Texty: SOPROVÁ, Jana: Zápisky z Mladé scény 2012. AS 4/2012, s. 19-24.

Zápisky z Mladé scény 2012

Letošní Mladá scéna začínala hekticky. Vlak, kterým jela většina porotců a také oba recenzenti, zastavil v Chocni a nechtěl se odtud hodinu a půl hnout. Příroda navíc přichystala doslova aprílové počasí, kde se střídaly hromy blesky se sluníčkem. Ale vše nakonec dobře dopadlo. Respektive všichni jsme nakonec dopadli lehce zmoklí a navíc zpocení do sedadel, a pětidenní maratón přestavení mohl začít…

Jako první se představily Děti veselé z Olomouce s Pokojskou – příjemná drobnička na úvod. Osobně mě ta holka Lin, která nastupuje do prvního zaměstnání a kromě práce se baví sledováním příběhů hotelových hostů, nebo možná spíše představováním si jejich příběhů, zaujala, protože mi připomněla spoustu z toho, co jsem kdysi (už hodně dávno) prožívala i já – postpubertální nejistotu, osamělost, touhu po lásce a přátelství. Bavila mě ta dychtivost, ale i trocha smutku a bezradnosti, která patří k mnohým „poprvé“.

Pedro ve vedru z Nového Města na Moravě si vzal jako námět povídku Ernsta Jandla, existenciální symbolickou grotesku, kterou si přetvořili na vlastní verzi Třikrát člověk, čili život. V několika epizodách (zastaveních) ukazují život člověka od kolébky k smrti. Na textu je přece jen patrné, že pochází ze starých dob – je tu vojna, takový ten prušácký vojenský dril, venkovská hospoda, téměř modelová obžaloba společnosti. Podruhé je to zrychleno, posunuto do trochu jiné stylizace, jiné doby, a na potřetí už to nejsou zastavení, ale spíše záblesky. Nejvíce jsem ocenila práci se scénou, konkrétně černou látkou, kterou dokážou herci vtipně proměňovat a její pomocí (v kombinaci s částmi svých těl) vytvářet zajímavá prostředí.

Divadla Q10 z Hradce Králové mě svým pojetím Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic ve stylu kočovného „divadla na divadle“ opravdu potěšila. Přesně se totiž přibližuje nejnovějším trendům inscenování Shakespeara v jeho vlasti, tedy návratu ke kořenům renesanční divadelnosti, které si nedělá ambice na nejrůznější aktualizované filozofické, politické či experimentální výklady autora. Je to divadlo prvořadně zábavné, kontaktní a dokonale promyšlené ve všech scénických složkách. Vše začíná už u výběru překladu Jiřího Joska, který je vůči hercům vstřícný a dobře se poslouchá, přes citlivé seškrtání textu, takže v příběhu zůstává vše podstatné a důležité pro pochopení děje, až po přesnou charakteristiku jednotlivých postav (včetně vyrovnání se s „přebytkem“ hereček v souboru, tj. proměna Leonata v Leonatu, či přiznaně groteskně stylizované role strážníků klaunů) a pointování jednotlivých scén. Zarámování příběhu principálem (alias Donem Pedrem) dodává hercům jistotu, neboť jsou řízeni, hlídáni a podporováni přímo z jeviště. Nápadů, ať už slovních, pohybových, kostýmních či maskovacích, je tu bohatě, lascivita (kterou mnozí kritizovali) mě neurážela, neboť k tomuto typu divadla prostě patří.

Studio Divadla Dagmar přivezlo tentokrát vyprávění, což je jeden z oblíbených současných divadelních trendů. Hledání – Suche aneb Příběh pátý v jednotlivých legendách z oblasti, kde žili společně Češi a Němci, připomíná někdejší sousedskou pospolitost, dobu, kdy vše mělo svůj přirozený řád a nadpřirozené postavy byly samozřejmou součástí životů. Přitom je to uděláno jednoduše, vychází se ze situace, kdy se lidé sesedli u stolu, aby si – třeba při svíčce – vyprávěli příběhy. Přiznaně se v toto starodávné společenství proměňují současné děti. S hravostí a nenásilným didaktickým aspektem se tu připomíná, jak důležité jsou hodnoty jako souznění s přírodou, tolerance mezi příslušníky různých národů či ras, a jak nerespektování přírodních a lidských zákonů může vést ke zkáze a ztrátě kořenů. Biblická paralela jmen postav pak propojuje minulost, současnost a budoucnost.

