Texty: RICHTER, Luděk: Havlíčkův Brod - hodnocení souborů KP Dospělí (pro radost) dětem, 2012. AS 3/2012, s. 45-47.

http://www.adivadlo.cz/DosDet2012_zhodnoceni.htm

Dospělí (pro radost) dětem

21. ročníku krajské přehlídky Dospělí (pro radost) dětem v Havlíčkově Brodě se 18. - 20. května 2012 zúčastnilo 8 souborů z 6 krajů a 3 hosté.

Problémy se namnoze opakují inscenaci od inscenace a rok od roku: čistě verbální povaha a upovídanost her s minimem příležitostí pro jednání a s tím související deklamace namísto komplexního herectví, vycházejícího z těla a vytvářejícího situace sdělované mizanscénou; a především slátaniny - hry bez hlavy a paty, hry uvařené lehkou rukou z několika "pohádkových" klišé, nezabývající se logikou, natož objevností. Letos však byl patrný hned u několika souborů pokrok, snad i zásluhou jejich schopnosti reflektovat svou předešlou práci a ochoty jít dál.

Pořadatelské (buď mu všechna čest a mnohé díky) Adivadlo uchopilo známé a oblíbené Drdovy Dalskabáty hříšnou ves autorsky - což se projevilo kladně i záporně. Kladně v evidentní chuti do hry a v přesném přizpůsobení si postav "na tělo". Záporně v tom, že se cestou ztratil adresát. Brodští udělali inscenaci pro dospělé; proč ne? Ale kolik dospělých přijde na pohádku? Přijdou děti - a těm bude nejedno slovo a nejeden problém nesrozumitelný či cizí. Expozice začíná zeširoka a i jinak se tu slovy nešetří. Ostřejší tužka by byla na místě; padesát let od vzniku je na hře přecijen znát. Hraje-li se převážně slovy a bez režijních akcentů na hlavní tématickou linku, začíná být zápletka o mnoha liniích poněkud nepřehledná. A pak je tu ještě problém žánrový: materiálem hry je komická pohádka typů - ale hraje se psychorealistické charakterové drama ze života (s prvky satiry); něco mezi Maryšou a Kladivem na čarodějnice. Je ovšem třeba dodat, že se hraje dobře: už dlouho jsem si neuvědomil, jak dobré herce Adivadlo má. I proto porota soubor obdařila cenou za herectví.

Soubor osmi mladých paní a dívek, tvořících DS Jentak z Havlíčkovy Borové, hrává běžně spíše cimrmannovské hry pro dospělé. Tentokrát poprvé zkusil ve vlastní úpravě pohádku zvanou Bětuška a Kleofášek. Je to kus po všech stránkách naivní: textově, režijně, scénograficky, herecky. Pořád se jen mluví, snaha o iluzivně realistické herectví naráží na (ne)vybavenost hereček, motivace činů a důvody proměn postav chybí, ne vždy je jasné, proč se něco děje či neděje, většina věcí se odehrává prostě proto, že autoři chtějí, a tak se může stát cokoli. Jeví-li se ona neumělost a naivita nakonec téměř jako sympatická, je to především díky prostotě a nadšení, které z hereček - čert ví proč - vyzařuje.

Čelákovický J. K. Tyl není na zdejší přehlídce žádným nováčkem. I ve své dvojinscenaci prokázal smysl pro humorný nadhled, výrazně stylizované a přitom autentické herectví, zkratku a temporytmické vedení děje, jemuž pomáhá i užití hudby. To vše platí zejména pro adaptaci Feldekova převyprávění Šípkové Růženky; pro následující Tři přadleny jen zčásti. Jde totiž o strukturovanější text s řadou jednotlivých motivů a motivací, které je třeba vysvětlit - a tak tu (při všech kvalitách inscenátorů) inscenace poněkud těžkne, struktura je méně sevřená, epicky rozkošatělejší a temporytmický půdorys není tak zřetelný. Humor - i nadále inteligentní - nevychází tolik ze samotných situací, ale je dodáván zvnějšku. Nejde už tak o hravost s příběhem, jako o jeho převyprávění. A i tak zůstávají některé motivy nesdělené - např. jakou hodnotu má slib pozvání sudiček (?) na svatbu, když v tom okamžiku nemají předením způsobený velký palec, ret a nohu, proč dívčina matka zalže, že dívka chce pořád jen příst nebo proč královna na Lidušce ono předení tak vyžaduje... Za zamyšlení by stálo prohození pořadí obou pohádek a vyřešení naznačených problémů. Ale i tak jde o velmi zdařilou inscenaci, jakých se v divadle pro děti mnoho nevidí. Porota udělila souboru cenu za inspirativní inscenaci a navrhla ji na celostátní přehlídku Popelka Rakovník.

