Texty: Miletín, Miletínské divadelní jaro, DS Zahrádka Miletín: Vázání kytice. Kletba milému - o inscenaci napsala Juliána Vališková. Hromada, jaro 2012

KLETBA MILÉMU
Již podesáté Miletín zahájil přehlídku Miletínské divadelní jaro, a jak už to na kulatiny bývá, stálo to za to! Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani jeden divadelní kousek a každý ve mně zanechal nezapomenutelný střípek, ale jen jediná hra mě zaujala svou odlišností a výjimečností. A to autorská inscenace rodáka z Rohoznice Štěpána Haka Vázání kytice, kterou nacvičil Divadelní spolek Pivovarská zahrádka Miletín. Příběh se neopírá o skutečná historická fakta, jen si hraje s myšlenkou „co kdyby“. Režie se chopil Martin Hlavatý (což byl prý jeho režijní debut), který v představení stejně jako Š. Hak i hrál. Místo na jevišti měla ještě Kamila Dubenecká. Hra měla premiéru již 4. listopadu 2011, takže měla spoustu času do jara příjemně uzrát…
Když jsem se doslechla, že se na řadu chystá představení „o Erbenovi a ještě od nějakého rodáka“, sice jsem byla zvědavá, ale příliš jsem nečekala. Příběh mi ale vyrazil dech a ke konci jsem dokonce chtě nechtě uronila i nějakou tu slzu. Hra pojednává o možném životním příběhu K. J. Erbena, tedy přesně o tom, proč a jak napsal Kytici. Dějová linie je jednoduchá. Erbenovi zamotá hlavu dívenka Maruška a on ji přesto opouští a nechává ji se svým přítelem Janem (kterého ona nemiluje) a sám odchází do Prahy. Když se po deseti letech vrátí zpět do Miletína, aby se pochlubil svou novou knihou plnou lásky, přátelství a naděje, zjišťuje, že Maruška před několika lety pochovala jeho dítě a teď sama umírá. Poslední, co mu ještě stačí dát, je báseň, kterou mu s „láskou“ napsala: …kletbu zůstavuji tobě, drahý můj, kletbu zůstavuji tobě, bys nenašel místa v hrobě… A tato kletba milému se stala tím osudným důvodem, proč Karel Jaromír Erben napsal knihu plnou chybujících, rouhajících se a mrtvých… – Kytici
Je chvilku před desátou a scéna je už připravena. Uprostřed jeviště stojí stůl a židle, v pozadí dřevěný plot, za nímž je pípa. Jednoduché a jasné. Kostýmy byly taky bez komplikací – bílá, ležérně upravená košile a společenské kalhoty. Jen v pravém rohu vyčnívá a trochu děsí figurína vypadající jako Einstein, ale nejspíš plnící svůj účel – vzbuzuje diskuze. Představení může začít. Musím se přiznat, že začátek mě příliš nenadchl. Měla jsem pocit, že se na jevišti odehrává ne příliš skrytá reklama na místní pivo Pytlák a na to, že Erben je z Miletína. Ale čím dále čas postupoval, otevírala jsem svá ústa víc a víc, až byla má brada o něco níže, než by se měla nacházet. Řekla bych, že první zajímavý zlom přichází s požárem a s odchodem Erbena z Miletína, který jsem na jednu stranu nepochopila, ale na druhou mi právě tím přišel ze života (bůhví proč od nás někteří odchází…). Když pak přišli herci v sakách a ukázněněji upraveni, říkala jsem si, že je to hezké vyřešení situace a že postavy opravdu o deset let zestárly a zmoudřely.
Následující příběh se vyvíjel už ve vážném a smutném nádechu. Dovídáme se, jak se Erbenově „vesničce“ vedlo po jeho odchodu špatně a jak za to „stoprocentně může“ právě odejití slavné osobnosti. Věřím, že ač ve skutečnosti žádná Maruška a ani Jan neexistovali, tenhle problém zajisté ano. Předposlední scéna je setkání umírající Marušky s nadšeným Karlem. Ona mu postupně bere radost a sama tím získává útěchu před smrtí. Obraz velmi silný. Jen škoda, že se ho nepovedlo více vygradovat. Občas jsem holt měla pocit, že samotní herci nevěděli, proč jednají tak, jak jednají. Po této scéně přišly ještě samotné básně originální Kytice, ale vrchol už nestoupal. A tak se stalo, že hra měla vlastně více konců. Však nemůžu upřít – všechny byly silné.
V textu ale nebylo jen spousta smutných chvil. Objevují se zde i velmi vtipné věty typu: Nejsem Mácha!, Ta Božka ze Skalice dělá to, co ty!, To by ani Božka nenapsala! apod., i když by asi v té době nebyly zrovna reálné.
Během celé hry nás doprovází již předem zmíněná figurína, znázorňující K. J. Erbena už starého a smutného ze všech útrap, co zažil. To sice hezky posouvalo děj, ale i tak mám malou výtku. Bylo jí špatně rozumět. Myslím ale, že to byl jen drobný nedostatek této reprízy.
Závěrem bych řekla jediné. Hra možná nebyla bezchybná ani téměř dokonalá (jak porotci řekli o následující inscenaci Měsíční běs), a jistě by herci mohli trávit mnohem více času na zkouškách a mnohem více pilovat a pilovat, fixovat drobnosti a do nekonečna se prohrabovat v charakterech postav, ale jak bychom potom rozlišovali amatéry od profesionálních herců. Proto je obdivuhodné, že i pracovně vytížený člověk dokáže jen tak přemýšlet nad minulostí a dokáže tak hluboce ztvárnit možný a možná nemožný příběh skutečného umělce.
Juliána Vališková