Texty: EXNAROVÁ, Alena: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Co den dal - Smolíček Pacholíček. Deník Dětské scény, č. 5., str. 108, 13.6.2012.

Poetický soubor Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec nás svým Smolíčkem Pacholíčkem v režii Michaely Homolové velmi potěšil. Viděli jsme inscenaci stylově čistou, nabitou energií dívek a jediného chlapce i jejich vzájemnou souhrou. Když se objevili na jevišti, kladli jsme si někteří otázku, co může lákat tyto větší děti (později jsme se dozvěděli, že je jim dvanáct) na hraní této známé pohádky. Na to jsme ale dostali poměrně rychlou odpověď. Hrály totiž s nadhledem blízkým jejich věkové skupině, ale přitom byl příběh sdělný a čitelný i pro malé děti, které nadhled a nadsázka míjí. Byl totiž přehledný, dramatické situace vybudované a emotivně působivé. Na scénu nastupují děti s tyčemi, chlapec a jedna z dívek s kytarou. Postupně přecházejí od rytmického úvodu a zpěvu k pohádce: z tyčí vybudují ohraničením prostoru dům, kde bydlí Smolíček s jelenem, představitelka jelena použije dvě tyče jako parohy a pohádka začíná. Je veršovaná a verše jsou sice poněkud banální, ale ve zvolené nadsázce to většině z nás nevadí. Ono se také neříká víc, než je pro vývoj pohádky potřebné (původní textovou předlohu Kláry Peřinové režisérka výrazně zkrátila). Část veršů je zhudebněna a písničky jsou organickou částí celku. Jezinky, kostýmované do zelena, ale každá trochu jinak, si nejen v kostýmu zachovávají svou individualitu. Oceňujeme práci s tyčemi, ať už při vcházení do domu důsledným otevíráním dveří – tyče, i zvukově razantním (a emotivně silně působícím) uzavřením Smolíčka do jakési klece při únosu jezinkami či usazení Smolíčka na pánev z těchto tyčí… Jen v jediném okamžiku je tato čistota porušena, a to když je třeba z domu odnést kytaru, na kterou jedno z děvčat hraje: je překročena pomyslná zeď. Také jsme hovořili o tom, že od okamžiku, kdy dívky začínají hrát jezinky, už tak pro nás zůstávají, ale ony i nadále fungují i při úpravách prostoru. Ale v podstatě jsme se shodli, že to přehlednost celku a jeho čistotu výrazněji nenarušuje.
Od Michaely Homolové se členové poroty při diskusi dozvěděli, že s těmito dětmi pracuje třetím rokem a chtěla s nimi v tomto roce udělat klasickou pohádku. Smolíčka si spolu s ní děti vybraly a chtěly, aby to bavilo je samotné, ale také malé děti. Nejdříve pracovali na situacích, a teprve po jejich vybudování dostali text.
Alena Exnarová