Texty: RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Jamie. Deník Dětské scény, č. 6., str. 131, 14.6.2012.

LDO ZUŠ Jindřichův Hradec: Jamie
Žezlo dramatické výchovy v Jindřichově Hradci převzal po Zuzaně Jirsové a Radku Marušákovi už naplno mladý vedoucí Vojta Maděryč. K inscenování si vybral velmi často hranou povídku Briana Jacquese, autora, který kombinuje realitu života současných dětí s nadpřirozenými zásahy. Frekvence jejího uvádění svědčí o tom, že obsahuje živé téma a přitažlivou formu.
Soubor inscenuje povídku střídavě ve dvou scénách: v pokojíku se stolem a židlí a na hřbitově s papundeklovými náhrobky a křížem; pro přestavby se zavírá oponka, která plní i roli hřbitovní zdi (pod kterou se arciť podlézá). Naivně iluzivní scénografie pak určuje kritéria i realistickému herectví, jehož naplnění se však blíží snad jen představitel titulní role; u ostatních jednání nevychází z těla, ale ze slov a vnitřní napětí chybí.
Žádný inscenátor není povinen inscenovat předlohu přesně tak, jak ji napsal autor. Sáhne-li ovšem k výraznějším změnám, měl by si uvědomit, že musí proměnit celou strukturu navazujících motivů (z kůlničky prostě neuděláme salon jenom tím, že prolomíme větší okna a položíme koberec), a že nová syntéza významů musí být nejen soudržná, ale i tak silná, aby si znalý divák na původní významy ani nevzpomněl.
A Jindřichohradečtí dělají změny vskutku zásadní. Matka v jejich pojetí pronásleduje Jamieho až na hřbitov, kde se utká s upířicí jenom proto, aby bylo zjevné, že jsou obě stejné; což je zjevné už u Jacquese, ba toto konstatování je pointou jeho příběhu, a vše nadto už je jen rozmělňováním. Jamie přepadený malým upírem neustrne neschopen pohybu tak, aby ho upířice mohla považovat za již vysátého, ale nejdřív se brání a poté domluví přátelství s upířetem; což je další zbytečné dopovídání Jacquesem naznačené sounáležitosti obou dětí. Změnou je i to, že Jamie odmítne svou další účast v partě a dá přednost svému novému upířímu kamarádovi; co z toho, co doma postrádal a pro co utíkal za partou, u něj najde? A na samý konec je vložen dodatek s Jamiem, píšícím z trestu větu „nemám chodit o půlnoci na hřbitov“, kterou pak adresuje matce. To, že se tu téma rozbíhá do čtyř či pěti motivických či tematických linií, dosvědčuje i mnohonásobný konec; ten poslední s matkou pak dělá z inscenace jen nezávažnou anekdotu.
Nejsem si jist, zda lze předlohu měnit tak lehkou rukou.
Luděk Richter