Texty: Dolní Čermná, Historie SDO, od 1874

Spolek divadelních ochotníků

http://www.dolni-cermna.cz/spolek-divadelnich-ochotniku/spolek-divadelnich-ochotniku/historie-spolku/

V hostinci „Na rychtě“ se 7. května 1874 sešlo 6 občanů, kteří se ujali úkolu založit v dolní části Čermné divadelní spolek. Byli to tito zakládající členové: Jan Pecháček č. 249 (nyní 222) – obchodník, P. Jan Šeda č. 1 – řím. kat. farář, Jan Urban č. 77 – výpravčí, P. Ignác Unzeitig č. 1 – kaplan, Eustach Urban č. 77 – rolník, Josef Bednář č. 2 – domkař a P. František Nožka č. 1 – kaplan. Tito složili po 3 Zlatých (Zl.) jako počáteční kmenové jmění spolku (kapitál). Mimo zakládajících členů v době založení spolku přistoupilo dalších osm občanů – výkonných členů. Byli to: Petr Dušek z č. 529 (230) – truhlář, Jan Kada z č. 518 (284) – domkář, Julius Hrdina z č. 290 (275) – rolník, Vincenc Formánek z č. 67 – pekař, Josef Bednář z č. 2 – domkař, Hubert Nikl z č. 452 (142) – obuvník, Petr Formánek z č. 14 – tkadlec a pekař a Jan Faltus z č. 447 (163) – tkadlec. Výkonní členové skládali 50 krejcarů (kr.). Chudí členové byli od zápisného osvobozeni. Těchto 14 zakládajících a výkonných členů sepsalo stanovy Spolku divadelních ochotníků a spolu se žádostí o povolení spolku odeslalo pravděpodobně v červnu roku 1874 „Slavnému c. k. okresnímu úřadu“ v Lanškrouně. C. k. okresní úřad dopisem ze dne 31. července 1874 pod číslem 4095 oznámilo stvrzení stanov, čímž byl spolek povolen. Zakládací písemnosti spolku ani stanovy se bohužel nedochovaly. Členstvo se dělilo na: zakládající – ti, kteří spolek založili nebo později obnovovali zakládací základnu a vkládali vklad, přispívající – ti, kteří platili příspěvky, ale nehráli divadlo, činní- členové s funkcí ve spolku, řádní- ostatní členové spolku bez funkcí, účinkující – ti, kteří hráli divadlo, čestní – zpravidla ti ochotníci, kteří se zasloužili o spolek.

Spolek divadelních ochotníků byl ve své činnosti velice činný. Záhy po ustanovení spolku sehráli ochotníci vůbec první představení dne 16. srpna 1874, a to veselohru od F. F. Šamberka „Svatojánská pouť“. Divadelní představení se konala na sále v prvním patře již zmíněného starého dřevěného hostince „Na rychtě“, který měl spolek dlouhodobě pronajatý (rychta byla postavena roku 1720 a zbourána roku 1925), a kde měl spolek domovskou scénu.. První jeviště připravili ochotníci na sudech od piva, na něž byla položena prkna. Za oponu posloužil plátěný závěs. Také kulisy si z počátku vyráběli ochotníci sami. Postupně pořizovali ochotníci lavice, židle pro I. místa, kulisy, oponu, garderobu, líčidla, paruky a další potřeby od pro divadelní scény od profesních odborníků. Jeviště, sál a potřebné rekvizity ochotníci též zapůjčovali za úhradu i jiným spolkům v obci (Orel, TJ Sokol, Křesťanská mládež, Sdružení křesťanského dělnictva, Hasiči, škola, učitelský spolek, studenti z Prahy, kteří od roku 1907 trávili v Čermné prázdniny aj.). Na sále staré rychty hráli ochotníci trvale svá představení až do roku 1886. Od tohoto roku v říjnu střídavě hráli na sále nově postaveného hostince Emila Janků „U Mydlářů“ č. 9 na náměstí, kde zařizovali nové jeviště. Smlouva o bezplatném nájmu sálu na l rok byla oboustranně podepsána v říjnu 1886.

Každá divadelní hra, kterou chtěli ochotníci sehrát, musela být předložena c. k. okresnímu úřadu ke schválení. Dále muselo být uvedeno, kde se divadlo hraje a za jakým účelem, event. komu bude výtěžek z představení věnován. Povolené představení pak na plakátech muselo být označeno, že hra byla c. k. okresním hejtmanstvím schválená, a tím tedy i povolená.

