Databáze českého amatérského divadla

Texty: Kladno, Quo vadis, čl. Jaroslava Vykouka, 50 let od vzniku Quo vadis, Slánský obzor, 2012

QUO VADIS, KLADNO
V úterý 13. září (2011) se sešli po padesáti letech lidé, kteří stáli u zrodu divadélka malých forem „Quo vadis“ v Kladně, v kavárně Ateliér v Kročehlavech. A protože patřím mezi ně, přišel jsem také. Samozřejmě, že jsem se s drtivou většinou těchto lidí neviděl opravdu těch poctivých půl století a tak není divu, že jsem mnohé ani nepoznal a oni nepoznali mně. Ti, ve kterých jsem se nemohl mýlit, byli ti nejznámější. Hudební skladatel a kontrabasista Vít Fiala, fotograf Zdeněk Pospíšil, filmový režisér Jiří Svoboda nebo sólový trumpetista Václav Týfa. Po chvíli, když už se konečně všichni zase poznali, se rozproudila živá debata, v níž se vzpomínalo, jaké to bylo, když jsme stáli na jevišti v Dělnickém domě v Kladně a hráli autorské divadlo. Také, jak to tenkrát všechno vzniklo.
Na přední stránce programu první hry „Knihovnice červená“ o tom napsal Antonín Hodis: „Šli jednou tři. Ten třetí jsem já. Ten první je Franta a ten druhej hned za ním. Pískajíce, šli. Bylo jich ještě málo, aby z toho něco bylo. Utrhli Fialu. S ním to bylo lepší a když se objevila Jája, Helena, Marcela bylo všem dohromady hezky. Ale ještě lépe jim bylo, když potkali Jardu, Honzu, dva Jiří Juraje, Eduarda, Mirka, Vencu, Jindru a Uršulu, Pavla a ještě Vencu a ještě Jardu a ještě Jiřího. Ačkoliv nenosili červené svetry, jako nosí v Luxoru, ani texasky, co se nosí u Komárků, byli moderní, na srdce. Na kalhoty né! Řekli, když dozpívali: , Budeme zpívat i pro jiné´ A tak zpívali, dospívali a s nimi i ostatní zpívali a dospívali. A teď se tu sešli a stojí před vámi. Venca, Jarka, Jirka, Marcela, Renata, Helena, prostě všichni a taky KNIHOVNICE ČERVENÁ“.
Hlavními tahounem byl od začátku Eduard Pergner. Ten hry psal, režíroval i v nich hrál. Druhým z těch nejdůležitějších byl Vítek Fiala se svými písničkami. Vedle nich zde byla celá řada talentovaných herců, zpěváků, mimů a vedle nich také, kteří zajišťovali osvětlení, kostýmy, diapozitivy a filmové dotáčky. Byl to velký soubor a využíval všechny tehdy dostupné technické vymoženosti pro co největší zpestření programu.
První hrou, který mladý soubor předvedl byla „KNIHOVNICE ČERVENÁ“. Takovýto zápis byl nutný, protože s velkým Č šlo o knihovnici jménem Červená, s malým č pak o knižní edici pokleslé literatury. Tím bylo dáno téma hry. Boj s kýčem a nevkusem všeho druhu. Ale příběh vesnické knihovnice byl jenom rámcový. Jinak představení probíhalo jako rychlý sled zpěvních výstupů, scének a tehdy velmi módních blackautů.
Premiéra se blížila. Nejdříve pomalu, potom rychle a nakonec tu prostě byla. Všichni jí zvládli velmi dobře, cítili, že dobrá věc se podařila. Do posledního místečka zaplněné hlediště nadšeně aplaudovalo. I další tři reprízy byly vyprodané. Kladno dostalo něco, co tu zatím nebylo. Něco zcela nového. A také upřímného. Něco, co se neohlíželo na vhodnost a nevhodnost svého jednání, něco, čemu bylo jedno, zda to a to může nebo nemůže kritizovat. A nic na tom nezměnilo ani kritické zhodnocení tehdy ještě mladého kritika Ladislava Smoljaka. Také regionální tisk přinesl na představení své kritiky. Ta, která byla otištěna ve Svobodě 30. září 1961 a jejíž autorkou byla N. Komendová, byla v podstatě kladná:
„ … Vezme-li se v úvahu, že je to první představení nového souboru, je nutno ocenit to, že si dali velký cíl. Nejen v obsahu, ale i v provedení. Náročné režijní aranžmá, náročné vyjadřovací prostředky. Mladí začátečníci neobstáli ve všem bez nedostatků, ale jejich veliký elán a i to, jakou si dali práci s úpravou programu po premiéře, jsou příslibem, že budou houževnatě vylepšovat své výkony. Po premiéře totiž zůstalo v hledišti na padesát diváků a o představení se diskutovalo. První reprisa, o které je v tomto článku řeč, obsahovala už některé úpravy. Podle názoru diváků, kteří se přišli na soubor podívat podruhé, to představení prospělo