Příjemným překvapením byla inscenace vambereckého souboru Zdobničan Byl jednou jeden drak. Předloha - Koenigsmarkova adaptace jedné z Ladových pohádek na ruby - je klasický upovídaný "pohádkový" guláš, v němž je možné cokoli, hlavně aby byla legrace. Mladé upravovatelce a režisérce se podařilo zkrátit hru o více než polovinu, dostat do ní příjemnou nadsázku, inteligentní humor a svižný temporytmus; je vidět, že ví o potřebě fyzické akce i o práci s mizanscénou. Těžko - bez úplného přepsání, respektive napsání nové hry - se jí však mohlo podařit výrazněji zpřehlednit nesčetné dějové linie: princezna a král, Honza a jeho matka, drak a čarodějnice, čert, loupežnická partička a do toho ještě pohádkový dědeček Habaděj. Herecká stylizace je výborná, jen je třeba ohlídat si v některých případech míru jejího uplatnění. Dohromady vznikla nejlepší vamberecká inscenace za poslední dvě desetiletí: nepopisná, vtipná, živá. Porota ji odměnila cenou za úpravu a režii.

Vedoucí a režisér M. Smetana upravil pro svůj studentský soubor Múzika ze Sezimova Ústí Andersenovu pohádku pod názvem Čarovné střevíčky. Téma znevolnění, ba zotročení bezbranné dívky je až nepříjemně současné. Úprava a tím i inscenace však trpí klasickou nemocí divadla pro děti: hodně se mluví, málo se jedná. Což je dvojnásobná potíž, mají-li nepříliš vybavení herci hrát ona slova víceméně psychorealisticky. Výsledkem je nevěrohodné, poněkud mrtvolné divadlo deklamace. Problémem je také řada nejasností a nelogičností, z nichž ta hlavní se týká kouzelných tančících střevíčků a knoflíku, jímž jsou ovládány: způsobuje zapnutí knoflíku jen tanec, nebo i nemožnost střevíčky zout? A i kdyby způsoboval i to druhé, znamená to, že v nich nelze odejít - ač kejklíř říká opak?... Nejsympatičtější na celé inscenaci je, že mladí lidé ve věku, kdy k dětem žádný zvláštní vztah nemívají, pro ně vytrvale vytvářejí a hrají divadlo.

Také režisér a protagonista inscenace červenokosteleckého DS Na tahu Jak se léčí strašidla aneb Krákorání na Krákorce si sám vytvořil hru, tentokrát na motivy Čapkovy Doktorské pohádky. Předloha je to bezesporu kvalitní - jakkoli nepříliš dramatická. Leč... Nepraktovská scéna hradu v lese a podobně až na hranici karikatury nadsazené kostýmy a masky naznačují to, co záhy potvrzuje průběh děje: předloha se stala příležitostí k řadě vtípků, písniček a tanečků, které suverénní, kontaktní a tvární herci zvládají s bravurou televizních estrád počínaje čtyř či pětinásobnou expozicí s oslovením diváků. Jak už to u podobných show bývá, chybí-li jednotící hybatel tématu - tedy vytčení problému, který se má řešit, o co vlastně jde - začíná být čas poněkud dlouhý. "To je nekonečná pohádka", pravil chlapeček po mé pravici zhruba v polovině a holčička odvětila "Kdy už to skončí?" Chybí tah, protože chybí cíl a tím pádem i jednání k jeho dosažení. Jen se mluví a dělá legrace. Zcela totiž zmizel smysl Čapkovy pohádky a nový nebyl vytvořen. Především Čapkův Magiáš v rozčilení spolkne švestku tak nešťastně, že ta se mu vzpříčí v krku, takže nemůže mluvit a je nutné ho léčit, zatímco kostelecký hejkal Krákora se údajně překřikne a "nemůže mluvit" - ač nekřičel při překřiknutí o nic více než před ním a o nic míň než po něm. A pak: Čapkovi doktoři léčí místní strašidla tak, aby jim nejen pomohli, ale zároveň zbavili kraj jejich obtěžování, a co víc, každému z nich tím dají nějaký lidstvu prospěšný úkol. Naproti tomu Krákorova hospodyně vydávající se za lékaře jim léčbu ordinuje spíše ze žertu, žádný důvod zbavovat se jich nemá, natož aby směřovala k nějakému humanismu. Takže osvobozující polibek Krákory si ani nezaslouží - zvlášť když vzápětí zamilovanému hejkalovi vezme zlaťáky a je hotova ho opustit a jít si hledat ženicha. Škoda tak dobrých herců a dobré předlohy...

