Texty: -ps-: Dačické kejklování 2012 suma sumárum. AS 13.3.2012 - činoherní.

Dačické kejklování 2012 suma sumárum

Souhrnný článek o všech přehlídkových představeních. Výsledková listina (viz Texty).

Zahajující inscenace Romeo a Julie pražského DDS Ty-já-tru Šupitopresto nastavilo dramaturgickou laťku velmi vysoko. Patrně nejslavnější tragedii světa vůbec si vybrala parta mladých lidí, věkově velmi blízká hlavním hrdinům, svou volbu však bohužel inscenačně neobhájila. Alespoň dle představení, které jsme viděli v Dačicích. Shakespearův text v Topolově překladu je velmi šikovně seškrtán, jevištní realizace však zůstává na úrovni slovní reprodukce předlohy. A to až na výjimky: např. ples u Kapuletů, kde se tančící postavy pohybují stylizovaně a volný (svobodný) pohyb Romea a Julie je jejich čitelným kontrastem (tj. kontrastem k jejich světu – zde je naznačen názor na stav společnosti? Nevíme, dále se s tímto motivem totiž nepracuje nebo je pro diváka nečitelný stejně jako např. nenávist rodů, která není zpočátku dostatečně nastavena.). Výjimkou v dobrém slova smyslu je i situace, kdy Juliina chůva (zde spíše společnice či kamarádka Róza – což je velmi zajímavý a nosný posun oproti předloze vycházející ze zmíněného věku protagonistů, jeho využití ale zůstává na půl cesty) přichází za Romeem domluvit setkání s Julií. Představitelka jde herecky proti prvnímu významu textu, čímž vzniká čitelná dramatická situace, která navíc přináší humor, odlehčení. Konkrétně v této situaci je zřetelný postoj všech přítomných postav, vztah herců k postavě (všichni vědí, co hrají) a postav navzájem (divák bez problémů čte význam). To se ale bohužel nedá říci o naprosté většině ostatních situací soutěžního představení. Nedozvěděli jsme se z něj, proč si mladí vybrali právě tuto hru, čím jim připadá současná, co ze svých názorů nám skrze ni chtěli sdělit…. Ano, její příběh je natolik silný, že se pochopitelně prosadí, ale, jak už bylo zmíněno, byl spíše převyprávěn než režijně a herecky interpretován. I když nutno přiznat, že s blankversem se soubor popral velmi úspěšně. A drobné prohřešky proti jevištní řeči bychom ani nevnímali, pokud by situace a vztahy fungovaly natolik, že bychom nesledovali jenom slova, slova, slova… Náznaková scéna v inscenaci funguje výborně, kostýmy už tolik ne. Míšení současných a řekněme renesančních prvků se u této předlohy nabízí, tady ale používání jednotlivých prvků jako by postrádalo řád, jednotný znakový systém, který by lépe podtrhl, kdo je kdo. A jsme opět u výkladu dramatických situací, který by měl stát na počátku. Dvakrát škoda: co si mladí myslí např. o možnostech velké lásky v nepřejících okolnostech, jestli je nesnesitelná situace nutí dospět anebo zůstávají dětmi, kdo a co má v dnešním světě „nárok na přežití“, jakou cenu má pro ně přátelství, vztahy v rodině… to by nás v hledišti zajímalo především.

Druhým představením přehlídky byly Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em). Původní hra O. Šubrtové a M. Glasera napsaná pro venkovní prostor českokrumlovského otáčivého hlediště. I místní soubor z Dačic si ji vybral pro uvádění venku na nádvoří místního zámku. S přesunem na „kukátkový prostor“ se až na výjimky popral celkem statečně. Občas by stálo za to spolehnout se více na kouzlo divadla v tom smyslu, že není nutné nahrazovat delší přesuny (nutné při hraní venku) „realistickou“ pauzou, hudebním předělem či odchodem a okamžitým návratem postavy atd. Hra ani inscenace si nehraje na víc, než skutečně je. Spíše nežli o komedii jde o sled komediálních žánrových obrázků. Bulvární historický příběh využívající záměnu postav – Král za Hospodského – je přehledný, vkusný (na pokraji karikatury je pouze postava německé princezny a celá situace kolem ní) a cíl pobavit všechny přítomné se zdařil. Ke cti režie nutno říci, že na herce nenaložila více než unesou. Představitel hlavní dvojrole (Jan Bartošek) místy opouští ne zrovna organicky pevný text, ale jinak je jeho výkon velmi přesvědčivý. Obě role odděluje čitelně a bez zbytečných drobnokreseb. Inscenaci a jejímu temporytmu by nicméně prospělo rychlejší střídání jednotlivých výstupů. Úroveň ostatních herecký výkonů je lehce nevyrovnaná, nicméně ti lepší „neválcují“ ty horší a každý má v inscenaci své místo. Výborný výkon předvedla především představitelka hospodské Anny Eva Chňoupková.