Divadélko „Quo vadis“ vzbudilo mezi Kladeňáky značný rozruch. Nejen pro to, že se v souboru objevili noví talentovaní herci, zpěváci, mimové a hudebníci. Také proto, že je to skutečné divadlo malých forem. A hlavně proto, že je v něm mladická odvaha provokovat maloměšťáctví, zdravý mládežnický odpor ke strejcovství a prázdnotě.
Ovšem – čím větší zájem – tím víc kritiků, čím odvážnější satira, tím více odpůrců. Tím víc se musí autor i soubor snažit o jednoznačné vyjádření myšlenky, aby se ti, kteří se v hledišti „nesmáli“, a ti, kteří se červenat nemusejí, aby viděli v divadélku svého spojence.“
To druhá kritika, která vyšla v Kladenské záři 9. listopadu 1961 pod názvem Zamyšlení nad „Quo vadis“ a byla podepsána iniciálami RR, byla ostřejší. Z článku vyjímám pár řádek:
„ … Hlavním motivem komedie je boj proti kýči nejen v kultuře, ale i v životě. Autor se však snaží řešit mnoho problémů najednou, celistvost představení je značně roztříštěna a tak je divák mnohdy na pochybách, proč je řeč právě o tomhle, když se za chvíli mluví o něčem docela jiném. Mnohému neporozumí vůbec. I když dějová zápletka o „knihovnici Červené“ je pouze prostředkem a nikoliv cílem, přesto nás již tento problém – problém brakové literatury a ze všeho nejméně pálí. Literatura tohoto druhu se již v knihovnách nepůjčuje a nachází se ještě tu a tam v domácnostech podle vkusu lidí a časem sama zajde. Jedna část programu je naladěna poeticky, možno říci intelektuálsky, druhá je fraškou.
I když v komediální části satirickou nadsázkou se snaží odhalovat přetvářku, podlézavost a staré způsoby myšlení, přece si dovolujeme tvrdit, že je zde použito naprosto nevhodné formy. Karikatura je možná, ale nesmí urážet lidskou důstojnost. Z vesnických funkcionářů se dělají zabedněnci a kývalové bez vlastní vůle. – I když, znovu podotýkáme, šlo o satirickou nadsázku, není naprosto zapotřebí, aby tajemník MNV byl oblečen jako klaun s červeným nosem a pruhovanými pantalóny. O celém představení možno říci, že většinou oplývalo nevěrohodnými situacemi, přitaženými za vlasy. O kladech, které přece v naší společnosti jsou, nebylo během celého představení ani slova, až na závěrečnou „Píseň o větru“. V programu je sice několik dobrých postřehů a vtipů, které však ve sledu dějově nenavazujícím úplně zaniknou. … .“
To už se naplno připravovala druhá hra s názvem „Konrád z Adolfova, aneb Pohádka pro dospělé“. Autor Eduard Pergner zde postavil ve veršované hře pohádkové bytosti do současnosti a tím hra dostala velkou dávku komičnosti a ostré satiry. Hned zkraje se odvíjí dialog mezi králem a hlásným, ve kterém oba proberou vše od filosofování o manželské věrnosti, přes princezninu svatbu až k ekonomickým ziskům, které zemi tento sňatek přinese. V dalším ději se pak divák podíval na charaktery jednotlivých postav. Především ženiši byli podrobeni velké kritice a tak nakonec zvítězil rozum mladých, princezny a Honzy. Vše skončilo tak jak mělo a k tomu ještě velká porce legrace a příjemných písniček. Představení mělo velký úspěch u diváků i kritiky. Hra se dočkala několika repríz i byla hrána i v některých dalších českých městech.
Nastal rok 1962 a připravovala se další premiéra. Eduard Pergner v satiře přitvrdil a to už komunistickou cenzurou neprošlo. Stranická organizace KSČ Poldi SONP připravila na soubor tvrdý nátlak, ve kterém žádala, aby se ze zavádějícího „Quo vadis“ stala poctivá a tradiční Antikorka. Eduard Pergner se snažil nejdříve diskutovat, potom oponovat a nakonec odporovat. Poslední jeho slova v této cause byla: „Soudruzi, jste staří. Strašně staří.“ Soudruzi se naštvali a bylo po všem. Mezitím nás několik ze souboru rukovalo na vojnu splnit si povinnou vojenskou službu, Václav Týfa dostal nabídku z orchestru Karla Vlacha a brzy nato odešli i Eduard Pergner s Vítem Fialou do nealkoholické kavárny Luxor na Václavském náměstí v Praze.
Setkání po padesáti letech se podařilo a všichni účastníci si slíbili, že se zase sejdeme po dalších padesáti letech.
Na závěr už jenom přináším vizitky těch nejúspěšnějších členů divadélka „Quo vadis“.