Přidalova Pěnkava s Loutnou, variace na putování středověkých bavičů, byla napsána v 70. letech minulého století pro Divadlo Na zábradlí. Poetický, meditativní text, s odkazy na středověké téma setkání člověka se Smrtí, obecné úvahy o tom, jak je těžké život nést, láká tím, že v něm je spousta textu pro tři ženské postavy. Domnívám se, že právě to bylo prvotní motivací pro mladičký soubor DS FLG z Mostu. Ale právě množství textu, který je spíše vyprávěním, v němž se toho příliš neděje, a atmosféru je nutno vytvářet spíše podtexty, je pastí, velmi obtížným úkolem i pro mnohem zkušenější (a starší) herecký tým. Je tedy celkem logické, že se protagonistky dostaly jen na první level příběhu. Vypráví příběh žen na cestě, jedné starší, zkušenější, a proto zahořklé, druhé, mladičké, a tedy optimističtější. Netušíme, kdy a jak se ty dvě ženy na okraji společnosti setkaly, ale víme, proč spolu putují. Nemají domov, nemají rodinu, mají jen sebe navzájem a dar vyprávět příběhy. Ale romantika vyprávěných příběhů se krutě liší od skutečného života, v němž to tak dobře nekončívá. A ono starodávné „memento mori“ je neustále přítomno. Navzdory jisté prvoplánovosti provedení se v představení objeví zajímavé výtvarné i interpretační momenty (jako objevení se záhadné postavy ve tmě na horizontu, která jako by se teprve postupně materializovala v konkrétní postavu babice – Smrti).

Budeme-li hledat v programu festivalu ryzí postmoderní představení, pak se vítězem dozajista stane projekt Faidra běží o život pražského souboru Relikty HMYZu. Je to vlastně taková legrácka poučených fanoušků dramatického umění jako takového a zároveň vášnivých konzumentů podivuhodných lahůdek ducha, které dnešní doba nabízí. Ať už začneme u sociologa Z. Baumana, filozofa F. Lyotarda, či z druhé strany u antických teoretiků a praktiků jako Aristoteles či Seneca. Inspirační zdroje nalézá projekt mezi nejrůznějšími literárními a filmovými žánry i konkrétními hity (včetně těch hudebních), až po pokleslou zdrojovou literaturu, jako je Wikipedia. Závěrečné prohlášení: „Nakonec ani není důležitý, kde je pravda, důležitý je to, že to dobře vypadá!“, je vlastně takovým symbolickým klíčem k celé produkci – či analytické studii? Pozoruhodný text mísí úryvky z různých verzí Faidry (od Euripida, přes Seneku, Racina až po Sarah Kaneovou) s citáty filozofů a sociologů a vytváří opravdu pozoruhodný postmoderní slepenec, podpořený provokativně barevným (ve scéně dominuje ostře růžová) a barvitým scénickým zpracováním. Takže tento zdánlivě příliš vědecký exkurs je skutečně poutavým, hravým spektáklem, který diváky baví (a jak vidno z nominace na Jiráskův Hronov, bavil i porotu).

Liberecký soubor Po přechodu přišel se sympatickým autorským projektem nejen o Hledání přítomného času, ale také sebe samých, ceny přátelství a jakési přirozené lidské pospolitosti. Byť se zdaleka nejedná o téma původní, možná intuitivně zachycuje autorka základní model příběhu (v němž nalezneme vzdálenou inspiraci sci-fi a fantasy příběhy). Zjednodušeně řečeno, vypráví se o tom, jak se tři se životem nespokojení a egoisticky zaměření teenageři nezávisle na sobě ve snu přenesou nejprve do bezbřehé nicoty a poté jsou zavedeni andělem-průvodcem do pouště, kde mají za úkol nalézt sami sebe, aby takto „napraveni“ mohli být vráceni zpátky do života. Počáteční neshody a demonstrativní odchody jednotlivců nakonec z nejrůznějších důvodů utuží jejich přátelství (ale spíše spojenectví), s kterým čelí nepřátelskému okolnímu světu. Některé momenty příběhu jsou diskutabilní, stejně jako práce se scénickými artefakty (velkou diskusi vzbudila především studna, která v závěru jedné z epizod „odešla“ ze scény). Stejně ambivalentní a výkladově nejisté je zjevení Anděla či Klauna, který se zpočátku zdá být zdejším vládcem, ale vzápětí se ukáže, že je naopak vězněm. Východiska příběhu jsou tedy zajímavější nežli samotné scénické provedení. V něm se ukazuje nezkušenost týmu, který nedokáže témata zpracovat s větší invencí (chvílemi máme pocit pouhé deklamace textů a obecné rozpačitosti, kudy příběh vést), a tudíž sám sebe občas zavádí do slepé uličky.

