Texty: STROTZER, Milan: Divadelní žně Jizerské oblasti v Lomnici nad Popelkou 2012. AS 2/2012, s. 20-21.

Divadelní žně Jizerské oblasti v Lomnici nad Popelkou 2012

Letošní 15. ročník Krajské přehlídky ochotnického divadla Jizerské oblasti se uskutečnil ve dnech 1. ‒ 4. března 2012 v prostorách Tylova divadla v Lomnici nad Popelkou. Zúčastnilo se ho 6 divadelních souborů, z toho 5 soutěžně s možností postupu na Divadelní PIKNIK Volyně, celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla.
U pěti inscenací netřeba činit analytická ohlédnutí za dramaturgií přehlídky. Lze prostě konstatovat, že dramaturgická skladba byla z hlediska typu dramatiky rozmanitá, byť převažovaly komediální žánry. Současně je možné konstatovat, že soubory volily dramatické předlohy mající jisté kvality, v jednom případě šlo o vlastní autorskou tvorbu kolektivu souboru. Neobjevila se textová předloha natolik problematická, aby apriori podvazovala inscenační výsledek.

Přehlídku zahájil soubor Nakafráno z Turnova s autorskou inscenací – kabaretem Drůbeží nářez, která je humorným a vtipným ponorem do každodenně žité reality navazování a udržování partnerských vztahů a výchovy dětí, vše nahlížené očima žen. Pět autorek a zároveň protagonistek pěti příběhů se uvedlo v prologu vizitkami ve verších a představou o ideálním muži, partnerovi pro život. O nadsázce nebylo pochyb a hned bylo jasné, kudy se bude představení ubírat. Začala Gábina Šťastná. Ve skeči Rande na slepo zaujala tím, jak důsledně držela svou figuru. Míša Kunetková překvapila svou autenticitou a hereckou pohotovostí ve skeči Než se naděje, zmizí naděje. Slibný začátek však vystřídalo nepříliš nápadité pokračování tonoucí ve snaze o pravděpodobnost s nezřetelnými aktšlusy. Podobný vývoj měl třetí skeč Jak se dělají děti, jehož protagonistkou byla Kateřina Doubravová. Vrcholem představení se stal další skeč nazvaný Tryskomyš, především díky excelentnímu hereckému podání Aleny Tomášové (cena). Následující skeč Žena Evžena zkušené Romany Zemenové ten předchozí nepřekonal, mj. pro handicap neúměrné délky. Závěrečná píseň nepomohla gradaci představení už vůbec. A tak sympatická inscenace neméně sympatického dámského autorského a hereckého kvintetu zůstala diváckému nářezu par excelence cosi dlužna. Přesto byl kolektiv souboru oceněn za autorský počin ve všech složkách inscenace Drůbeží nářez (cena).

Soubor Havlíček z Neratovic uvedl své nastudování hry Jaromíra Břehového Sborovna v režii Milana Šáry. Neratovická inscenace frekventovaného kusu je spíše jevištní reprodukcí než interpretací textu, který skýtá a volá po vytvoření barvitého panoptika postav pracovníků jedné školy, po vytvoření vztahů mezi nimi, po vybudování překvapivých situací a gagů v nich. Právě to se však v inscenaci dařilo pramálo, spíše se zdálo, že o to inscenátorům nejde, že se snaží o jakýsi co nejpravděpodobnější obraz ze života jedné školy, že hru nevnímají s její nadsázkou jako plnokrevnou komedii ‒ frašku až grotesku. Přesto to sem tam v inscenaci zajiskřilo a diváci v sále ožili. Bylo to v místech, kdy se prosadily herecké dispozice Marie Živné v roli Rity (cena), její komediálnost a schopnost přesně načasovat slovní gag. Marii Živné bylo také uděleno čestné uznání za kostýmní složku inscenace.

Neobvyklou dramaturgickou volbou překvapil domácí Divadelní spolek Tyl z Lomnice nad Popelkou. Objevil ve svém rezervoáru textů u nás desítky let takřka nehranou komedii chorvatského spisovatele a dramatika Petara Peciji Petroviče Liják z roku 1918. Autor byl mezi dvěma světovými válkami znám především jako dramatik, který ve svých realistických komediích zobrazoval venkovský život ve svém působišti. Liják je jednou z nich. Je to jevištní žert o nevěře a žárlivosti. Režisér Jiří Zikmund spolu s členkou souboru Libuší Mikešovou provedli vlastní zdařilou jazykovou úpravu hry. J. Zikmund stavěl na dobrém typovém obsazení a zkušených hercích, především na představiteli hlavní role Stojana Mariče Lukáši Mejsnarovi (cena), ale i na dalších. Čestné uznání za herecké výkony získaly Jarmila Barancová za roli Pely a Bára Bláhová za roli Stany. Ve vlastní režijní práci však inscenace vykazovala nemálo problémů, především v budování vztahů a situací.

Divadlo v Roztocké Jilemnice se přehlídky zúčastnilo inscenací hry Hotel mezi dvěma světy Erica-Emmanuela Schmitta, řazeného k nejznámějším a ve světě nejhranějším francouzským dramatikům. Režisér Tomáš Václ, vědom si obtížnosti úkolu jevištní realizace textu obestřeného pochybnostmi o žánrovém uchopení, jevištní účinnosti filozofujících sekvencí etc. etc., se rozhodl Schmittovu předlohu inscenovat jako poetickou hru o druhé šanci a vůli po změně. O tom, že člověk nachází svou lásku nebo začíná opravdově žít, když už je téměř pozdě. Režisérův záměr byl při pozorném sledování představení vystopovatelný, nicméně ne zcela zřetelně inscenací tlumočený. Při rozboru inscenace jsme připadli na nejednu příčinu, proč tomu tak je. K těm hlavním patří absence akcentů, nerozlišování toho, co je důležité a co méně. S tím úzce souvisí nedostatečné cílevědomé nakládání s tempem a rytmem inscenace. V neposlední řadě lze příčinu shledat v nedůsledném vedení herců k jednání v daných či zde spíše domnělých okolnostech. Odtud pak plynuly rozpaky nad uchopením hereckých partů, z nichž se vymykala Lucie Vítová v roli Laury (čestné uznání).