Sobotní dopoledne zahájil DS Prácheňská scéna z Písku se situační komedií italských autorů (G. Scarnicci a R. Tarabusi) Kaviár nebo čočka. Jde o kvalitní předlohu, která kromě skvostných komických situací nabízí i konverzační lehkost a plejádu zajímavých a skvěle typizovaných postav. Hlavními hrdiny jsou „malí lidičkové“, kteří přežívají díky podvůdkům a své chytrosti (otec rodiny se živí jako profesionální host). Jejich laskavá člověčina postavená do kontrastu s hyenismem bohatých, kteří se v honbě za penězi neštítí ničeho, z nich dělá postavy, se kterými divák sympatizuje a jde, resp. v případě píseckých by rád šel… Předloha je svým žánrem oproti např. Romeovi a Julii naprosto odlišná, problémy inscenace však byly totožné. Dramatické situace (které by měly nutit postavy jednat) zůstaly nevyložené, proto nevycházelo jejich vyznění, komediálnost, překvapivost, paradox. Konala se opět pouhá reprodukce textu, i když ve velmi dobrém scénografickém řešení. Celkovému rozpačitému vyznění představení přispěly i příliš mnohé textové výpadky protagonistů.

Odpoledne jsme viděli inscenaci současné frašky Pavla Němce – Amant. Ačkoli předloha má své jisté slabiny (např. zbytečně mnoho nahodilostí), soubor je překvapivě překryl cílevědomou režií, přesným herectvím v žánru a stylu a celkově se jí zhostil více než se ctí. Dobře držel situační nadsázku i konverzační lehkost bez zbytečného psychologizování. Komediální situace byly vyloženy, herecky naplněny, tempo svižné, i když místy až překotné. Bylo by dobré ještě podpořit vystavěná zastavení – pauzy, aby byl konkrétní motiv, o kterém se právě hraje, ještě více jevištně akcentován – např. ve chvíli, kdy pravý Amant (Pavel Pavel) vidí Radka, který se za Pavla vydává a musí reagovat, by stálo za to daleko více zveřejnit Radkův myšlenkový proces apod. Celkově bylo představení velmi vítaným osvěžením a diskuse poroty se souborem se mohla vést na úrovni upozorňování na drobné nedostatky, jejichž odstranění by inscenaci kvalitativně ještě pomohlo. Herecké výkony byly velmi kvalitní vyrovnané, patrně nejvíce pobavili představitelé Radka (Josef Smetana), Katky (Eva Vávrová) a Policisty (Petr Záleský – též režisér inscenace). V každém případě patří inscenace strakonických k nejlepším jevištním ztvárněním Němcovy komedie, na amatérském poli v poslední době velmi frekventované.