Nadšení divadelních ochotníků, podporované množstvím diváků, bylo veliké. O tom svědčí ta skutečnost, že v jednom roce dokázali nastudovat a sehrát několik divadelních představení. Rekordní počet představení byl sehrán v roce 1930, kdy bylo sehráno po devět představení za rok. Po osmi představeních ročně bylo sehráno v letech 1929 a 1931. Po šesti představeních bylo sehráno v letech 1918, 1921, 1923 a 1932. Po pěti představeních bylo sehráno v letech 1877, 1876, 1904,1919, 1920, 1924, 1925, 1928, 1933, 1934, 1936 a 1940. Divadla se hrála zpravidla na Velikonoce, o Svatodušních svátcích, k 28. říjnu – výročí republiky, na svátek zemřelých, na Vánoce, někdy na Silvestra a nebo byl silvestrovský večer s programem. Některá nastudovaná představení byla pro úspěšnost a zájem publika po několika letech opakována jako na př. Vojnarka, Vrahové ve městě, Paní Marijánka – matka pluku, Paličova dcera a Poslední muž. Divadelní představení „Na dušičky, aneb modlitba na hřbitově“ byla opakována nejvíce, a to v roce 1874, 1877, 1880, 1884 a 1888 a 1909, a to kolem památky zemřelých. Ochotníci nehráli jen činohry, ale i výpravné operety a zpěvohry. Při zpěvohrách účinkovala kapela, kterou vedl pan Josef Marek a účinkoval pěvecký kroužek při TJ Sokol. Mimo divadelních představení pořádal spolek ochotníků i slavnostní večery při státních výročí, společenské večery při výročí spolku, plesy a silvestrovské programy.

Spolek ochotníků podporoval i dobročinnost. Z kroniky se dovídáme, že v roce 1880 darovali ochotníci z výtěžku 31 Zl. 50 kr. Spolku vojenských vysloužilců v Čermné na pořízení praporu. Roku 1882 ochotníci darovali dolní škole pro chudé děti 70 písanek, 40 sešitů na počty, 46 sešitů kreslících a 45 sešitů pro domácí úkoly. Roku 1889 darovali horní obecné škole 2 Zl a dolní škole 4 Zl. 50 kr. pro školní knihovny. Peníze byly děleny podle počtu tříd. Horní škola měla 2 třídy, dolní 5 tříd. V tomtéž roce c. k. okresní úřad povolil hru „Tatínkovy juchty“, s tím, „aby čistý výnos věnován byl na zřízení nových varhan při zdejším chrámu Páně.“ Výnos z předvánoční hry věnoval spolek „ku uspořádání vánočního stromku pro školní dítky v dolní části Čermné“. Daroval pro tento účel 23 Zl. 56 kr. V roce 1890 znovu podpořil 4 Zl. pro vybavení školní knihovny. „Chudé školní dítky“ a vánoční nadílky pro ně spolek též podporoval i v dalších letech své činnosti. V roce 1890 spolek ještě podpořil i krajanský spolek „Komenský“, který ve Vídni vydržoval české školy. V roce 1892 věnovali ochotníci 5 Zl. pozůstalým po obětech důlního neštěstí v Příbrami. Každoročně ochotníci projevovali dobročinnost tím, že ve spořitelně skládali na obecní účet tzv. „Polévkového ústavu“ peníze, z nichž byla hrazena strava chudých školních dítek v zimním období. Od roku 1909 až do roku 1912 ochotnický spolek podporoval finančně zakoupení budovy v Třešňovci pro českou školu. Ke každé vstupence stanovil spolek pro tento účel přirážku ve výši 1 až 3 haléřů. Z divadelního představení „Pražské švadlenky“ v roce 1919 věnovali ochotníci 200,- Kč „Družině válečných invalidů“ z Čermné. V roce 1920 věnovali ochotníci na vybudování pomníku „Padlým v I. světové válce“ v dolní části 500,- Kč a v roce 1923 dalších 400,- Kč. V roce 1921 byli finančně podpořeni „pohořelí“ občané Vincenc Pecháček a Josef Bednář. Ve třicátých letech spolek podporoval také školní „ošacovací akci“ pro chudé dítky. Rovněž přispíval na chudé občany.

Divadelní ochotníci si na svoji veškerou činnost museli sami vydělat. Přispívatelem, dnes bychom řekli sponzorem, se často stávala Občanská záložna v dolní části Čermné. Ta mnohokrát spolku pomohla, když se spolek dostal do finančních potíží. Za to jí spolek daroval volné vstupenky na představení.

