Texty: SCHEJBAL, Milan: A NEZBYL ANI JEDEN. Wintrův Rakovník 2012, Zpravodaj č. 4.

A NEZBYL ANI JEDEN
Agatha Christie patří jako autorka k největším ikonám v oblasti detektivního žánru, a to jak na poli literárním tak dramatickém. Kdo by dnes díky ní neznal případy detektiva Poirota, slečny Marplové či divadelní detektivky Past na myši (mimochodem nepřetržitě dodnes od roku 1952 uváděnou v Londýně) a samozřejmě také Deset malých černoušků, se kterou se prezentoval soubor Ty-já-tr/HROBESO, Divadlo Radar Praha v páteční večer na letošním Wintrově Rakovníku, a to pod vynuceným novým údajně společensky korektním názvem A nezbyl ani jeden.
To, že soubor inzeruje, že půjde o klasickou divadelní detektivku, je nám zpochybněno hned v úvodu inscenace, neboť na jevišti vidíme antiiluzivní scénu, která odkazuje jednoznačně k tomu, že budeme spíše svědky „hry na detektivku“, což podporuje i úvodní scéna, využívající postupy loutkového divadla (příjezd papírové lodičky na Černošský ostrov). V okamžiku příchodu jednotlivých herců na scénu je nám však tento princip zpochybněn, neboť ti začnou jednat v zásadě v řádu realistického divadla. A aby to bylo ještě komplikovanější, neděje se tomu tak ve všech případech. Některé postavy jsou režií (Luděk Horký) vedeny k psychologickému vykreslení charakterů (manželé Rogersovi, Emily Brentová, generál Mackenzie), jiné vykazují znaky stylizované nadsázky (William Blore, doktor Armstrong), další se pohybují někde mezi těmito dvěma styly (Věra Claythornová, Filip Lombard či Sir Wargrave). Inscenace jako celek nepochybně vykazuje vysokou kvalitu, přesto tyto nesourodé herecké výrazové prostředky vedou k tomu, že není přesně určeno, jakým úhlem pohledu se má ubírat divácké vnímání, takže na mnohých místech může docházet k záměrné smíchové odezvě, na mnohých místech pak, bohužel, ke smíchové odezvě nezáměrné. A podobně je tomu i při posuzování herecké invence. Pokud bychom přijali nadsázku jako ústřední inscenační záměr, pak bychom museli jednoznačně vyzdvihnout výkony Ondřeje Pečeného (Blore) či Kryštofa Mendeho (dr. Armstrong), pokud by tento záměr představoval psychologický realismus, pak bychom museli jmenovat Bělu Fukovou (Věra), Luboše Přívozníka (Lombard) a Radka Šedivého (Sir Wargrave).
Domnívám se, že pokud by se podařilo sjednotit herecké výrazové prostředky směrem ke stylizovanému herectví nadsázky, k čemuž jednoznačně odkazuje vynalézavé scénografické řešení, došlo by v případě Ty-já-tru/HROBESO k výraznému inspiračnímu příspěvku k tomu, jak se dnes vyrovnat s inscenováním detektivního divadelního žánru.
Milan Schejbal