PERGNER EDUARD
Narodil se 19. prosince 1935 v Sobotce na Jičínsku. Stal se rozhlasovým redaktorem, textařem, scenáristou a prozaikem. Od roku 1972 používal pseudonym Boris Janíček, protože měl v té době problémy pod svým vlastním jménem publikovat.. Byl absolventem oboru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po škole pracoval z politických důvodů v dolech. V roce 1960 založil v Kladně divadlo Quo vadis. Potom působil ve Viole a v miniaturním kabaretu Luxor. V roce 1969 se stal šéfredaktorem měsíčníku pro mládež Lucie a Petr. Byl textařem Petra Spáleného, Jitky Zelenkové, Evy Pilarové, Karla Gotta a dalších předních zpěváků. Je také autorem knih pro děti. Zemřel 30. března 2001.

SVOBODA JIŘÍ
Narodil se 5. května 1945 v Kladně. Je filmovým a televizním režisérem a scenáristou. V období po roce 1989 byl aktivně činný také v politice. Je absolventem Divadelní fakulty Akademie muzických umění. V letech 1966-1971 studoval obor režie na Filmové fakultě Akademie muzických umění v Praze. Od roku 1971 byl režisérem a scenáristou Filmového studia Barrandov. V roce 1990 se stal poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé federativní republiky. V době od října 1990 do června 1993 byl předsedou Komunistické strany Čech a Moravy. Následně se vrátil k filmové režii.

FIALA VÍT JUDR.
Narodil se 13. června 1943 v Mladé Boleslavi. Absolvoval kladenské gymnázium a v letech 1960-1965 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V hudbě je v podstatě samoukem. Na lidové škole umění se učil čtyři roky hře na klavír a dva roky na klarinet. Absolvoval také několik lekcí ve hře na kontrabas. Do roku 1971 pracoval jako právník na ředitelství pošt v Praze. S trumpetistou Václavem Týfou byl nejprve členem Kladenského dixielandu (1960–63), kde hrál na klarinet a saxofon. Mezi léty 1962–64 působil jako kontrabasista v orchestru Bory Kříže, 1964–65 účinkoval v Miniaturním kabaretu Eduarda Pergnera v pražské kavárně Luxor. V letech 1972–75 byl zaměstnán v Československém státním souboru písní a tanců Praha a od roku 1975 vykonává svobodné povolání hudebníka a hudebního skladatele. Od roku 1975 byl též členem Tria Bory Kříže (Bora Kříž – akordeon, klavír a zpěv, Vladimír Žižka – bicí, Vít Fiala – kontrabas, basová kytara), zaměřujícího se na interpretaci swingu a moderního jazzového mainstreamu. Vystupoval s řadou jazzových souborů (Classic Jazz Collegium, Jazzíček, Swing kvartet Vladimíra Klusáka, Traditional Jazz Studio a jiné). Jako skvělý doprovazeč byl často využíván nejrůznějšími jak jazzovými, tak populárními zpěváky a zpěvačkami. V letech 1985–90 spolupracoval s Hanou Hegerovou, dodnes spolupracuje s Evou Pilarovou (od roku 1985), s Irenou Budweiserovou (od roku 1990), se Swingbandem Ferdinanda Havlíka (od roku 1989) a s Vlastou Průchovou (od roku 1988). Skladatelsky se zaměřuje především na scénickou hudbu. Roku 1979 získal první cenu v rozhlasové Žatvě za zpracování dělnického a hornického folklóru Kladenska, jako hudební skladatel obdržel dvakrát druhou cenu v soutěži Pionýrská nota a první cenu v soutěži o dětskou píseň Mladá Boleslav roku 1989. Aranžoval a natočil ústřední melodii k filmu Želary (nominace na Oskara v roce 2004). V nakladatelství Muzikus vyšly jeho publikace Jak se dělá jazz (1996) a Skladatelem a aranžérem snadno a rychle.

TÝFA VÁCLAV
Narodil se 4. března 1943 v Kladně. Vystudoval gymnázium a čtyřletou konzervatoř v Praze, obor trubka a housle. Od roku 1962 byl angažován do trubkové sekce orchestru Karla Vlacha. V letech 1970-1985 působil v orchestru Ladislava Štaidla a současně do roku 1977 v Tanečním orchestru Československého rozhlasu (TOČR), později Orchestru Československé televize. Mimo to účinkoval v řadě studiových těles. Od roku 1983 byl členem orchestru Golem a od roku 1990 opět orchestru Karla Vlacha. Během svého života nahrál mnoho nahrávek klasického i populárního repertoáru. Trvale žije v Kladně.

POSPÍŠIL ZDENĚK
Narodil se 18. srpna 1942 v Praze. Je kameramanem a fotografem. Absolvoval Filmovou akademii muzických umění v Praze, obor kamera. Od roku 1983 je pracovníkem filmového studia Jiřího Trnky. Stal se kameramanem celovečerních a krátkých filmů pro dospělé i děti. Je autorem fotografií v publikaci Stanislava Krajníka Kladensko. Trvale žije v Kladně.

Článek Jaroslava Vykouka:
50 LET OD VZNIKU QUO VADIS V KLADNĚ
byl otištěn v Slánském obzoru 2012
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':