Texty: SOPROVÁ, Jana: Zápisky z Mladé scény 2012 - Sedm kroků od prádelny. AS 4/2012, s. 19-24.

Hra Motýli jsou volní Leonarda Gershe z poloviny minulého století je nadčasový titul pro mladé herce i diváky, kteří vstupují do dospělosti a hledají svou osobní (nikoli sexuální) identitu. V průběhu doby se sice základní téma nemění, ale pokaždé je vidíme z trochu jiného úhlu. Dnes už osamostatňování handicapovaných není experiment, ale záležitost podporovaná státem. Už také víme – po zkušenosti s hippie generací – že hlásání absolutní svobody bez ohledu na ostatní může být paradoxně svazující, přinášející pocit odcizení a neschopnosti navazovat stálé vztahy. Strach z odpovědnosti a citových závazků se v dnešní době stále prohlubuje. Z tohoto pohledu vypadá dnes příběh slepého Dona a svobodomyslné spontánní Jill možná až trochu modelově, včetně optimistického, amerického happy endu. Nicméně, inscenace, kterou přivezl soubor DOMA ze Svitav v upravené verzi hry pod názvem Sedm kroků od prádelny (hlavní změna spočívá v tom, že postava matky se mění v sestru a tím vznikají nové zajímavé vztahové konotace) je sympatickým pohledem na toto téma. Psychologicky propracovává postavy a vztah mezi nimi. Tím, že Don hraje písně slepého Raye Charlese, nabízí se tu další vrstva vnímání handicapovaného a jeho postavu to psychologicky obohacuje. Je to poctivé, celkem přesné psychologické herectví, vyloženě divácké představení, které se však v rámci mladého festivalu zdálo přece jen příliš tradiční.