Texty: SOPROVÁ, Jana: Zápisky z Mladé scény 2012 - Křičící žena. AS 4/2012, s. 19-24.

Povídky Raye Bradburyho fascinují svým tajemstvím, chvějivým napětí, které lze vyčíst mezi řádky, a mnohdy překvapivé pointě. Lákají k zdivadelnění, ale transportovat tu atmosféru slov do jednání na jevišti není snadné. Soubor Na značky z Kopřivnice se v inscenaci Křičící žena inspiroval základní dějovou linií, kterou zpracoval se snahou o realistické pojetí, v němž mohou věci bohužel vypadat až banálně. Situace holčičky, která slyší kdesi v zemi křičící ženu, snaží se na tento fakt upozornit všechny kolem sebe a nebožačku zachránit, je zoufalá v tom, že ji nikdo nechce poslouchat. Ignorance dospělých vypadá sice trestuhodně, ale můžeme to vnímat ambivalentně. V inscenaci totiž nejsme schopni poznat, jak je holčička stará, a hlavně to, jestli si všechno jen nevymýšlí. Příběh se poněkud rozmělnil bizarní přehlídkou sousedů, kteří jsou vesměs blázniví (takže ztrácejí onu děsivost nenápadných občanů a jsou spíše k smíchu), a korunu všemu nasadí závěr (inspirovaný asi TV Nova), v němž zlosyn odhalený holčičkou na ní spáchá další trestný čin. Celkové vyznění příběhu tak vypadá jako přinejmenším nedodělané, a možná i tak trochu nepochopené.