Texty: Hradec Králové, Divadlo Jesličky, Saša Gregar: Marjánka v barvě lila (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku). Hromada, jaro 2012

Divadlo Jesličky: Marjánka v barvě lila
Jan Dvořák je notorickým laureátem ocenění z nejrůznějších přehlídek. Především za své osobité dramatizace, adaptace, dramaturgické úpravy a podobné koncepty. Vzpomeňme na jeho čechovovské, jirotkovské a dokonce shakespearovské opusy. Vždy dovede vybrat z podstaty zvolené předlohy podstatné a navíc témata obohatit o vlastní „přidanou hodnotu“, spočívající většinou v jemné aktualizaci, v ironickém nadhledu či parafrázi. Dodnes se připomíná jeho legendární Mamzelle Nitouche, ze stejného rodu byl i Vančurův Konec starých časů či J. Klapky Jerome Muži ve člunu. Dvořák umí ušít postavy na tělo a přestože hercům slouží, jeho tvůrčí přínos tím není oslaben. Naopak, různorodému hereckému potenciálu, zpravidla dospělým či dospělejším frekventantům, absolventům nebo i „stále hostujícím“ dospělcům umí v Jesličkách připravit zvládnutelný a smysluplný jevištní projev, navíc v duchu jejich schopností a dovedností.
Nejinak je to u Paní Marjánky, matky pluku. Je to inscenace v mnohém netradiční, byť ne zcela „alternativní“. Tylovskou opuletnost postav redukoval Dvořák na nejnutnější potřebu, řadu vedlejších zrušil, namísto hostinského nechal jednat hostinskou (pravda, tak to udělali i někteří inscenátoři v minulosti), dokonce jí připsal další dceru. Společně s Monikou Janákovou doplnil hru o řadu písní zřejmě z obrozenských zpěvníků, zpívaných bez doprovodu, prostě, mnohdy i dojemně či s jistou ironickou nadsázkou. A to včetně nápěvu české hymny, kterou se hra začíná i končí. Zazní i Máchovské verše.
Herecky dominují zkušení pánové – Jaroslav Pokorný, Pavel Pešek a letos osmdesátiletý Rudolf Faltejsek, jehož (vedlejší) postava Profouse Pouteckého má v inscenaci místo nepřehlédnutelné: Rudolf ji hraje zábavně, s velkým šarmem a smyslem pro nadsázku, jadrně, je hvězdou večera. V podstatě není na překážku, že herecká kompanie není až tak sourodá - mladí herci sice nevládnou tak sytou energií, jako „staří borci“, ale zaujmou přirozeností a opravdovostí. Zvláště představitelka Marjánky nemá úkol zcela snadný, aby byla v kontextu hry a partnerů přesvědčivá, musela by možná být o deset let starší či o deset centimetrů vyšší...
Jana Portyková hraje starou Vorlickou na trochu temnou strunu. Ostatně celou inscenací, bez ohledu na její komediální povahu, prostupuje jakási truchlivost a tragično, nebezpečno. Scénou počínaje - černobílé akcenty, uschlé haluze, chodník s lávkou z hrubě sbitých prken jako z Višňového sadu. Nejvíc je to patrné v kostýmech - namísto bílých vojenských kabátců s červenými doplňky, v nichž se Marjánka zpravidla hraje (což vychází z převážné barevnosti rakouských uniforem - černého v nich v 1. pol. 19. století bylo pomálu), si v Jesličkách vymysleli uniformy černé s fialovými čapkami. I u ostatních postav převládá v kostýmu černá a fialová, a přestože je hra v podstatě dramatickou, jakousi tragikomedií (s dobrým koncem), je tato volba spíš tušenou, než zcela jasnou charakteristikou. Ale to jen na okraj. Důležité je, že se Janu Dvořákovi a jeho star podařilo Tylovu hru oživit srozumitelně a současně, v lehkém pohrávání s tématy, slovy i příběhem, který i dnes osloví (i dojme).
Saša Gregar