Soubor Na zabití z Brandýsa nad Labem přivezl příběh pětice gymnazistů, prožívajících své středoškolské studie v dosud totalitních 80. letech pod názvem Kdopak se vám vo to vůbec prosil. Čtivé příběhy Ireny Douskové vyprávěné svéráznou Helenkou Součkovou, v tomto případě kniha Oněgin byl Rusák, se staly inspirací pro etudovitě skládanou mozaiku epizod, které v různých variacích zažíval na střední škole každý z nás. Domnívám se, že bez rozdílu věku je období středoškolských studií spojeno s velmi podobnými věcmi – prvními láskami, prvními pokusy o uměleckou tvorbu, nedorozuměními s rodiči i kantory, s kamarádstvím, na které se vzpomíná po celý život, ale i s průšvihy, kterých se mnohdy dopouštíme z blbosti, aniž bychom tušili, jak výrazně mohou ovlivnit naši budoucnost. Doba socialismu a její speciality z dnešního hlediska působí po právu absurdně, ale nabývám dojmu, že stálé opakování základních poznávacích znamení (už skoro modelových), jako je fronta na mandarinky či neurvalost kantorů, už působí poněkud stereotypně. Nicméně parta mladých hraje příběh s chutí, s citem pro charakteristiku jednotlivých postav studentů, ale i profesorů, úředníků či rodičů. V jejich prospěch uveďme, že v jednotlivé postavy se proměňují jednoduchými atributy (kravata, baret, brýle), ale vytvářejí je především svým jednáním. Je sympatické, že postavy nejsou výrazně karikovány, nepřehání se, navzdory tomu (nebo právě proto) základní charakteristiky dobře fungují. Jejich prostřednictvím je poukazováno jak na záporné vlastnosti jednotlivců (především pokrytectví a prospěchářství), ale objeví se i ty kladné (např. v postavě profesora kreslení, který nenápadně zachrání holky před průšvihem). Představení funguje ve správné rytmizaci scén i v pointování jednotlivých epizod.

Hra Motýli jsou volní Leonarda Gershe z poloviny minulého století je nadčasový titul pro mladé herce i diváky, kteří vstupují do dospělosti a hledají svou osobní (nikoli sexuální) identitu. V průběhu doby se sice základní téma nemění, ale pokaždé je vidíme z trochu jiného úhlu. Dnes už osamostatňování handicapovaných není experiment, ale záležitost podporovaná státem. Už také víme – po zkušenosti s hippie generací – že hlásání absolutní svobody bez ohledu na ostatní může být paradoxně svazující, přinášející pocit odcizení a neschopnosti navazovat stálé vztahy. Strach z odpovědnosti a citových závazků se v dnešní době stále prohlubuje. Z tohoto pohledu vypadá dnes příběh slepého Dona a svobodomyslné spontánní Jill možná až trochu modelově, včetně optimistického, amerického happy endu. Nicméně, inscenace, kterou přivezl soubor DOMA ze Svitav v upravené verzi hry pod názvem Sedm kroků od prádelny (hlavní změna spočívá v tom, že postava matky se mění v sestru a tím vznikají nové zajímavé vztahové konotace) je sympatickým pohledem na toto téma. Psychologicky propracovává postavy a vztah mezi nimi. Tím, že Don hraje písně slepého Raye Charlese, nabízí se tu další vrstva vnímání handicapovaného a jeho postavu to psychologicky obohacuje. Je to poctivé, celkem přesné psychologické herectví, vyloženě divácké představení, které se však v rámci mladého festivalu zdálo přece jen příliš tradiční.

Divadelní soubor Štěk z Opavy přivezl Pyšnou princeznu, a to velmi svéráznou – jakýsi digest z kultovní pohádky mnoha generací českých dětí. Je to zábavná záležitost. Pyšná princezna má výhodu, že ji u nás zná opravdu každý, stačí ťuknout v hudební variaci či náznaku některé kultovní scény a všichni vědí. Zpracování nese charakteristické rysy studentské taškařice, kde se chvílemi mihnou fórky velmi zdařilé, jindy zcela banální (až pokleslé). Nicméně základní příběh je v obrysech poctivě dodržen, stejně jako nechybí žádná z kultovních filmových scén. Tento pokrm je okořeněn některými vtipnými nápady (jako vytvoření kostýmů a rekvizit z různě barevných rozstříhaných karimatek), účastí proměnlivého chóru vypravěčů a vypravěček, z nichž se podle potřeby vyloupnou konkrétní osoby, a výraznou pohybově taneční složkou. Celá záležitost má dobrý tah, energii, a vtipnou nadsázku (ocenila jsem závěrečnou rappovku Rozvíjej se, poupátko). Pro soubor je to patrně taková trochu účelová študýrka, sázka na jistotu, nicméně solidně a zábavně udělané představení.

