Texty: RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Nejlepší střelec. Deník Dětské scény, č. 4., str. 90 - 91, 12.6.2012.

Studio Šrámkova domu v Sobotce:
Nejlepší střelec
Žádný převod – ať už z literatury do divadla, z jednoho jazyka do druhého nebo z jedné kultury do jiné kultury – není jen otiskem v jiné „řeči“, neboť tyto „řeči“ nejsou pouhým souhrnem totožných věcných pojmenování, nýbrž i nositeli rozdílných kulturních kontextů a tím i významů.
Poznat a napodobit při takovém převodu vnější znaky odlišné kultury je pro inscenátory jistě pedagogicky cenné, ale směřují-li svou práci i do divadelního sdělení divákům, musí hledat cestu, jak jim předat především obsah vybraného díla, jehož cílem je v divadle katarze – očistný pocit poznání a naplnění. Obsahuje-li taková předloha motivy a řešení, jež jsou v jiném kulturním okruhu neuspokojivé či dokonce nepřijatelné (zde např. nejvyšší odměnu pro podvodníčka, lháře a malého šejdíře), musíme učinit jednu ze dvou věcí: buď seznámit diváka s kulturním kontextem a z něj plynoucími významy, v nichž jsou ony motivy či řešení přijatelné, nebo tyto motivy a řešení přizpůsobit kontextu a chápání cílového kulturního okruhu. Nikdy totiž nejde o to sdělit literu, nýbrž ducha předlohy. To opravňuje a nutí inscenátory, je-li to potřebné, zasáhnout do předlohy třeba i zásadně.
Byť se to nezdá, úzce to souvisí také s přesným žánrovým zařazením příběhu. Jiné věci jsou věrohodné a přijatelné ve frašce, jiné v tragédii a jiné v občanském dramatu; to co je v anekdotě přípustnou, ba žádoucí zkratkou či nadsázkou, působí ve vážnějším žánru jako absolutní nesmysl nebo nepřístojnost. V anekdotě může být lež či drobný podvůdek především zdrojem humoru bez morálních konsekvencí, v realistickém příběhu či v pohádce (s výjimkou „lhářských“ pohádek o báječích typu barona Prášila či humoresek, v nichž si chytrost zaslouží odměnu, zatímco hloupost trest) prohřeškem, vyžadujícím morální odsouzení.
Sobotecká inscenace však jasný žánrový klíč neposkytuje a volně přeskakuje z jednoho žánru do druhého: na „realisticky“ pojaté orientální scéně začíná jako lehce groteskní nadsázka, která se však místy (zejména v herectví představitele titulní role) proměňuje v parodickou frašku či karikaturu (místy až pitvořivou), aby se vzápětí vše vrátilo k realistickému zpodobování orientálních reálií… A v této nejistotě mě vítězství prolhaného „lovce“ může morálně těžko uspokojit. Zbývá spíše dojem formalistní hříčky, která se nějakým sdělením příliš nezatěžuje.