Texty: Praha-Nové Město, Hamba, DS Přír.věd. fakulty UK, rozhovor o založení souboru a první premiéře, 2007

Přírodovědeckého Caesara viděly už stovky diváků

Autor: Věra Voňavková

Musíte se spojit s Martinou Pichrtovou, říkali mi všichni, když jsem se pídila po podrobnějších informacích o divadelním souboru Hamba. Hamba vznikla na půdě Přírodovědecké fakulty na podzim 2006 a před rokem uvedla svou první hru, Caesara autorské dvojice Voskovec a Werich. Reprízy se hra dočkala letos v prosinci. Zajímalo mě, jak Hamba vznikla a jaké má plány do budoucna.

Martina Pichrtová hraje amatérské divadlo už léta. Na Univerzitě Karlově studuje botaniku, je v pátém ročníku a píše diplomovou práci o řasách zlativkách. Zkoumá jejich reakce na různé podmínky prostředí.

bc. Martina Pichrtová

V Caesarovi hrajete Cicera. Jste také režisérkou?

V žádném případě. Jsem snad něco jako „ideový vedoucí", ale režisérské schopnosti nemám. Většinou se na všem podstatném v souboru dohadujeme všichni. Není jeden diktátor, u všech sporných momentů čekáme, až dojde na všeobecné ano nebo ne.

Ale když jsem chtěla něco o souboru a o hře vědět, všichni mě posílali za vámi. Tak asi přece máte nějakým způsobem poslední slovo, ne?

Ne. Žádná pevná ruka souboru nevládne.

Dobře. Ale zřejmě jste nějakým způsobem stála u zrodu přírodovědeckého divadla. Nebo ne?

To ano. Jednou jsem se svěřila Alici, s kterou jsem chodila šest let na gympl, že vzpomínám na gymnaziální divadelní spolek a že se mi po divadle stýská. Povídaly jsme si o tom a nakonec nás napadlo něco podobného zkusit i zde na fakultě.

První hru nového souboru jste uvedli ve velké posluchárně Chemického ústavu. Zkoušíte také tam?

Původně jsme se scházeli v Chladiči, což je taková studentská místnost v suterénu Chemického ústavu. Je tam málo místa, hodilo se to spíš na čtené zkoušky. My jsme nejdřív vůbec netušili, kde bychom to měli hrát. Nakonec se nám zalíbila velká posluchárna a byla to skvělá volba. Řečnické pulty, digestoře, přístup do spodní části posluchárny jinými vchody… Jak jsme začali zkoušet tam, začaly se rojit nápady.

Jak to v průběhu představení vypadá v zákulisí?

Úplně jinak než při zkouškách. Běžně tam panoval ruch a smích, člověk neslyšel, co se na pódiu děje. Ale když začne představení, je v chodbě úplné ticho, řekla bych, že nastává „soustředěná nervozita“. Všichni poslouchají, zda se lidé smějí, kde se mají smát, a jestli všecko běží, jak má. Rozdíl oproti zkouškám je vidět i na hercích na pódiu. Tváří tvář stovce diváků je každý z nás tak vzrušený, že mluví dobře, hlasitě a zřetelně jako nikdy předtím a do svého projevu dává všechno, co v něm v tu chvíli je.

V Caesarovi hraje čtrnáct herců a osm muzikantů. Jak jste se dali dohromady?

Když jsme začali rozvíjet nápad na fakultní divadlo, rozeslali jsme emaily svým známým s prosbou, aby je předali zase svým známým. Psali jsme jim, že bychom rádi založili divadelní soubor a ať se nám ozve, koho to zajímá. Také jsme vyvěsili několik plakátků po fakultě. Tak jsme dali dohromady základní skupinu lidí. Někteří si to po prvních týdnech rozmysleli, buď jim nevyhovoval dohodnutý čas nebo jsme si prostě nějak „nesedli“. Někteří byli zklamaní, protože čekali, že se toho od začátku ujme nějaký profík s jasnou představou, jak se mají věci dít… Jenže nikdo žádnou jasnou představu neměl, na první schůzce jsme si řekli, že chceme hrát divadlo a že nic dalšího není dáno. Lidé se tedy v prvních týdnech ještě dost prostřídali.

A co hudebníci?

Ti se přidali později. Divadlo se začalo zkoušet na jaře 2007, muzikanti se připojili na podzim. Roman – Caesar napsal loni v létě k původním písničkám aranže pro osm konkrétních nástrojů. A pak jsme se ptali známých a sháněli flétnistu, kytaristu, saxofonistu…

Jak jste přišli na myšlenku hrát Caesara od Voskovce a Wericha?

Hru jsem vybrala já, ale stalo se to v podstatě náhodou. Divadlo jsem sice hrála léta, ale moc her neznám a ani nechodím nějak často do divadla. Věděla jsem, že chci hrát něco nového, co jsem ještě nezkoušela. Caesara jsem kdysi úplnou náhodou četla, bylo to ještě na gymplu. Už tenkrát se mi ta hra líbila, přišla mi vtipná, veselá. Teď jsem si na ni vzpomněla a přinesla ji na zkoušku. Moc jiných návrhů nebylo, tak jsme se na Caesarovi rychle shodli. A protože má hodně postav, dohledávali jsme další lidi, co měli chuť hrát.

Čím to je, že na premiéře i reprízách bylo tak plno? Sto padesát lidí navštívilo první reprízu, na premiéře prý vůbec nebylo k hnutí…

Při premiéře jsme opravdu museli lidi prosit, aby nám udělali aspoň drobnou uličku, protože v některých scénách se běhá nahoru do schodů i ven z posluchárny. Spousta lidí stála kolem lavic, bylo úplně narváno.

Většinu diváků asi přitáhne zvědavost, protože je to na půdě fakulty něco nového. Každý herec navíc pozve všecky kamarády, babičky a známé… Loni se přišel podívat i pan děkan. Ohlasy jsou výborné, občas se chcete s někým seznámit na chodbě a on řekne: „Já tě znám, ty jsi Cicero.“ Stává se nám to všem, nejvíc samozřejmě Caesarovi.

Jak vidíte budoucnost souboru? Většina z vás jsou čtvrťáci, páťáci, bude na Přírodovědecké fakultě divadlo i za rok nebo za dva?

My samozřejmě doufáme, že bude. Někteří z nás fakultu hned tak neopustí, protože se chystají na doktorská studia, rádi také uvítáme ve svých řadách kolegy z nižších ročníků. Rozhodně nepočítáme s tím, že bychom měli činnost souboru teď, po úspěchu s Caesarem, ukončit. V nejbližší době začneme zkoušet novou hru.

Už víte jakou? Kdy se můžeme těšit na její uvedení?

Určitě to bude zase komedie, víc zatím nevíme. A uděláme všechno pro to, abyste ji mohli vidět ještě před prázdninami 2009.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěšných premiér.

Věra Voňavková

iFORUM - http://www.cuni.cz/IFORUM-6366.html - 8. 10. 2012