Spolek též musel každoročně k 15. lednu předkládat c. k. okresnímu úřadu výkaz o své činnosti a „vyplněné vzorce ku výměře ekvivalentu“. Jakési obdoba k přiznání daní z příjmů. C. k. okr. úřadu musel být předkládán i seznam nově zvoleného ředitelstva ochotnického spolku. Rovněž musely být předkládány pozvánky s datem konání a předmětem jednání valných hromad a schůzí ředitelstva. Každý zápis ze schůze spolek rovněž předkládal c. k. hejtmanství. Už tehdy bez povolení c. k. úřadů „nespadal z hlavy ani vlas.“ Při svých představeních měl spolek ochotníků též nařízeno, aby v sále byli přítomni 4 hasiči „by zamezili případnému nebezpečí požáru.“

Také knihovna divadelních her byla bohatá. Od svého založení až do roku 1900 obsahovala 297 divadelních her a jednoaktovek, které byly pořízeny převážně z odebíraného časopisu „Divadelní ochotník“. V roce 1936 měla knihovna již 349 divadelních knih. Ze spisovatelů divadelních her uveďme jen ty, které byly ponejvíce zastoupeny v divadelní knihovně. Byli to: J. K. Tyl, C. Wolf, A. Kalenda, K. Sabina, F. F. Šamberk, A. Jirásek, V. Klicpera, Molier, W. Shakespeare, J. Mahen, L. Stroupežnický aj. Divadelní knihy a scénář byly pak rozepisovány pro jednotlivé role. Ochotnický spolek měl rozepsaných celkem 76 divadelních scénářů a rolí.

Divadelní spolek měl i bohatou garderobu, kterou každým rokem doplňoval. Měl i svá líčidla a vlásenky (paruky). V roce 1899 navrhl poštmistr Jindřich Štýrský, aby byl sestaven inventář garderoby a kulis a byl ustanoven režisér, dramaturg a líčitel. Inventář sestavili Jan Jansa, Josef Cejnar a Josef Bednář, který vzal garderobu pod svou správu. Funkci líčitele ochotně převzal Jindřich Štýrský na návrh ředitele P. Václava Böhma.

Několik zajímavých postřehů ze spolkové kroniky:

Spolek dbal i o dobrou reprezentaci spolku a společenské chování svých členů, o čemž svědčí udělené důtky členům ze zápisu z kroniky ze dne 31. 5. 1882: „Oznámeno p. Ignáci Bártovi vyloučení ze spolku za rvačku po čas velkých bohoslužeb božích v hostinci.“ Dne 27. 12. 1887 se v kronice píše: „Oznámeno p. Aloisi Šverclovi zvláštním listem jeho vyloučení ze spolku ochotníků. Za příčinu se uvádí nešetrné chování proti spolku.“ Dne 21. 12. 1893 je mu vstup do spolku opětovně povolen. Ředitelství spolku nejen že vylučovalo členy, ale je i napomínalo: 27. 12. 1887 čteme v zápise: „Vyzván jest p. Josef Vacek by šetřil lépe povinností spolkových, při nešetření těchto by byl později od spolku propuštěn. Táž listina dodána byla též p. Hubertu Niklovi.“ Ze dne 7. 11. 1889 je zaznamenáno: „Napomenutí pro neslušné chování při divadelním představení dne 22. dubna 1889, jehož se dopustil člen p. Jindřich Pirkl proti p. řediteli a některým členům“. Dne 23. 2. 1896 bylo odesláno napomenutí p. Vinc. Junkovi, p. Josefu Formánkovi, p. Janu Vávrovi a p. Josefu Němečkovi, „by lépe plnili svých povinnosti jakožto členů vůči spolku, s upozorněním na usnesení valné schůze ze dne 18. ledna 1896, že kdo se nezúčastní 3 kráte valné schůze, bude ze spolku vyloučen“. V roce 1919 byla z řad členů spolku vyloučena Marie Kadová „pro neslušné se chování při zkoušce a vrácení přidělené jí úlohy.“

Ochotnický spolek také uděloval pochvaly za vzorné jednání. Tak např. 4. 11. 1888 bylo oznámeno udělení čestného členství a diplom „p. Juliu Hrdinovi, t. č. místořediteli a Janu Faltusovi t.č. režisérovi, že ve schůzi spolku 31. října 1888 pro zásluhy, kteříž pánové dobyli si v době pro spolek požehnané předních zásluh a rozkvět spolku, v letech pak pozdějších byli to opět oni, kteříž spolku v době jeho krize klesnouti nedali“. Nedlouho poté Julius Hrdina odjel do Ameriky. A další je ze dne: „29. 11. 1893 zaslán byl bývalému zřeknuvšímu se řediteli p. Václavu Náhlíkovi, správci školy v Petrovicích, poděkovací přípis za horlivou snahu, s kterouž vložený úřad zde vykonával“. V roce 1901 bylo čestné členství uděleno panu Josefu Jansovi za obětavou a záslužnou činnost ve spolku.