Miletínský soubor Erben zahrál známou pohádku svého slavného rodáka Rozum a Štěstí v dramatizaci P. Lněničky. Vše začne mnohomluvným představením se obou alegorických titulních postav (které, ač ženy, o sobě z neznámých důvodů mluví v mužském rodě), pokračuje čistě verbálním sporem o to, kdo má ustoupit a nakonec sázkou, kdo je důležitější. Pak vstoupí Rozum do Janka, což se projeví připnutím pentličky na paži. Čímže to Janek rozum projevuje? Oznámením, že mu práce na poli nevoní a ve světě se dá vydělat víc. Takže rozum rovná se umění přijít k penězům. Inscenace spočívá především ve slovech, jež většina herců s drobnou gestickou ilustrací deklamuje. Herecky vyčnívají dva starší herci, kteří strhávají pozornost na dvě vedlejší postavy krále a rádce, zatímco Janek a princezna ustupují do pozadí. Ani významy jednotlivých postav a motivů nejsou úplně pochopitelné. Je král zcela dementní a ochotný přijmout cokoli mu rádce nakuká? Ten tu vyhlašuje rozsudky a král není potřeba ani na to, aby je odkýval? Proč ho tedy rádce neodstraní hned, když o tom dokonce otevřeně mluví před princeznou? A proč se to princezna králi ani nepokusí - třebas pantomimicky nebo alespoň ve výrazu - sdělit? Ostatně proč už pět let nemluví? Prý poté, co ji rádce požádal o ruku. Oněměla tedy následkem šoku a krále varovat nemůže? Nebo jen trucuje? Podobných nejasností či nelogičností je tu řada: král netuší o existenci mladého zahradníka Janka, který v trůnním sále dennodenně ošetřuje květiny tak dlouho, že se už stačil vyučit a Janek zase za celou tu dobu nezjistil, že je tu nějaká princezna, rádce namísto aby falešné úpisy zničil, strká je pod nohu trůnu s tím, že jde o podložku (proč je už dávno nepoužil?)... Maličkosti. Ale důležité. Protože ani pohádka není nesmysl, v němž je možné cokoli a na ničem nezáleží.

Olomoucká Tramtárie si pro svou poslední amatérskou inscenaci před vstupem na plně profesionální dráhu vybrala zajímavý námět (také dostala za hledačskou dramaturgii cenu): mýty, z nichž vytvořila Pohádku o Heraklovi. Tady je prvý problém. Pohádka je fikce, o níž vypravěč i posluchač ví, že jde o smyšlenku, jíž lze i obměňovat. Mýtus je vyprávění, které oba považují za pravdivou informaci, tvořící součást historické paměti a společenského mravního vědomí, kde fakta jsou neměnitelná - už proto, že jsou obecně známá. Tramtárie na jedné straně zachází s těmito fakty velmi volně, na druhé jakoby s jejich známostí počítala - jen připomíná zlomky četných Heraklových hrdinských činů, aniž by nás seznámila s jejich věcnou podstatou, natož pak s jejich významem: u jakéhosi Augiáše to páchne a tak to Herakles spláchne, k jakémusi Prometheovi létá jakýsi pták, dokud ho Herakles při nešikovném pohybu omylem nerozplácne, jakýsi Kyklop (zde Kykyklop) je trochu obtěžuje, tak mu vezmou brýli... Jenomže děti (a kdoví kolik dospělých?), najmě ty předškolní, nemají tuchy o četných stádech a rozsáhlých chlévech Augiášových, ani o tom, proč je měl Herakles čistit, netuší nic o daru ohně a následném přikování Promethea k horám Kavkazu, jakož i o orlovi, který mu trhá z těla znovu a znovu dorůstající játra, nevědí, proč mrtví dávají Hádovi mince, ani kdo je Héra a proč se jeví jako nesnesitelná hádavá megera... A obávám se, že z inscenace se toho děti moc o Heraklovi (a Řecku) nedozví, co se dozví nepochopí, a co pochopí je spíš zavede. Tramtárie už má léty vypracovanou vlastní poetiku i techniku pantomimické hry s občasným užitím útržků vět, až do nadsázky stylizovaných kostýmů, masek, scény i doplňkových loutek, výrazných zkratek, které uvolňují prostor pro humorné detaily.. A umí tyto prostředky používat s nápaditostí a vtipem. Jenže na převyprávění látky takto rozsáhlé a náročné tyhle prostředky nestačí. Zkratek je tu trochu moc, stejně jako prudkých odboček. Největším problémem je pak pro mě rámec dění a jeho vyznění. Všecky "hrdinské" skutky uskuteční Herakles (za doprovodu antického Čecha Puma) jen tak mimochodem cestou na Olymp za milovanou Afroditou. Nedá na Pumovo varování "Láska - tak to budou problémy!" Dobře mu tak: ukáže se totiž, milé děti, že Afrodita chce za lásku peníze, a tak ji zamilovaný Herakles prohlásí za "fuj" a ona je potrestána tím, že šípy lásky k ní (kdopak je vysílá?) zasáhnou několik dalších bohů. Ale v zemi, kde i Pegas je létající pokladnička, která vás bez peněz nesveze, se nemůžete divit.

Luděk Richter