Texty: STROTZER, Milan: Divadelní žně Jizerské oblasti v Lomnici nad Popelkou 2012 - Potichu to neumím. AS 2/2012, s. 20-21.

Recenze vyňatá z článku Milana Strotzera Divadelní žně Jizerské oblasti v Lomnici nad Popelkou 2012, AS 2012, č. 2, s. 20.

Divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou potěšil komedií současného amerického autora Joa DiPietra Potichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie v překladu Adama Nováka.
Komedie čerpá své téma z oblasti rodinných vztahů, konkrétně a především mezi vnukem a prarodiči. Ústřední postavou je Nick, mladý svobodný muž z New Jersey, jehož rodiče a sestra se odstěhovali do vzdálených míst Spojených států. Nick má to štěstí, že jsou mu stále nablízku prarodiče z matčiny i otcovy strany. Jsou to ti nejvřelejší a nejlaskavější italsko-američtí příbuzní, jaké si člověk může přát a zároveň to s nimi mít zatraceně těžké. Nick dostane lákavou pracovní nabídku a stojí před nejednoduchým rozhodnutím, zda ji přijmout a odjet na opačný konec Spojených států, nebo zůstat a vzdát se nabízené šance začít vlastní svobodný život.
DiPietrova komedie se s laskavým humorem pokouší nalézt klíč ke vztahu dvou rozdílných generací. Nijak je však neidealizuje. Netrpělivost a podrážděnost mládí bere do hry stejně jako netaktnost, ublíženost a poněkud zničující péči těch starších, ale činí tak s pochopením pro obě strany. Ve vyústění hra přitakává právu na svobodnou volbu a proměnění šance na lepší život.
Soubor Vojan z Hrádku nad Nisou inscenuje hru v režii a scéně Jana Sladkého. V první části jako konverzační komedii par exelence se vším všudy, co k tomuto žánru patří, a to v podmínkách amatérského divadla na nadstandardní úrovni. Hra má tah, hnacím motorem je představitel role Nicka Lukáš Krupka (cena), který, zdá se vědomě, buduje svou postavu od ztišeného projevu hodného vnuka až po rozhodnost zralého muže. Ostatní mu velmi dobře sekundují, byť jejich herecké schopnosti nejsou zcela vyrovnané. Z postav hry vedle Nicka vyniká Nunzio razantním uchopením role Janem Sladkým (cena). Velice zdařile se své role Caitlin O´Hareové zhostila Žaneta Benešová.
V druhé části se spontánní konverzační poloha hry láme. Nepostrádá sice komediálnost, nicméně dává prostor pro scény, v nichž se odvisle od vážnosti tématu, upouští od komediální nadsázky. Tato disproporce je obsažena již v textové předloze a překonat ji není zcela jednoduché. Soubor jakoby podlehl závažnosti tématu. Namísto podpory jednotného žánrového uchopení, se ubírá cestou, která tuto disproporci prohlubuje, a to sekvencemi, v nichž nechává zaznít zveřejnění niterného prožitku, dojetí či patosu. A tak druhá půle inscenace nabývá spíše podoby obrazu ze života v poloze hořké komedie. Navzdory popsanému problému byl Jan Sladký v kontextu přehlídky oceněn čestným uznáním za režii.
Jan Sladký zvolil pro realizaci hry hrací prostor představující jídelnu v domě prarodičů Nicka. Scéně vévodí podlouhlý stůl, kolem nějž se odvíjí podstatná část hry. Řešení je to sice funkční, leč také omezující. Nedává příliš možností pro významotvorná aranžmá postav v hracím prostoru.
Navzdory dvojlomnosti inscenace bylo nastudování hry Joa DiPietra Po tichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie doporučeno do výběru k účasti na celostátní přehlídce pro dramaturgickou přínosnost a zdařilé uchopení a provedení zejména první části hry.