Sobotu uzavřelo vystoupení DS AMADIS Brno s inscenací Úžasná svatba (R. Hawdon). Textová předloha je jednou z nejlepších současných situačních komedií, uvádí ji řada profesionálních i amatérských souborů. A právem. Kromě skvělé výchozí zápletky a jejího rozvíjení, výborně napsaných situací a postav nese silné téma hledání a nalézání partnerských vztahů. Na rub tohoto tématu (jistou hořkost a vykoupení tohoto poznání) brněnští bohužel v zásadě rezignovali a vzali si za cíl především pobavit diváky. Nutno přiznat, že to se jim před vyprodaným jevištěm zcela podařilo. Jejich výrazové prostředky jsou vkusné, vynalézavé, herci vědí v jaké situaci se jejich postavy ocitají a proč jednají právě tak, jak jednají, situace jsou režijně vyložené a připravené. Jistým problémem je místy zběsilé tempo, které nedovolí divákům vydechnout a pobavit se nad tím, jak komická situace vzniká právě tady a teď. Žánrově se tím inscenace zvláště v závěru blíží crazy komedii, kde mají hlavní slovo pády, rvačky, rozbitý nábytek, padající klika dveří atd. Nutno však říci, že i tato část inscenace je vystavěna vědomě a herci ji v zásadě svým jednáním naplňují. Šumem v nastaveném stylu je naopak zbytečné „zapojování“ diváků či pády do hlediště. Soubor AMADIS Brno i v Úžasné svatbě opět potvrdil svou vysokou hereckou kvalitu, což dokazovaly výkony Ondřeje Buchty (Bill), Josefa Širhala (Tom), Blanky Plotěné (Judy) či Kláry Havránkové (July) i ostatních.

Nedělní dopoledne patřilo Scéně mladých při DS Čelakovský Strakonice, která nastudovala komedii G. Feydeaua Dámský krejčí. Klasickou slavnou situační komedii, která v divadelní historii přežila nejeden experiment, a to už za autorova života (nastudována výhradně muži atp.). Strakoničtí dopředu avizovali pojetí ve stylu komedie dell´arte, což v divácích vzbudilo napjaté očekávání: půjde o typické lazzi (gagy), improvizace, kostýmy, postavy, stylizaci, které jsou právě pro komedii dell´arte typické? Ukázalo se však, že soubor se sice komedií dell´arte inspiroval, ale jen částečně a nikoli důsledně a komedie situační se stejně ve své podstatě prosadila. O improvizaci v pravém slova smyslu nemohla být ani řeč, přetrvalo jen snad několik aktualizací vzešlých ze zkoušek. Některé postavy byly ozvláštněny líčením a kostýmem (doktor, jeho žena, tchyně…), některé i posazením hlasu (služka, doktorova manželka), ale to vše bez patřičného opodstatnění, jelikož to samotná jevištní realizace nezdůvodnila a zůstalo jen u vnějšího efektu. A tak nejpřesvědčivějším dojmem působily postavy doktora (Míra Hadraba, jeden z nejzdařilejších hereckých výkonů celé přehlídky), tchyně (Renata Knetlová Kudějová) a Zuzany (Lenka Břicháčková), které byly vedeny „pouze“ v duchu klasické situační komedie. O rozpačité režii svědčí i to, že např. druhé jednání hry nebylo komedií dell´arte poznamenáno vůbec a přesto se publikum bavilo nejvíce. Celkově řečeno zůstal soubor kdesi mezi situační komedií a komedií dell´arte, paradoxem je, že by stačilo na několika místech ubrat v expresivní stylizaci postav a byli bychom svědky poměrně zdařilé situační komedie, která by nás v duchu feydauovské poetiky pobavila.

Přehlídku uzavřelo Suchdolské divadlo s Aristofanovou komedií Ženský sněm. Satira na demokracii, na poměry ve státě, na vztahy mezi ženami a muži…jednoduchoučký příběh, který asi jako jeden z prvních přinesl do světové dramatiky účinný komediální prvek tzv. kuklení: převlek ženy za muže a naopak. Suchdolští inscenují hru v režii Lenky Cvrčkové vkusně (což u podobných textů nebývá obvyklé), a to v herecké i výtvarné rovině inscenace. Na herce je naloženo jen tolik, kolik unesou a tudíž jsou jejich výkony vyrovnané a slouží celku (snad nejlépe se s úkolem vyrovnala Iveta Čuháková jako Praxagora). Výraznou devizou inscenace je její hudební složka – a to jak výběr z Ježkových melodií, tak nastudování a samotná interpretace (František Cvrček a Cvrčci). Vystoupení suchdolských bylo příjemným pohlazením na závěr letošního zdařilého Dačického kejklování.

-ps-