To nejlepší nakonec. Divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou potěšil komedií současného amerického autora Joa DiPietra Potichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie v překladu Adama Nováka.
Komedie čerpá své téma z oblasti rodinných vztahů, konkrétně a především mezi vnukem a prarodiči. Ústřední postavou je Nick, mladý svobodný muž z New Jersey, jehož rodiče a sestra se odstěhovali do vzdálených míst Spojených států. Nick má to štěstí, že jsou mu stále nablízku prarodiče z matčiny i otcovy strany. Jsou to ti nejvřelejší a nejlaskavější italsko-američtí příbuzní, jaké si člověk může přát a zároveň to s nimi mít zatraceně těžké. Nick dostane lákavou pracovní nabídku a stojí před nejednoduchým rozhodnutím, zda ji přijmout a odjet na opačný konec Spojených států, nebo zůstat a vzdát se nabízené šance začít vlastní svobodný život.
DiPietrova komedie se s laskavým humorem pokouší nalézt klíč ke vztahu dvou rozdílných generací. Nijak je však neidealizuje. Netrpělivost a podrážděnost mládí bere do hry stejně jako netaktnost, ublíženost a poněkud zničující péči těch starších, ale činí tak s pochopením pro obě strany. Ve vyústění hra přitakává právu na svobodnou volbu a proměnění šance na lepší život.
Soubor Vojan z Hrádku nad Nisou inscenuje hru v režii a scéně Jana Sladkého. V první části jako konverzační komedii par exelence se vším všudy, co k tomuto žánru patří, a to v podmínkách amatérského divadla na nadstandardní úrovni. Hra má tah, hnacím motorem je představitel role Nicka Lukáš Krupka (cena), který, zdá se vědomě, buduje svou postavu od ztišeného projevu hodného vnuka až po rozhodnost zralého muže. Ostatní mu velmi dobře sekundují, byť jejich herecké schopnosti nejsou zcela vyrovnané. Z postav hry vedle Nicka vyniká Nunzio razantním uchopením role Janem Sladkým (cena). Velice zdařile se své role Caitlin O´Hareové zhostila Žaneta Benešová.
V druhé části se spontánní konverzační poloha hry láme. Nepostrádá sice komediálnost, nicméně dává prostor pro scény, v nichž se odvisle od vážnosti tématu, upouští od komediální nadsázky. Tato disproporce je obsažena již v textové předloze a překonat ji není zcela jednoduché. Soubor jakoby podlehl závažnosti tématu. Namísto podpory jednotného žánrového uchopení, se ubírá cestou, která tuto disproporci prohlubuje, a to sekvencemi, v nichž nechává zaznít zveřejnění niterného prožitku, dojetí či patosu. A tak druhá půle inscenace nabývá spíše podoby obrazu ze života v poloze hořké komedie. Navzdory popsanému problému byl Jan Sladký v kontextu přehlídky oceněn čestným uznáním za režii.
Jan Sladký zvolil pro realizaci hry hrací prostor představující jídelnu v domě prarodičů Nicka. Scéně vévodí podlouhlý stůl, kolem nějž se odvíjí podstatná část hry. Řešení je to sice funkční, leč také omezující. Nedává příliš možností pro významotvorná aranžmá postav v hracím prostoru.
Navzdory dvojlomnosti inscenace bylo nastudování hry Joa DiPietra Po tichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie doporučeno do výběru k účasti na celostátní přehlídce pro dramaturgickou přínosnost a zdařilé uchopení a provedení zejména první části hry.

Lomnickou přehlídku uzavřelo nesoutěžní představení hostujícího souboru PODIO Semily, a sice hry Ludviga Holberga Pepe z kopce (Jeppe z vršku) v úpravě Zdeňka Lindnera. Těsně před konáním přehlídky musel pro nemoc odříci své soutěžní představení soubor Vojan z Českého Dubu s inscenací komedie Davea Freemana Dovolená s riziky.

Ke každé soutěžní inscenaci se uskutečnil rozborový a hodnotící seminář vedený členy odborné poroty ve složení PhDr. Milan Strotzer (předseda), Bohuslav Dušta, Mgr. Jaromír Vosecký a Ing. Dušan Zakopal. Tečkou za přehlídkou bylo slavnostní vyhlášení výsledků s oceněním nejlepších výkonů a inscenace. Předseda poroty mohl ve své závěrečné rekapitulaci přehlídky vyzdvihnout dramaturgické směřování včetně jednoho vlastního autorského počinu souboru Nakafráno z Turnova a četné herecké výkony. Současně poukázal na rezervy zejména v oblasti režie a scénografie. K nepochybným pozitivům přehlídky patřila příjemná atmosféra, o níž se starali členové domácího souboru J. K. Tyl a hlediště plná diváků. A to tak plná, že např. na prvním představení turnovského souboru nezbylo snad jedno místo v hledišti volné.

15. ročník krajské postupové přehlídky Jizerské oblasti pořádal Divadelní spolek J. K. Tyl Lomnice nad Popelkou za podpory Ministerstva kultury ČR, Libereckého kraje a města Lomnice nad Popelkou.

Milan Strotzer