Členové spolku ochotníků se korporativně zúčastňovali pohřbů význačnějších občanů, svých členů a jejich rod. příslušníků. Tak ze zúčastnili pohřbů: dne 9. 11. 1889 učitele a člena spolku Jana Nepraše; 30. 3. 1891 Petra Pecháčka, gymnaziálního inspektora ruské císařské státní rady a nejstaršího člena zdejšího ochotnického spolku. Od vdovy po zemřelém Pecháčkovi obdržel spolek 5 Zl. na občerstvení. Korporativně se dále zúčastnili pohřbů dne 11.27. 4. 1891 Marie Jansové, choti člena spolku; 17. 12. 1891 Jana Kady, nejstaršího člena spolku; 16. 1. 1893 Josefa Jansy, který se při neopatrném manipulování se zbraní dne 6. 1. 1893 zastřelil a 22. 2. 1893 manželky Rudolfa Jansy. Dne 26. února 1895 se ochotníci zúčastnili korporativně „requií sloužených v kostele za Jeho Výsost pana arcivévodu Albrechta, polního maršála“.

V roce 1888 se spolek důstojným způsobem podílel na oslavách „čtyřicetiletého panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa II.“ Dne 2. května 1893 zase výbor obeslal členy spolku oběžníkem „by naše členstvo přivítalo nejdůstojnějšího pana biskupa (Edvarda Jana Brynycha pozn.) dne 12. května 1893 při návštěvě v Čermné“. Kronika se též zmiňuje i o tom, že ochotníci účinkovali i při náboženské slavnosti „Vzkříšení“. V této souvislosti se kronika zmiňuje o různých funkcích při „Vzkříšení“ dne 13. 4. 1895. Z těchto zápisů je zřejmé, že tehdejší spolky se účastnily náboženských slavností ve farnosti i státních oslav v obci.

V roce 1886 spolek pořizuje oficiální razítko „Spolek divadelních ochotníků v Čermné“. Na schůzi ředitelstva dne 25. června 1893 se mimo jiné také rokovalo o pořízení divadelních odznaků pro všechny členy ochotnického spolku. Odznaky měl zhotovit pan Josef Formánek, místní zlatník. Ten však vyhotovil 30 ks. odznaků, ale ne podle předlohy spolku. Spolek tedy odznaky odkoupil jen za cenu materiálu, tj. za 8 Zl. Posléze 50 ks. odznaků s červenobílou prýmkou pro ochotníky zhotovil v roce 1894 pražský zlatník Edvard Rittner dle návrhu spolku. Odznak nesl název „Spolek divadelních ochotníků v Čermné“. Dalších 75 ks. odznaků pro veškeré členstvo bylo pořízeno v roce 1913 od K. Šmakala z Prahy. Bohužel se žádný z odznaků nedochoval, nebo není známo, kdo by jej vlastnil. V případě úmrtí člena, byli pozůstalí povinní odznak vrátit spolku. Od roku 1919 používali ochotníci nové razítko: název „Spolek divadelních ochotníků v Čermné“ byl po okraji oválu a uprostřed byly obrázek divadelnických rekvizit a masky.

K oslavě 20. výročí založení ochotnického spolku byl uspořádán dne 7. ledna 1894 na sále „U Mydlářů“ věneček. Majitel hostince Emil Janků zdarma poskytl sál, osvětlení a topení a souhlasil i s navrženou výzdobou. Pozvánky vytiskla tiskárna V. Augusty v Litomyšli. Na věnečku hrála hudba Josefa Marka. Výzdobu z chvojí zajistil Jan Jansa z č. 46, rolník. Vstupné činilo 70 kr. na osobu, pro manžele 1 Zl. a pro aktivní ochotníky byl vstup zdarma.

Ochotníci konávali i tzv. výlety, které se konávaly v přírodě. Dne 13. 7. 1905 ochotníci pozvali na svůj spolkový výlet, konaný dne 23. 7. 1905, personál knížecího pivovaru v Lanškrouně. Pří té příležitosti si dovolili poprosit o soudek piva. Bylo-li jejich žádosti vyhověno, není ze zápisů známo. Na tento výlet byli pozváni k výčepu piva čermenští hostinští, a to Jan Kada, (hostinec „Na rychtě“) Emil Janků (hostinec „U mydlářů), Josef Štěpánek, František Pecháček a Rudolf Jansa (vedle lékárny).

V době I. světové války 1914 – 1917 byla činnost spolku ochromena. Nebyla hrána divadla, nebyly konány valné hromady, aniž byly uskutečněny jiné společenské akce. Mnoho členů spolku ochotníků bylo odvedeno do války, z nichž padli: Vojtěch Marek, Petr Janda a Josef Mareš. Spolek v roce 1919 určil 300,- Kč na podporu vdov a sirotků v obci po padlých ve válce. Vzhledem k tomu, že padlí členové ochotnického spolku nezanechali vdov ani sirotků, bylo 300,- Kč připsáno ke kmenovému jmění spolku. V době I. světové války 1914 – 1917 se konaly pouze dvě výborové schůze, a to 9. 12. 1914 a 16. 12. 1917.

