Texty: PLOCEK, Jiří: Magický svět české loutky. K publikaci Česká loutka - Literárních noviny 2009, č. 4, s. 13.

Jiří Plocek
Magický svět české loutky
Loutkové divadlo po dědečkovi stojí na začátku příběhu, jehož vyústěním je výpravná a výtvarně neobyčejně působivá monografie Česká loutka autorů Václava a Pavla Jiráskových a Jaroslava Blechy.
Když se muzikant, literát a televizní režisér Pavel Jirásek (1963) pokoušel přes inzerát doplnit loutky do rodinného divadla, s úžasem zjistil, jaký pohádkově bohatý svět se mu otevírá. A tak mohla začít historie soukromé sbírky, jež mapuje v podstatných rysech produkci všech českých loutkářských firem do poloviny dvacátého století. Sbírek dokladujících z různých stran historii českého loutkářství je ovšem více, ať už veřejně přístupných v muzeích, či soukromých. Jejich bohatství podnítilo Pavla Jiráska, jeho bratra Václava (1965), významného fotografa, a divadelního historika Jaroslava Blechu v roce 2000 k zahájení rozsáhlého výzkumu v rámci projektu Loutka jako výtvarný artefakt, v němž se soustředili na doposud opomíjený rys českého loutkářství: jeho výraznou a ve srovnání se zahraniční loutkářskou tradicí ojedinělou výtvarnou stránku.

Čeští řezbářští mistři začali v duchu pozdně barokní tradice vytvářet od druhé poloviny osmnáctého století historii domácího loutkářství, jež zprvu přebíralo látku cizích kočovných společností, aby v průběhu devatenáctého století nabylo jasný národní charakter. Kdo by neznal legendárního Matěje Kopeckého (1775–1847) a jeho Kašpárka?

Stejně jako všeobecně populární figurky Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy a Miloše Kirschnera, jež ovládly český dětský i dospělý svět dvacátého století. A to nejen v domovském divadélku, ale i prostřednictvím televizních obrazovek. Jenže to jsou špičky ledovce, jenž v sobě ukrývá nepřeberné množství jmen tvořících historii českého loutkářství. Monografie Česká loutka pojednává o všech důležitých aspektech tohoto fenoménu – o jeho historii, o řezbářské tradici a vůbec technologii konstrukce loutek, o slavných loutkářských rodech (Kopečtí, Maiznerové, Dubští, Kočkové, Finkové a další). Ty reprezentovaly nejprve ochotnickou podobu českého kočovného loutkového divadla, aby ve dvacátém století, v době svého postupného úpadku, přenechaly prostor rozvoji rodinného loutkového divadla a jeho spolutvůrcům, profesionálním výtvarníkům. Ti také posunuli působení loutek do světa stálých divadelních scén a filmu (z nejznámějších jmen, jež se proslavila mimo obor loutkářství, jmenujme Karla Svolinského, Jiřího Trnku, Josefa Váchala, Ondřeje Sekoru či Václava Špálu). Z kočovných kouzelníků s marionetami (to jest loutkami ovládanými shora, které jsou hlavními představiteli našeho loutkářství) se tedy postupně historie dopracovala k rodinným divadlům, jež nabyla podobu celospolečenského fenoménu, i s příslušnými popularizačními materiály. Jindřich Veselý v roce 1922 ve svém dnes úsměvně patetickém Loutkářském desateru mimo jiné píše: „I. Půvab loutky nespočívá v její velikosti (nanejvýše do 50 cm), nýbrž v ladných pohybech. II. Nevezmeš nadarmo loutky do ruky, nýbrž každé sáhnutí na loutku měj účel. ( … ) V. Nezabiješ dětí svých ani svého bližního, že bys hrál v hospodě. Čistý požitek, čistá radost z loutek prožívá se s dětmi v místnosti, kde se nepije a nekouří. ( … ) IX. Nebudeš kupovati pro rodinu ani školu ani společnost loutek cizích ani dekorací cizích…“
Co je na loutkách tak působivého, že nás stále oslovují? Od počátků lidské historie se s nimi setkáváme, nejprve v roli kultovních předmětů, poté jako se zástupnými symboly pro mnohem širší uplatnění na poli populární kultury. Hlavní charakteristiky loutky jsou zdrojem její magické moci: zjednodušení, typizace, na druhé straně však neomezená představivost v podobách. Jak píší autoři naší monografie: „Loutka nenapodobuje člověka, ale nahrazuje jej. Čím více se snaží loutka napodobit člověka, tím se stává nepravdivější.“ K tomu dodává v roce 1907 Jiří Karásek ze Lvovic: „A jaká tajemnost je v loutce! Herec chodí jako kdokoli z nás. Ale loutka pohybuje se a nevíte jak. Nemůžete rozeznati, co ji řídí. Víte jen, že je tu cosi neviditelného, záhadného. A proto, říká- li herec jen to, co může říkati kdokoli z nás, loutka může říkat tajemné věci, o nichž nevíme, kdo je říká, a o nichž víme jen, že je za nimi Tajemství.“
A právě ona magická atmosféra nechybí ani v knize Česká loutka. Pro autory byl – vedle úkolu zpracovat ucelenou monografii – zásadním především onen výrazný výtvarný prvek u českých loutek a velmi zdařile se zhostili úkolu zprostředkovat magičnost loutkového světa čtenáři, či spíše poutníkovi světem čarovně krásných a pestrých postav a kulis. Z černého pozadí vystupují na křídovém papíře plasticky pohádkové postavy, umně nasvětlené a případně i zasazené do náznaku divadelní situace. Člověk ani nemusí studovat hutný průvodní text, opatřený mnoha doplňujícími odkazy. Stačí, když si večer sedne do křesla, rozsvítí lampu a otevře knihu na kterékoli straně černě podtištěných obrazových bloků. Vstoupí do pohádkového světa a bude odměněn zážitkem, který v mém případě – i přesto, že je teprve leden – vyvolal myšlenku: výtvarná publikace roku. A je úplně jedno kterého: jestli toho uvedeného v tiráži, nebo toho, v jehož prvních dnech byla představena veřejnosti.
• Václav Jirásek, Jaroslav Blecha, Pavel Jirásek: Česká loutka, KANT, Praha 2008, 360 stran.
• Jiří Plocek je hudebník a publicista.
• Text vyšel v Literárních novinách 2009-4 na straně 13.
• Publikováno online 26.1.2009