem tyto připomínky a návrhy pražského poradního sboru přednést na plénu. Úkol jsem splnil, připomínky jsem také řádně zdůvodnil.
Když se pak početný „sněm“ složený z delegovaných zástupců souborů a poradních sborů usnesl, že má být ustaven Svaz českých divadelních ochotníků (o názvu se široce diskutovalo), byl jsem zvolen do přípravného výboru, jehož úkolem bylo vypracovat stanovy, předložit je ke schválení ministerstvu vnitra a svolat ustavující schůzi na příští JH. Než jsem se rozkoukal, byl jsem zvolen předsedou tohoto přípravného orgánu..
Cožpak o to, mělo to svou logiku: byl jsem JUDr. A k tomu Pražák. A já nikdy neuměl odmítnout práci!.
Bylo nás Pražáků samozřejmě víc. Vzpomínám si, jak jsme na konceptu stanov intenzivně pracovali s dalším právníkem, Josefem Kouckým. Ale ta práce nebyla tak radostná jako bylo hronovské usnášení! Když jsme se rozjížděli z Hronova plni elánu – ta ochotnická sešlost byla tak dělná a plná nadšení pro věc! Měli jsme velikánské plány. Ale sotva jsme se vrátili do svých domovů, nadešel 21. srpen (1968) a s ním se dostavily „bratrské“ hordy.
A velmi brzy bylo jasné, že náš Svaz bude mít podstatně horší situaci než jak se jevila na Hronově.Pod vlivem „Pražského jara“ byli straničtí matadoři přístupní k diskusi o míře svého vládnutí v kultuře. To se ovšem rychle začalo měnit. Funkcionářům se vracelo sebevědomí a tak jsme museli o každý bod návrhu stanov doslova bojovat. Nu, myslím, že se nám přes to všechno podařilo dobré dílo, které jsme předložili civilnímu úseku ministerstva vnitra ke schválení. Přiznám se, že jsme měli pocit určitého vítězství, když jsme 13. května 1969 na náměstí Republiky převzali schválené stanovy s ministerským „beranem“.
Tím skončila první fáze – ta nejsnazší, jak se ukázalo. Milan Kyška, 2008