Texty: SOPROVÁ, Jana: Zápisky z Mladé scény 2012 - Elvis aneb To učíte mluvit i krávy?. AS 4/2012, s. 19-24.

Sakiho Léčba neklidem, která byla inspiračním zdrojem představení souboru Slepice ze Strakonic pod názvem Elvis aneb To učíte mluvit i krávy?, je zvláštní formou společenské kritiky, především pokrytectví vyšší společnosti. V úpravě souboru bylo téma přesunuto do současnosti, kde se rodí nový typ snobismu a přetvářky, nové image smetánky – čtenářek ženských časopisů a mladých „zlatokopek“. Jde tu tedy o čistě ženský dýchánek, kde se dámy vzájemně trumfují, chlubí materiálními statky i známostmi a tráví život v nekonečných mejdanech. Senzacechtivost je jednou z jejich základních životních potřeb, a tak se dychtivě ženou vstříc exkluzivnímu překvapení, když jim fanatický profesor představí věc nevídanou. Naučí totiž zdejšího kocoura Elvise mluvit. To se ovšem dámy nenadály, co uslyší. Kocour totiž s klidem a velmi zřetelně informuje o tom, co viděl a slyšel – tedy o vzájemných intrikách a pomluvách oněch dam. Ty logicky dojdou k rozhodnutí, že je třeba se kocoura zbavit. Ale ten jim usnadní práci, zahyne totiž v souboji se svým kočičím sokem. Vše je tak vyřešeno a jede se dál. Tato drobná hříčka je zpracována s energií a sympatickou pestrobarevností ve vizuální stránce i v hereckém projevu. Holky se vyřádí v nejrůznějších podobách povrchních snobek či blběnek a dva kluci doplňují příběh přesně volenou výrazovou zkratkou – ať jde o einsteinovsky rozevlátého ironického profesora- experimentátora, či především o kocoura – jeho představitel sice vizuálně nepřehání zvířecí charakteristiky, zachovává spíše gentlemansky skeptickou neutralitu, ale onu kočičí podstatu mu věříme dokonale.