V roce 1919 měla být sehrána veselohra „Pražské švadlenky“, kterou však „vpádem maďarských hord na Slovensko pro národní smutek není nyní možno opakovati tuto hru, až budou Maďaři vyhnáni“. Tehdy Maďaři zmasakrovali menšiny Slováky v mnohých vesnicích a městech na jižním Slovensku.

V roce 1921 se konal v Praze 1. všeochotnický sjezd za veliké účasti členů z celé ČSR. Za spolek ochotníků z dolní Čermné se sjezdu zúčastnili členové: P. Ladislav Kaube, Marie Motlová, Anna Faltejsková, Marie Faltejsková, Josef Jansa a Alexandr Hampl. V tomtéž roce uspořádalo ústředí ochotníků šesti denní režisérský kurz, jehož se zúčastnili P. Ladislav Kaube a Alexandr Hampl. Tím se zkvalitnila režie a scény ochotnického spolku.

Z protokolů valných hromad zjišťujeme, že v letech 1922 až 1924 jsou ve spolku jisté nesrovnalosti, dá se říci dvě křídla, která se vzájemně napadají za stranění těch či oněch činoherců a členů výboru a tím vnáší politiku do spolku. Vše začalo odmítnutím role dcerou pana Cyrila Pecháčka a vrácením scénáře. Po přidělení role jiné mladé ženě, kdy se již zkoušela hra, se opět o ní dcera p. Pecháčka silně ucházela, ale roli již nedostala a poté ještě v další studované hře. Pan učitel Hlavsa řekl, že nevidí vnášení politiky do spolku, ale že se jedná „o zápas starého a nového světa a že svět nový ve svém pokroku svět starý nikdy nezarazí“. Dá se tedy říci, že se jedná o konflikt mezi starými konzervativními ochotníky a mladými pokrokovými. Na valné hromadě 25. 1. 1925 režisér Jan Jansa ml. řekl, že „někteří stavějí se do opozičních řad a vybízí je, aby se vyjádřili, zda-li chtějí i nadále setrvati v nepřispění ve spolkové práci, a jak má býti naloženo se členy, kteří úlohu přidělenou bez důvodu nepřijmou aneb několikráte vracejí.“ Na to bylo řečeno, ať se ředitelstvo řídí přesně podle stanov. Spor se vyhrotil mezi ochotníky tím, že výbor zaslal v září 1925 Sdružení katolické mládeže, Lidové straně a Orlu přípis, v němž kritizoval přístup členů těchto spolků, že zavlékají mezi ochotníky politiku a vypověděl jim zapůjčování sálu s odvoláním na stanovy Ústřední matice divadelních ochotníků Čech. Reakcí na to byl odchod 13 členů spolku ochotníků, příslušníků kritizovaných spolků. Tím zvítězili „pokrokoví“, levicově smýšlející členové. Spolupráce ochotníků se přesunula na TJ Sokol (loutkové divadlo, pěvecký kroužek aj.) a na Stranu sociálně demokratickou.

V roce 1926/8 ochotníci provedli rekonstrukci celého jeviště v sále „U mydlářů“. Provedení svěřili firmě profesora p. Podloudského. Na rekonstrukci si půjčili 10 000,- Kč od záložny. Ručiteli půjčky byli p. Jan Jansa ml. – sedlák, p. Karel Merta st. – řezník a František Bárta – řezník. Staré jeviště bylo prodáno TJ Orel v Jablonném n. Orl. za 4 000,- Kč. Ze zápisu se též dozvídáme, že v roce 1926 bylo rozhodnuto zavést na jeviště elektrické světlo o napětí 120 V. Elektřiny však bylo možno využít jen pro střed obce. Dráty by byly vedeny po sloupech telefonních. Odkud však měla být elektřina přivedena není ze zápisu známo. Tato elektrifikace se neuskutečnila. Elektřina z veřejné sítě o napětí 240 V byla do Čermné zavedena až v roce 1929/30. Do roku 1929 se svítilo na sále karbidovými lampami. Od roku 1928 se činnost spolku ochotníků definitivně přesunula na sál „U mydlářů“.

Občanská záložna v dolní části Čermné na žádosti spolku dosti často finančně spolek podporovala. Spolek rovněž přijímal i hmotné dary, jako nábytek, staré šatstvo do garderoby a nábytek od svých členů i občanů. Tak v roce 1936 darovala p. Wallochová, manželka Dr. Wallocha, „starožitné záclony“.