Povídky Raye Bradburyho fascinují svým tajemstvím, chvějivým napětí, které lze vyčíst mezi řádky, a mnohdy překvapivé pointě. Lákají k zdivadelnění, ale transportovat tu atmosféru slov do jednání na jevišti není snadné. Soubor Na značky z Kopřivnice se v inscenaci Křičící žena inspiroval základní dějovou linií, kterou zpracoval se snahou o realistické pojetí, v němž mohou věci bohužel vypadat až banálně. Situace holčičky, která slyší kdesi v zemi křičící ženu, snaží se na tento fakt upozornit všechny kolem sebe a nebožačku zachránit, je zoufalá v tom, že ji nikdo nechce poslouchat. Ignorance dospělých vypadá sice trestuhodně, ale můžeme to vnímat ambivalentně. V inscenaci totiž nejsme schopni poznat, jak je holčička stará, a hlavně to, jestli si všechno jen nevymýšlí. Příběh se poněkud rozmělnil bizarní přehlídkou sousedů, kteří jsou vesměs blázniví (takže ztrácejí onu děsivost nenápadných občanů a jsou spíše k smíchu), a korunu všemu nasadí závěr (inspirovaný asi TV Nova), v němž zlosyn odhalený holčičkou na ní spáchá další trestný čin. Celkové vyznění příběhu tak vypadá jako přinejmenším nedodělané, a možná i tak trochu nepochopené.

Jaroměřský soubor Mikrle přivezl pozoruhodné představení Hotel, vycházející z inspirace barokním uměním, především alegorickými postavami neřestí, starými tradičními loutkami a jarmarečním divadlem. Na první pohled vypadá jednoduše, teprve postupně přichází divák na to, jak je dokonale promyšlené a vypracované. Jednotlivé vrstvy nám docházejí postupně, a v tom právě spočívá jeho kouzlo. Ošuntělý hotel, kterým prochází nejrůznější lidé (sedm symbolů neřestí), aby si tu užívali a také za to patřičně platili, je dokonalým podobenstvím světa, v němž jsme jen dočasně a z něhož vede jen jedna cesta. Na jejím konci čeká Smrt, nikoli jako zlá alegorická postava, která ukončí něčí život, ale ta, která „uklidí“, doprovodí človíčka na poslední cestě a uloží jej do rakve s písní na rtech. Žánrově typická rakvičkárna, v níž postupně všichni odejdou ze života, a není už, kdo by dále hrál (na živu zůstává jen morče – tradiční „rekvizita“ starých loutkářů). Vtipné je zasazení loutkového příběhu do rámu panoptika postav v živém orchestrionu, do něhož je třeba na počátku hodit minci. Sympatické je, že tým herců pod vedením Jarky Holasové nejen hraje, ale společně vyrobil i scénu a jednotlivé loutky. Téma je sice značně ponuré, ale jako divadlo je to jiskřivé a velmi vynalézavé.

Sakiho Léčba neklidem, která byla inspiračním zdrojem představení souboru Slepice ze Strakonic pod názvem Elvis aneb To učíte mluvit i krávy?, je zvláštní formou společenské kritiky, především pokrytectví vyšší společnosti. V úpravě souboru bylo téma přesunuto do současnosti, kde se rodí nový typ snobismu a přetvářky, nové image smetánky – čtenářek ženských časopisů a mladých „zlatokopek“. Jde tu tedy o čistě ženský dýchánek, kde se dámy vzájemně trumfují, chlubí materiálními statky i známostmi a tráví život v nekonečných mejdanech. Senzacechtivost je jednou z jejich základních životních potřeb, a tak se dychtivě ženou vstříc exkluzivnímu překvapení, když jim fanatický profesor představí věc nevídanou. Naučí totiž zdejšího kocoura Elvise mluvit. To se ovšem dámy nenadály, co uslyší. Kocour totiž s klidem a velmi zřetelně informuje o tom, co viděl a slyšel – tedy o vzájemných intrikách a pomluvách oněch dam. Ty logicky dojdou k rozhodnutí, že je třeba se kocoura zbavit. Ale ten jim usnadní práci, zahyne totiž v souboji se svým kočičím sokem. Vše je tak vyřešeno a jede se dál. Tato drobná hříčka je zpracována s energií a sympatickou pestrobarevností ve vizuální stránce i v hereckém projevu. Holky se vyřádí v nejrůznějších podobách povrchních snobek či blběnek a dva kluci doplňují příběh přesně volenou výrazovou zkratkou – ať jde o einsteinovsky rozevlátého ironického profesora- experimentátora, či především o kocoura – jeho představitel sice vizuálně nepřehání zvířecí charakteristiky, zachovává spíše gentlemansky skeptickou neutralitu, ale onu kočičí podstatu mu věříme dokonale.

