Texty: HULÁK, Jakub: Dětská scéna Brno – 13. – 14. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 22 - 23, 8.6.2012.

Dětská scéna Brno – 13. – 14. 4. 2012
Krajská přehlídka Jihomoravského kraje v Brně si během let vybudovala tradici velké a pečlivě organizované téměř týdenní akce, zároveň se ale, zvlášť v posledních letech, potýkala se slabší divadelní kvalitou většiny přihlášených inscenací. Se zanikajícími okresními postupovými koly krajská přehlídka ztratila možnost předvýběru a v programu začaly převažovat nezkušené soubory a inscenace trpící zcela elementárními nedostatky. Nynější hlavní organizátor přehlídky Miloš Maxa (Centrum divadelních a tanečních aktivit v SVČ Lužánky) se tentokrát rozhodl pro razantní krok. Byť výběr na základě dodaného videozáznamu asi není ideální řešení, hlavní záměr se podařil. Přehlídka se zkrátila na dva jeden hrací den (pátek),druhý byl věnován dílnám pro děti a semináři pro vedoucí souborů. Průměrná divadelní kvalita výrazně stoupla a zvýšila se tak i odborná úroveň diskusí o představeních.
I sedm vybraných inscenací ovšem zahrnulo spektrum od méně poučených po ty, které jevily známky zkušeného vedení. Za typické školní insitní divadlo lze označit Princeznu na hrášku souboru ZŠ Drnholec. Děti převážně deklamovaly text, navzájem na sebe příliš nereagovaly a vrcholným číslem zmateného děje byl okamžik, kdy si princezna sama umístila zrnko hrachu pod hromadu bortících se matrací.
Soubor Dlaně z Hustopečí sáhl (zcela nevědomě) po jednom z evergreenů dětského a mladého divadla, Bradburyho povídce Celé léto v jednom dni. V představení se objevuje řada působivých momentů, inscenaci ale chybí promyšlenější dramaturgie a tematická stavba. O důvodech, proč je hlavní hrdinka Margot terčem nesnášenlivosti svých spolužáků, se můžeme jen dohadovat, častou nedramatičnost situací a nadbytečných monologů hrající dívky „dohánějí“ přehráváním či falešným prožíváním – podobně jako se to souboru občas stávalo loni v jinak pozoruhodné hře Don Pedro, don Pablo a Věra Lukášová.
Brněnský spolek Loudino patří k pravidelným účastníkům přehlídky. Inscenací Slepičí ostrov jakoby navázal na svůj fantaskně-cirkusový loutkový seriál z minulých let, zmatenost příběhu a svévolné řazení nahodilých motivů ale nakladly divákovi do cesty příliš mnoho překážek – je otázka, jestli to mohlo dopadnout jinak, když se vedoucí souboru Radomír Prokop rozhodl použít text Aloise Mikulky.
Citlivě a kultivovaně působilo komorní představení 1000 a jedna noc souboru Dvaadvacet a půl stupně. Šlo o klasicky činoherní zpracování povídky Petra Šabacha o sblížení malé holčičky s přistiženým zlodějem v podání tří studentů z Gymnázia Matyáše Lercha v Brně. Právě „realistický“ přístup studenty i přes řadu působivých momentů do jisté míry zradil, protože už vzhledem ke svému věku neměli šanci věrohodně uhrát obě hlavní postavy. Pokus to byl ale úctyhodný, už jen proto, že šlo údajně o samostatnou práci dětí, s pouhou „supervizí“ jejich učitele Stanislava Zajíčka.
Usnula jsem, nevšední příběh „záhrobního“ dobrodružství dívky, která usnula na hřbitově, nám vyprávěl domácí soubor Brnkadla ve svém zpracování pozoruhodné knihy Tomáše Holečka a Kristiny Dufkové napsané na námět mexického spisovatele Jorge A. Estrady. Představení bylo pestré a vtipné, bylo ale jasně znát, že jde o rozpracovanou látku, na které musí soubor ještě pořádně zapracovat, stejně jako musí jeho členové zapracovat na sobě, aby dokázali zvládnout všechny úkoly, které na ně tato látka (a vedoucí souboru Petra Rychecká) klade.
Inscenace 1000 a jedna noc a Usnula jsem získaly za své kvality na přehlídce ocenění.
Soubor Loutkino vystoupil na přehlídce dvakrát. Žába starostka, tentokrát v podání jakési „přípravky“, tedy sedmi - až devítiletých dětí, a v režii Aleny Zemčíkové, byla asi tím nejlepším, co jsem dosud od tohoto aktivního brněnského souboru viděl. Dobře zvolený příběh Františka Nepila s nadčasovým tématem arogance moci je ztvárněn pomocí jednoduchých hadrových loutek, představení má energii a švih, děti jsou ve věci, hrají s potěšením, výborně mluví... Jen tu a tam převládne nad jejich přirozeností jistá strojenost a „nacvičenost“. Svou roli ale jistě hrála i tréma dětí, z nichž některé stály poprvé na jevišti. Inscenace byla lektorským sborem ve složení Zuzana Jirsová, Ilona Hájková a Jakub Hulák doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna.
Na konec mi zbyla Sachsiáda – ambiciózní představení, o kterém se mi těžko píše. Dav dětí od menších až po dospívající v jakémsi fanatickém vytržení třičtvrtě hodiny chrlí obhroublé a lascivní satirické texty německého autora ze 16. století Hanse Sachse, naprosto vzdálené dětskému světu, a exhibuje přitom v extatických pohybových kreacích. Děti jsou bezpochyby nesmírně šikovné, hodně se toho naučily, nad vším se ale vznáší otázka, zda jsou ještě vůbec samy sebou, jestli se nestaly obětí nezdravých ambicí dospělých manipulátorů. Jak jsme se dozvěděli v diskusi, Brněnské dětské divadlo je profesionální soubor, najímá si lektory na výuku jednotlivých divadelních dovedností, stejně jako profesionální režiséry (v tomto případě mladého absolventa JAMU Vítězslava Větrovce). Neviděl jsem dosud jinou inscenaci souboru, Sachsiáda pro mě ale byla ukázkou hrubé necitlivosti k dětem i divákům, „noční můrou“ porotce dětského divadla.
S časovým odstupem ale můžu s potěšením konstatovat, že mi ani tento posledně jmenovaný zážitek nezastínil celkový příjemný dojem z průběhu přehlídky a její organizace.
Jakub Hulák