V roce 1932 dochází k roztržce mezi ochotníky a sokolskou obcí v Čermné když Sokol písemně ohlásil založení dramatického souboru. Na to se ohradil člen výboru pan A. Hampl a odvolal se na Věstník sokolské župy Orlické z roku 1932, č. 11, odst. 3, že „… každý uvědomělý sokolský činovník – ochotník jistě plně souhlasí, že sokolští ochotníci nemají býti konkurencí divadelnímu spolku v obci… Sokol má dost práce na jiné půdě své tělovýchovné a vzdělávací činnosti.“ Na to p. Vilém Malý, předseda Sokola I. (ale též i ochotník) prohlásil: „… tělovýchovná jednota Sokol I. chce založiti dramatický odbor jen proto, aby v případě vydání nového zákona divadelního a zániku Spolku divadelních ochotníků v Čermné, mohl nastoupit na jeho místo.“ Na to režisér Cyril Dušek prohlásil, že kdyby došlo ke zrušení ochotníků, on by v Sokole nikdy nehrál. K němu se přidali další členové výboru. Předseda spolku, dříve ředitel, pan A. Hampl prohlásil, že bude spolek hájit za každou cenu „zuby, nehty“. V tomto roce se do spolku ochotníků přihlásil pan PhMr. Václav Havel, pozdější kapelník dechovky. Ke konci roku 1932 měli ochotníci evidováno na jevišti 320 kusů rekvizit a kulis, v garderobě bylo 102 ks. kostýmů a doplňků.

V roce 1935/6 došlo k rozdělení obce na Dolní a Horní Čermnou. Divadelního spolku se dělení netýkalo. Dva roky nato nastaly těžké chvíle našeho národa po okupaci fašistickým Německem v roce 1938. Dolní Čermná byla opět rozdělena záborem horní části, od splavu, do Sudet. I členové ochotnického spolku nesli toto rozdělení velmi těžce. Mnoho členů tím pádem bylo násilně odděleno od spolku a jeho činnost byla značně ochromena. O této situaci podává obsáhlou zprávu zápis ze schůze spolku ze dne 2. 12. 1938. V době protektorátní byla činnost spolku ochotníků omezena i výběrem her, to proto, aby nepopudila německé okupanty a nezavdala příčinu k zásahu nacistů. Přesto spolek prožil jeden radostný den. Dne 4. 8. 1944 byla sehrána dolnočermenskými divadelníky hra „Rodná ves“ od spisovatelky Lídy Merlínové za její osobní účasti (manželka rodáka, hudeb. skladatele a dirigenta, Cyrila Pecháčka). Hra byla sehrána k 70. výročí založení spolku ochotníků. Při té příležitosti byly vyznamenáni dlouholetí čelní, funkcionáři, spolku: pan Karel Merta st. a pan Alexandr Hampl. Obdrželi čestný diplom a stříbrný odznak ÚMDOČ. Krátce na to byla veškerá činnost spolku zcela zakázána protektorátními úřady. Osvobození ČSR v květnu 1945 spolek přivítal radostně a ihned obnovil svoji činnost.

Dne 19. března 1950 byly zmrazeny vklady střadatelů, tzv. „vázaný vklad“. Tak byly zmrazeny všechny peněžní vklady na účtech církví, spolků, podnikatelů, živnostníků, byly zmrazeny i osobní účty občanů. Z něho směli střadatelé vybírat své peníze jen v odůvodněných případech a se svolením úředníků v peněžních ústavech. Tehdy měl spolek ochotníků na „vázaném vkladu“ 5 645,- Kč. Ve druhé polovině roku 1950 byla zrušena Ústřední matice divadelních ochotníků Čech (ÚMDOČ). Na to 24. 10. 1950 svolal ředitel ZŠ p. Vilém Malý zástupce obou divadelních spolků a sdělil jim, že podle nařízení z KNV Pardubice se musí všechny divadelní společnosti v obci sloučit do jediné organizace. Na to byla 31. 10. 1950 svolána schůze ochotníků, která trvala na tom, aby sloučení obou divadelních společností v obci bylo provedeno pod ochotnickým spolkem, který je v obci nejstarší, záslužný, s dobrou tradicí a pověstí. Celostátně byla vytvořena z moci komunistických úřadů Ústřední osvětová beseda a záhy na to i Osvětová beseda při MNV v Dolní Čermné. Předsedou OB byl jmenován ředitel ZŠ Vilém Malý. Dne 2. 1. 1951 došel z Ústřední osvětové besedy přípis, který sděloval likvidaci Spolku divadelních ochotníků v Dolní Čermné. Na to dne 7. února 1951 se konala v hostinci „Na rychtě“ likvidační valná hromada. Schůzi byl přítomen i zástupce MNV. Schůzi zahájil předseda pan Alexandr Hampl, který vzpomněl bohaté a záslužné činnosti místního spolku ochotníků a jejich zakladatelů. Jejich památka byla uctěna povstáním a chvílí ticha. Současně oznámil přítomným zrušení Spolku divadelních ochotníků a poté se předseda své funkce vzdal a předal řízení místopředsedovi panu Cyrilu Duškovi. Ten dal hlasovat o zapojení divadelníků pod Osvětovou besedu při MNV v Dolní Čermné. Návrh byl jednomyslně schválen (nic jiného nezbývalo, chtěli-li ochotníci dále hrát divadlo). A tak se pod OB vytvořil divadelní kroužek. Byl zvolen a OB schválen nový výbor ve složení: politickým vedoucím se stal p. František Kůrka – štáb. strážmistr SNB, jeho zástupcem p. Vilém Malý – ředitel ZŠ, režisérem p. Cyril Dušek – holič, jeho zástupcem p. František Macák – učitel, pokladníkem p. Alois Pospíšil – praporčík SNB, jednatelkou slečna Anna Faltejsková, úřednice MNV. Spolek ochotníků pak protokolárně předal razítka, kroniku, jednací knihy, veškerý inventář, garderobu, knihovnu, líčidla a peněžní prostředky na hotovosti 5 879,- Kčs, volný vklad na účtě 15 752,70 Kčs a vázaný vklad 3 985,- Kčs. místní Osvětové besedě. Předsedou OB byl jmenován p. Vilém Malý. Sídlem divadelního kroužku OB se stala „nová Sokolovna“ (bývalá Orlovna), která byla Sokolu zdarma předána do majetku. Pod osvětovou besedou divadelní kroužek s přestávkami hrál divadlo až do roku 1990, kdy byla Osvětová beseda zrušena a spolky mohly obnovit svou činnost.