Jihlavský soubor Saši Liškové ve svém opusu Autobus sebevrahů na motivy finského autora Arto Paasalinny jako by úmyslně „klamal tělem“ i tématem. Zdaleka nejde o depresivní příběh, spíše nežli o smrti je o životě. Potenciální sebevrazi – básník a podnikatel – se na římse před sebevražedným skokem rozhodnou, že nebudou sobečtí a pomohou i dalším podobně naladěným spřízněným duším. Zkrátka udělají si ze smrti byznys. Jejich podnikatelský záměr, oznámený vtipně koncipovanou reklamou, odkazující na model líbivých jednoduchých řešení čehokoli, tak nenásilně navozuje atmosféru lehkosti a hravosti. Takže cesta na sever luxusním autobusem, která měla být původně ukončena společným skokem z útesu, se pro ně stává psychoterapií. Blízkost smrti je totiž zbavuje bloků, stresů, neuróz, navozuje bezstarostnost a touhu před koncem ještě něco zažít. Scénický tvar má zajímavě řešenou mizanscénu, hraje se účelně a vtipně s minimem rekvizit (směr jízdy autobusu se mění rafinovaně choreograficky pojatým přeskupováním židlí a lidi).

Po loňské Cestě k Oněginovi představilo letos Taneční a pohybové studio Magdaléna další projekt o dívčím dospívání, tentokrát však podle díla spojeného s mnohem dramatičtější dobou. Deník Anny Frankové, stejně jako osud této dívky, jejíž život se uzavřel dříve, než mohl doopravdy začít, pochopitelně láká i k scénickému zpracování. Nejen svou citovostí a potenciální dramatičností, ale zároveň možností symbolicky vyjádřit prostřednictvím jejího osudu obecněji kontrast mezi soukromým a veřejným, mezi osudem jednotlivce a společnosti, se přímo nabízí i pro taneční verzi. Představení Zalykám se smíchem, bolí to, tak se směju je tedy proudem obrazů, představ a asociací, které máme spojené s dobou nástupu fašismu, v němž zmnožená postava dívky může být několikero podob jediné hrdinky v různých proměnách, tak i obecnějším symbolem tisíců bezejmenných dívek podobného osudu jako byl ten Annin. Představení tak nabízí šanci sledovat jej v různých rovinách. Můžeme se pokusit vnímat prvořadě příběh židovské dívky v proměnách od dítěte k probouzejícímu se ženství v dosud svobodném světě přes symbolické „označování“ židů a jejich vyloučení ze společnosti až po jejich postupné mizení do nenávratna (symboly kamínků jako vzpomínek, které nikdy nezmizí, působivá práce s tělem, která vytváří zvukovou kulisu evokující zvuky pochodujících holínek), s důrazem na dvojí „tíhu“, která Anně leží na bedrech (tíha samotného dospívání, puberty a zároveň tragického tlaku společenských proměn). Ale představení můžeme sledovat i jen jako estetický vizuální tvar. Právě vizualita, obrazivost, spojená nejen s pohybovou vynalézavostí jednotlivých dívek, jejich výborně laděnými kostýmy (variace od bílé, přes růžovou, po červenou a černou nabízejí nejrůznější výklady symboliky kostýmů), ale i nepominutelná práce se světelným designem.

Na závěr podotýkám (stejně jako loni), že tento festival má pro mě zvláštní kouzlo a energii. Podle zkušenosti vím, že i ta nejlepší představení pak na jiných festivalech zdaleka tak silně nepůsobí, ale zde máte pocit, že se ocitla v pravý čas na správném místě. A to navzdory mnohdy velmi ostrým diskusím, jichž se (na rozdíl od jiných festivalů) účastní téměř 100 % přítomných. Nevím, zda je to energií výrazně mladých účastníků, kteří inspirují nás starší, tím zvláštním propojením s lidmi divadelně téměř panenskými, ale prostě to funguje. Možná i díky velmi příjemné rodinné atmosféře, kterou dokážou vytvořit dvě hlavní organizátorky Lenky Huláková a Janyšová.

Jana Soprová
divadelní publicistka