Texty: Turnov, Nakafráno, Alena Exnarová: Hořká komedie ze života žen (Drůbeží nářez). Hromada, jaro 2012

Hořká komedie ze života žen
S divadelním „dámským spolkem“ Nakafráno z Turnova se setkáváme od roku 2007 a v lednu 2012 měla premiéru jeho třetí autorská inscenace Drůbeží nářez, v níž se stejně jako v inscenacích předešlých věnuje ženské tematice. Činí tak se smyslem pro humor a nadhledem, i když zobrazuje reálný život, který není vždycky právě snadný.
Inscenace je tvořena pěti příběhy – v každém hraje ústřední postavu jedna z pěti hereček (další přihrávají) a muže představuje figurína v životní velikosti. V prvním příběhu nazvaném Rande na slepo si Klárka (Gabriela Šťastná), která nebyla tři roky na rande, domluví rande přes Internet a na popud kamarádky utratí velké peníze za „vylepšení“ svého zjevu, aby ve smluvené hospodě narazila na opilého chlapa bez peněz.
V příběhu Než se naděješ, zmizí naděje maminka (Michaela Kunetková) vychovává chlapce, k němuž má velmi úzký vztah. Pokud je malý, je představován loutkou, kterou Michaela sama animuje. Pak se ale posouváme v čase a z kluka je klátící se puberťák se sluchátky na uších, maminku nevnímající a nekomunikující. Skvostně ho zahrála Alena Tomášová, a protože měla kapuci, tak kdybych nevěděla, že kluka v souboru nemají, byla bych přesvědčená, že je to skutečně něčí pubertální syn.
V příběhu Když se dělají děti se snaží maminka (Kateřina Doubravová) své dvě děti (loutky) zabavit, aby se mohla intimně věnovat svému muži. Ale nějak se to nedaří, i když si děti kreslí, ale mají i všetečné otázky. A kreslí taky dědečka s babičkou pod peřinou. Když jim chce maminka pustit film s krtečkem, tak se dozví, že na ten se děti musely dívat vždycky, když babička s dědečkem byli pod peřinou.
Příběh Tryskomyš začíná vyprávěním nastávající maminky (evidentně workoholičky - Alena Tomášová) kamarádce o tom, že už se nemůže dočkat, až bude na mateřské dovolené, protože bude mít konečně čas na to a to a to… Ale všechno je pochopitelně jinak. Maminka se třemi malými dětmi a mužem ležícím po těžké nehodě bezmocně v posteli evidentně nestíhá, nic nemůže najít, nic si nepamatuje, ale snaží se nepropadat panice.
V závěrečném příběhu Žena Evžena se svobodná Simona (Romana Zemenová) v podstatě vnutí nezadanému spisovateli a nastěhuje se k němu. Sledujeme různé etapy jejich života - kdy je ráda, že jí naslouchá, kdy jí vadí, že jen mlčí a je neaktivní… Až k jistému smíření ve stáří. Je to v podstatě příběh postihující nejdelší životní etapu ve vztahu mezi ženou a mužem, a proto jej považuji i za určité shrnutí a zakončení všeho, co jsme viděli.
Jednotlivé příběhy mají pointy a jsou dobře vybudovány, herecké výkony jsou kvalitní a vyrovnané. Rezervy zatím byly (viděla jsem v únoru tuším druhou reprízu) ve vybudování celého rámce a spojů mezi příběhy, ale pokud vím, na tom se soubor chystá ještě pracovat. Pokud odbourá zbytečné přestavby a reprodukovanou hudbu při nich a spolehne se jen na písničky při kytaře, které jsou výborné, inscenace tím ještě získá.
Závěrem tedy mohu shrnout, že jsme byli svědky hořké komedie o životě žen, při níž jsme se sice neustále smáli, ale taky nás trochu přepadal smutek – tedy, teď mluvím za ženy a jestli smutek cítí i muži, to nevím. Ale je fakt, že vyprodané turnovské „malé národní“ divadlo připravilo herečkám velké ovace, pánové květiny a také nějaké transparenty – na jednom stálo „Gabrielo Šťastná, thalie je jasná“, na ten druhý jsem bohužel neviděla. A prý mají děvčata stále vyprodáno a je zájem i o jejich předešlé inscenace, tak to jistě o něčem svědčí. A moc jim přeju, aby to tak vydrželo a dařilo se jim i nadále.
Alena Exnarová