Rokem likvidace Spolku divadelních ochotníků v Dolní Čermná v roce 1951 zápisy v jednacích knihách ochotníků končí. Další agenda OB zřejmě leží někde v archívu. Jisté však je, že divadelníci úspěšně hráli divadelní představení pod OB a jejich kontinuita tím nebyla přerušena.

Ochotníci pod OB přečkali komunistický režim a dne 8. 12. 2000 oficiálně obnovili svoji spolkovou činnost a byli zaregistrováni jako občanské sdružení. Spolek má své stanovy a nese staronový název Spolek divadelních ochotníků v Dolní Čermné. První předsedou obnoveného spolku byl zvolen pan Aleš Hampl, vnuk zasloužilého a obětavého dlouholetého divadelního ochotníka pana Alexandra Hampla, syn pana Jana Hampla, obětavého divadelníka a dlouholetého maskéra. K 31. 12. 2011 má spolek 60 členů.

Ochotníci roku 2000 založili novou tradici. Každoročně v dubnu o dolnočermenské pouti sv. Jiří pořádají výstavu nazvanou „Koníčkáři 2000“ Každý rok pak přidávají k názvu „Koníčkáři“ aktuální letopočet. Na této výstavě lze shlédnout lidovou tvůrčí a uměleckou práci, reprezentující um, zručnost a schopnost našich občanů. Na výstavě jsou zastoupeny i ukázky různých sbírek. Tyto výstavy se těší velikému zájmu nejen občanů, ale i návštěvníků našich poutí.

Ze čtyř knih protokolů spolku je zřetelná velice záslužná a obětavá práce ochotnického spolku nejen pro obec, ale pro celou společnost, a to v oblasti kulturní, vzdělávací, společenské i podpůrné, tj. sociální. Práce spolku divadelních ochotníků v Dolní Čermné byla a je velice pestrá. Ochotníci přinášejí spoluobčanům nejen zábavu, ale i poučení a vzdělání a zdůrazňují i společenskou etiketu a morální hodnoty. To dosvědčují všechny kusy odehraných divadelních představení a veškerá jejich činnost od založení až do současnosti. A tak ochotnická tradice v naší obci i přes mnohé nepříznivé doby nezanikla.
Ze 4 knih protokolů spolku ochotníků (1874 – 1951) zpracoval: Vladimír Jansa

Ilustrační foto: Lucerna rok 1909


Ilustrační foto: Činovníci


Ilustrační foto: Česká polka



Vzpomínky řídícího učitele, později ředitele ZŠ Františka Macáka
na ochotnické divadlo v Dolní Čermné

Pro pamětníky

Divadlo jsem v Dolní Čermné začal hrát na podzim roku 1948, když jsem přišel na zdejší školu. K výročí 28. října jsme tehdy hráli hru Dragouni, kterou režíroval p. František Bárta. Hrál v ní p. Rudolf Richter z Horní Čermné, já jsem tehdy napovídal. Mimo mne sedávaly v nápovědní budce také paní: Ludmila Bohuslavová, Anna Bártová a Marie Vašková. Na vánoce téhož roku jsme hráli „Zlatou svatbu“, v níž jsem již hrál. S touto hrou mimo Dolní Čermnou jsme hostovali také v Dolní Dobrouči. Následující rok jsme hráli dva kusy, a to Svatba Kresčinského a Bělouši. Ve hře Svatba Kresčinského jsem poprvé viděl hrát p. Alexandra Hampla – přesný, pravdivý, plný zaujetí pro hru. Později již jenom líčil.

