Texty: Miletín, Miletínské divadelní jaro 2012. Hodnocení poroty Alena Exnarová, Hromada, jaro 2012

MILETÍNSKÉ DIVADELNÍ JARO
Východočeská přehlídka venkovských divadelních souborů se konala ve dnech 4.-6.5.2012 v příjemném prostředí Sousedského domu už podesáté. Viděli jsme celkem osm představení, z toho jedno nesoutěžní.
Zahájil domácí Divadelní soubor Erben Miletín pohádkou Petra Lněničky Rozum a štěstí v režii Jiřího Kněžourka. Pohádka o sporu Štěstí s Rozumem je odehrána přehledně a nekomplikovaně, ale chybí zde nastolení základní dramatické situace – spor se odehrává především ve slovní rovině. Celku tak poněkud chybí gradace a určitá jednotvárnost vyprávění je občas narušena jen v některých situacích herecky zajímavě vybudovanou postavou Rádce (Vladimír Kněžourek), který pak v dialozích strhává k větší proměnlivosti i některé spoluhráče. Ale snaha o osvětu inscenováním uvedeného tématu, kdy Rozum se Štěstím uzavírají smír, protože oba jsou stejně potřební, je jasná a téma je sděleno.
Pravidelně se v Miletíně setkáváme s Divadelním souborem Korálka Dětenice. Po jejich loňské zajímavé inscenaci Hotelu mezi dvěma světy se tentokrát se smyslem předlohy Daniely Fischerové Anděl a kniha rekordů poněkud minuli. V této původně rozhlasové hře vystupují tři lidé a jeden hlas. Anděl Gamaliel je volán k odpovědnosti za příjem bláznivé holky, která na světě umírá (padá při soutěži ve zpěvu pro Guinessovu knihu rekordů), ale Gamaliel se s ní sbližuje a zamiluje se do ní a pouští ji zpět na svět (a ona se dostane do Guinessovy knihy rekordů pro nejdelší přežitou klinickou smrt). A tak se posluchač dozvídá, že vlastně není v nebi, ale v pekle, protože Gamaliel byl potrestán už kdysi za to, že se jako anděl zamiloval. Režisérka Iveta Vališková poněkud rozbila strukturu této hry, zapojila celý soubor a tak divák tápe, oč vlastně běží.
Daleko lépe se vedlo Divadelnímu spolku Zdobničan Vamberk s Pastí na osamělého muže. Tato detektivní komedie je úspěšnou prvotinou Roberta Thomase. Dozvídáme se, že Daniel Corban ohlásil zmizení manželky, s níž žije jen krátce, a právě probíhá vyšetřování. Rozhodně není snadné tuto hru inscenovat tak, abychom se orientovali ve složité struktuře jednání, v návaznosti situací, kdy se nečekaně odkrývají nové poznatky a možné motivace a přelévá se napětí, až k samotnému překvapivému vyvrcholení. Souboru z Vamberka se to podařilo na velmi solidní úrovni, jak díky kvalitním hereckým výkonům, tak i díky poučené režii (Alena Joachimsthalerová) . Složitá pavučina jednání je v inscenaci přehledná a promyšlená, konverzace hbitá, ale nikoliv na úkor srozumitelnosti, postavy v rámci daných charakterů hrány přesně, s mírným nadhledem, jak to předloha vyžaduje. Právě pro ne zcela běžnou kvalitu v inscenování uvedeného žánru se rozhodla odborná porota doporučit inscenaci na Krakonošův divadelní podzim.
Poprvé jsme se setkali s Divadelním souborem LOOCH Lovčice, který po pauze od roku 1974 obnovil činnost a zvolil si k tomuto účelu Renčínovu Nejkrásnější válku s tím, že původní texty písní tohoto muzikálu autorky Hany Čihákové upravil a místo hudby Jindřicha Brabce složil režisér Vladimír Beňo hudbu vlastní, kterou spolu s rodinnými příslušníky živě interpretoval. Kromě čtyř muzikantů jsme na jevišti viděli devatenáct lidí, a to je na znovuvzkříšený soubor v nevelké obci neuvěřitelné. Více než o muzikál jde v tomto provedení o živé obrazy s několika písněmi a herectví je víceméně insitní, humor místy estrádní – prostě takové lidové divadlo, které má především funkci společenskou, dává lidi dohromady a tak to taky v Miletíně cítili i diváci a představení ocenili nemalým potleskem.
