Texty: EXNAROVÁ, Alena: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Co den dal - Tančírna. Deník Dětské scény, č. 3., str. 68 - 69, 11.6.2012.

Zpátečníci, ZUŠ Štítného Praha 3 (vedoucí Ivana Sobková) se představili s Tančírnou a sklidili zasloužený ohlas publika. Inscenace vyrůstá z vlastních zkušeností puberťáků. Setkávají se v tanečních, zde navazují vztahy, které se vyvíjejí a proměňují a stejně se proměňuje i sebehodnocení jednotlivců. Atmosféra tanečních i tance a tahání se o partnery (dívek je o dvě víc), ale i tanec samotný je hezky zvládnutým základem pro jednotlivé mikrosituace, které jsou vždy vypointované a vypovídají o individualitě postav. A je třeba zdůraznit, že individualizace postav na malé ploše je vynikající a že si ji všichni dokáží držet. Výborně je vybraná hudba s naivním civilním textem a je dobré, že se prolíná s dialogy a nedochází k ostrým střihům. Ze zábavnosti tanečních se tak postupně vylupují zásadnější příběhy ze života. Sledujeme přesné dialogy či monology (žádná slova či věty navíc) a i když se občas smějeme, protože my starší, od puberty výš, známe podobné repliky z vlastních zkušeností, občas nás zamrazí, protože pod nimi se skrývají i hlubší bolesti a zážitky. A také si uvědomujeme, že i když je tendence hovořit o povrchnosti a cyničnosti dnešní mladé generace, zde se setkáváme jak s hlubším prožíváním vztahu, tak i ukončením vztahu jediným kliknutím na facebooku. Diskutovali jsme mimo jiné i o tom, že i když ve včerejším dopoledním představení došlo trošku k poklesu temporytmu a ne zcela vygradované pointě, bylo pro nás i tak velkým zážitkem. Po zhlédnutí odpoledního (druhého) představení, kdy první část v tanečních nevyšla tak razantně, přiblížila se charakteru druhé části a nezbavila nás diskuse o závěrečné pointě, kterou většina členů poroty přečetla jako závěrečnou fotku z tanečních, kdy mnohé vztahy končí, ale očekávání nových nikoliv, protože život dále pokračuje. Ale i přes diskusi o závěrečné pointě zážitek z představení zůstal.
Při rozhovoru členů poroty s vedoucí souboru Ivanou Sobkovou jsme se dozvěděli, že inscenace vznikala na přání dětí – část z nich začala chodit do tanečních a svým vyprávěním o nich strhla i ostatní. Pokud jde o jednotlivé příběhy, jsou to opravdu příběhy, které děti samy zažily. Zatím jsem se nezmiňovala o večerním semináři k inscenacím, protože se názory seminaristů v podstatě shodovaly s názory poroty. V tomto případě ale došlo, pro nás trochu nečekaně, k rozdílnému pohledu na věc. Seminaristé hovořili především o tom, že je sice v počátku nastolené téma tanečních bavilo, ale že bylo rozehráno hodně konfliktů a žádný nebyl dořešen, že se ztráceli ve vztazích, že vlastně příběhy nikam nepokračovaly a střípky se nespojily v ucelený obraz. A že by všechno zredukovali. V pokračující diskusi se pak ukázalo, že někdo rozumí tomu, že vzhledem ke zmíněnému procesu vzniku inscenace nelze příběhy zredukovat. A také, že vzhledem k působivému začátku v prostředí tanečních byl očekáván lepší konec, a tak se začalo hovořit především o problémech a nikoliv o kvalitách, které inscenace bezesporu má.