Dívám se na členský průkaz č. 37 a v něm motto od J. K. Tyla: „Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí.“ A podepsán předseda Spolku divadelních ochotníků v Dolní Čermné u Kyšperka (tak tehdy zněl úřední název vesnice) a řádný člen U.M.D.O.Č. v Praze, Alexandr Hampl, dne 15. 03. 1950.

Ve hrách, které jsem výše uvedl poznal jsem dobré herečky: paní Annu Dytrichovou, Ludmilu Filáčkovou, Olgu Pospíšilovou, provdanou Kunertovou, Libuši Jandovou, Miluši Bartoňovou, provdanou Vágnerovou a další. Z mužských postav mě herecky zaujali pánové Ladislav Vaško, Cyril Dušek (komik), Jan Faltejsek, bratři Miroslav a Milan Bártovi.

V roce 1950 jsme v sále Na rychtě hráli Lucernu a tu jsem tehdy již sám režíroval. Pak následovaly hry Gorali a Česká polka. Ty režíroval František Bárta. Česká polka byla větší hra se zpěvy a tanci, ve které vystupovalo 45 osob a místní dechová kapela. Rozsahem se rovnala hře Jeho urozenost pan měšťák, kde vystupovalo 55 osob, vč. muzikantů. Byla to velice nároční a nákladná hra. Hra měla premiéru a derniéru v Dolní Čermné, a reprízy v Jablonném nad Orlicí a ve Výprachticích. Režíroval ji p. Cyril Dušek. Kulisy dělal a stavěl p. Jan Macháček, scénu osvětloval p. Vojtěch Zpěvák. Hrála místní dechovka. Také hra „Tak žil a hrál nám Kmoch“ měla mimo premiéru v Dolní Čermné dvě reprízy, a to v Lanškrouně a v Rudolticích.

Kromě již jmenovaných herců a hereček jsem poznal další herecké talenty: paní Hedviku Chládkovou, Jarmilu Malou, Evu Adamcovou (Havlovou), Věru Chládkovou, pány Oldřicha Havlíčka, PhMr. Václava Havla ml., Josefa Uhra, Václava Pulpána, Zdeňka Šilara, Jaroslava Beneše, Jiřího Smejkala, Bedřicha Dostálka, Josefa Klekara a další.

A jak šly roky, bylo hráno mnoho divadelních her, které nelze ani pamatovat. V paměti mi utkvěly některé hry, na které mám hezké vzpomínky: Její pastorkyňa, Dámy a husaři, Tulák, Babička, zpěvohra Podskalák, Paličova dcera, Jedenácté přikázání a další a další.

O čilém působení našeho divadelního spolku ochotníků v Dolní Čermné svědčí i to, že v jednom roce jsme dokázali nastudovat a sehrát až 4 hry. Dokonce v jednu dobu jsme měli i 4 režiséry: Cyril Dušek, Ladislav Vaško, František Macák a Hedvika Chládková. Také nebyl problém získat potřebný počet občanů – statistů – ochotných a schopných hrát divadlo.

Poslední divadelní hra, kterou jsem režíroval byla hra Zvon mého města v roce 1974, která se hrála ke 100. výročí založení spolku dolnočermenských ochotníků. Součástí této hry byla i přednáška o historii našeho dolnočermenského spolku a výstavka fotografií z předstaní.

Při 120. výročí založení spolku v roce 1994 sehrál již opět obnovený spolek divadelních ochotníků hru Mlynář a jeho dítě, která byla prvně uvedená divadelním spolkem v roce 1875. Po představení byly pozváni na malé pohoštění všichni žijící a účinkující herci a herečky, režiséři spolku a současní představitelé obce.

Kdysi byly doby, kdy lidé byli ochotní hrát divadlo, obětovat svůj volný čas zkouškám rolí a bavit druhé. Dnes je již zcela jiná doba. Televize, počítačové hry, hrací automaty, internet, honba za penězi a v neposlední řadě i „nedostatek času“, či neochota, to vše lidi od sebe vzdaluje a izoluje. A je těžké dnes dát dohromady dobrou partu, zanícenou pro divadelnictví.
František Macák, 1995
Mapa webu| Prohlášení přístupnosti| Administrace| Webmaster| Kontakty|