Setkání s inscenací Světáků Vratislava Blažka a Zeňka Podskalského není v poslední době výjimečné. Divadelní soubor Doveda Sloupnice s režisérem Martinem Škeříkem (někteří si ho pamatujeme z Divadla DNO) si však předlohu výrazně upravil. Od vnitřního příběhu o pošetilém snu lidí a snaze ho naplnit se posouvá, už úvodním slovem režiséra, ke snaze převést známý film na divadlo a režisér tuto snahu průběžně komentuje. Úvodní slovo je zábavné a sympatické a připravuje na to, co bude následovat, ale řada dalších „proslovů“ sled situací brzdí a zbytečně tempo představení rozvolňuje. A zvolená koncepce posouvá celek k větší epičnosti, kdy není sdělován vývoj postav, ale píše jednotlivé situace, často vybudované na slovním fóru a komice. Přes to všechno se ale dobře bavíme, protože herci ze Sloupnice jsou schopní a dokážou si se svými postavami v rámci zvolené koncepce poradit. A tradičně dobře (při klávesovém doprovodu) zpívají.
Divadelní soubor J.K.Tyl Meziměstí si vybral k nastudování prvotinu Antonína Procházky Klíče na neděli, která je situační (crazzy) komedií feydeauovského typu a ta je postavena na řadě situací i menších figurek. Je napsaná sice zručně, ale je zde hodně nepodstatných motivů a je poněkud upovídaná a dramatické situace jsou až v druhé polovině hry. Režisérka Irena Kozáková dění na scéně zorganizovala celkem přehledně a herci jsou vesměs sytí a vzájemně jednají a naslouchají si, ale vzhledem k upovídanosti a nedramatičnosti především první části přelohy, působilo představení poněkud zdlouhavě. Mimo žánr je pak uvedení inscenace projevem Jakeše, protože nejde o politickou satiru, ale výše zmíněnou situační komedii.
Před závěrečným soutěžním představením jsme zhlédli Vázání kytice v provedení Divadelního souboru Zahrádka Miletín, s nímž se soubor soutěžně zúčastnil přehlídky Sněhový Brněnec (režie Martin Hlavatý). Je to původní hra Štěpána Haka (který v Miletíně chodil do školy) – smyšlený příběh o životě miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena. Jde jistě o pokus zajímavý a stejně nás mladý autor zaujal svým přirozeným hereckým výkonem v postavě Erbena.
Poslední soutěžní představení letošní přehlídky bylo jejím skutečným vyvrcholením. Divadelní soubor SNOOP Opatovice se s inscenací hry Richarda Kalinoski Měsíční běs (režie Josef Jan Kopecký j.h.) představil už v loňském roce na přehlídce v Červeném Kostelci, byl doporučen na Divadelní Děčín, ale do programu nebyl zařazen. Doslechla jsem se, že se schyluje k derniéře inscenace. Naštěstí se tak nestalo a domnívám se, že ve své kvalitě ještě vyrostla. Hra vychází z genocidy Arménů, vrcholící v roce 1915, kdy se Turci pokoušeli tento národ vyhladit. Vypráví o Aramovi, jehož rodinu vyvraždili a jemu se pomocí úplatků podařilo uprchnout do Ameriky, kde chce začít nový život. Zachraňuje patnáctiletou arménskou dívku Setu, kterou si vybral podle fotografie, aby se s ní oženil. Základem příběhu je pak jejich snaha vyrovnat se s prožitým traumatem, která se odráží i v jejich postupně se proměňujícím a vyvíjecím se vztahu. Všechno je založeno především na výborných hereckých výkonech představitelů Arama a Sety (Aleš Dvořák a Andrea Moličová), kteří dokážou postihnout vnitřní vývoj postav se všemi motivacemi, zvraty a emocemi, až k jistému smíření, kdy Aram přijímá i sirotka Vincenta (rovněž kvalitní herecký výkon Vávlava Falty ml.), s nímž se Seta spřátelí a stará se o něj. Je to inscenace kompaktní a silně emotivně působivá. Proto ji odborná porota nominovala na Krakonošův divadelní podzim.
Alena Exnarová