Texty: SOPROVÁ, Jana: Od baroka k postmoderně (CP Loutkářská Chrudim 2012) - Škola snů. AS 4/2012, s. 26-32.

Červiven SpgŠ a SZŠ Krnov
Škola snů
Autorská hra pojednávající o snech v různých podobách čerpá z díla Františka Nepila, Olgy Hejné, Aloise Mikulky a Franka Taschlina, a nabízí velice pestrou, dosti nesourodou směs příběhů na toto téma. Ocitáme se v tzv. škole pro sny, která se nalézá nahoře na paravánu – kapsáři. Pro tuto část jsou využity pestrobarevné maňásky neurčitého tvaru, které mají znázorňovat jednotlivé studenty a učitelku v této škole. Když se děj přesune do našeho světa (před paraván), kde mají sny plnit zkoušku, zhmotní se v živé herce oblečené do pestrobarevných batikovaných oděvů (kteří chvílemi používají masky). Loutky ze scény nemizí, ale objevují se v podobě plyšových hraček a zvířátek. Při druhé výpravě do světa lidí dominují scéně živí herci, ačkoli občas vystupují jako rekvizity (figuríny v obchodním domě) či tvoří svými těly stroje, schody atd. V této části jsou nakonec použity jen dvě loutky – medvěd jako loutka typu manekýn, s níž se výrazněji nehrálo, a president společnosti jako vysoká marioneta tvořená z odpadků. Při poslední výpravě byli využiti jak živí herci, tak malé loutky upevněné na drátu, které byly voděny shora. Tato různorodost tedy především sloužila k cvičením na téma snů a dalších didaktických podtémat, celková koncepce inscenace však zůstala poněkud zamlžena, takže diváky zaujaly spíše jednotlivé nápadité detaily.