Texty: Holice, DS KD, sg: Holický soubor kolem principála Pavla Hladíka sáhl po Caesarovi, Hromada, jaro 2012

Holický soubor kolem principála Pavla Hladíka sáhl po Caesarovi
Otázka stojí: jak naložit s hrami Voskovce a Wericha – dnes? O čem a jak je hrát? Jejich uvádění mimo Osvobozené divadlo stálo vždy na tom, zda jsou v souboru herečtí partneři, kteří se k publiku mohou obracet podobně jako protagonisté toho legendárního divadla. Většinou to dopadlo (dopadá) špatně, i u divadla profesionálního. Mimořádnou výjimkou při ztvárnění „postav“ Wericha a Voskovce je Mikuláškova dramatizace jejich korespondence v inscenaci brněnského Národního divadla (2010), což je ale úplně jiný případ...
S hrami W V to není snadné - pokud se nedostaví nápad na osobitou interpretaci, záleží především na tom, zda divadelníci pochopí a „uchopí“ žánr. Hry W V nejsou žádné konverzační frašky, natož hry psychologické, většinou jde o jakousi show či férii, jak se říkávalo dříve, o střídání zábavných scén, byť i děj se vyvíjí kupředu dramaticky, např. v Těžké Barboře, navíc o hry satirické, které nejsou povrchními fraškami nebo komickými konverzačkami... Za bolševika se z W V hrály většinou hry, které (kromě zábavného vyznění) bylo možné využít i „ideologicky“, jako hry namířené proti kapitalismu, fašismu (Těžká Barbora, Nebe na zemi, Osel a stín, Kat a blázen, Golem ad.). I u amatérů patřily a patří k oblíbeným.
Caesar byl napsán v roce 1931 jako hra zesměšňující prvorepublikánské parlamentní praktiky, reagující na soudobou politickou scénu (za socialismu interpretován především jako hra protifašistická). Po roce 1945 se hrál výjimečně, v padesátých letech v pražském Divadle satiry a v Pardubicích, pak v šedesátých letech – v době tání - v Olomouci a Teplicích, koncem let osmdesátých v Brně, těsně po sametové revoluci v Jihlavě a mezi léty 1990-1994 v Ostravě a Olomouci. Amatérské uvádění Caesara je sporadické, v databázi českého amatérského divadla jsou záznamy, že ho hráli v šedesátých letech např. v Bruntálu, Poděbradech, Pelhřimově či v Blansku, v r. 1990 v Hořicích, a pak až po r. 2000 ve Znojmě a v Sázavě. Hrál se málo určitě i proto, že jeho politické konotace nebyly do r. 1989 v podstatě akceptovatelné...
Holický soubor kolem principála Pavla Hladíka sáhl po Caesarovi v době, kdy to na české politické scéně skandálně „fičí“ podobně jako v době vzniku hry, mnozí se domnívají, že ještě hůř - intriky, zlodějna, korupce, zločiny, nabubřelost, sebestřednost politiků. V programu k holickému Caesarovi, který měl premiéru týden před Vánoci 2011, se píše: „Můžeme vás ubezpečit, že jsme na textu této hry z roku 1931 nemuseli prakticky měnit ani čárku. Není vinou autorů, že to, proti čemu jejich satira bojovala z jeviště před osmdesáti lety, je tak vysoce aktuální i dnes. Snad nám tedy prominete, že jsme chtěli, aby pánové W V byli dnes na jevišti s námi.“
Inscenátoři skutečně nemuseli hru z minulého století nijak aktualizovat (byť si neodpustili některé přímé narážky, ale ve snesitelném duchu). Publikum je za to často odměňovalo potleskem. Ostatně si hru „domácích“ skutečně užívalo, herci role uměli a své publikum potěšili. Představení (premiéra) sice nemělo potřebný švih, což ovlivnila i hudební intermezza při „přestavbách“, resp. v některých situacích. Režisér použil autentické nahrávky Ježkových skladeb k Caesarovi, které, s výjimkou „Římských lázní“ naplněných i komickou choreografií, byly časově „náročné“, pokusy o jakýsi playback k hudebnímu originálu či nesmělé pohybové zpracování nebylo rovněž nejšťastnější, dnešní divák reaguje rychleji...
Na jednoduché, výtvarně příjemné scéně, v náznakových kostýmech a se současnými rekvizitami se podařilo publikum zaujmout a pobavit - zvláště hereckými výkony: Petr Hlavatý (Caesar) hrál s gustem a smyslem pro komediální nadsázku. Dokonce se mu dařila – v interpretaci, nejen v bonmotech – zcela aktuální charakterizace současného politika. Ostatní se o to pokoušeli sice ne tak výrazně, ale se stejnou chutí, příjemně působila Kleopatra Ivy Skálové i Antonius Davida Šmejdíře, zaujala i Onomatopoe Jitky Juračkové.
Samozřejmě, že účinek této hry stojí i na postavách Papulla a Bulvy, tedy někdejších W V. Nejznámější dialogy z Caesara (např. Račte si řát) jsou dnes v podstatě součástí orální historie, vyprávějí si je lidé při různých příležitostech, a ti, kteří se s nimi nepotkali, se také mimořádně baví. Nesmyslné absurdno, chytré asociace, přesné pointy, to jsou hlavní prvky při jejich interpretaci. Pavel Hladík (Papullus ) má něco z Werichovy dikce a trochu se do ní i opírá, Luděk Kaplan (Bulva) má k Voskovcovi dále a proto je jeho hra nezávislejší. Důležitým ale zůstává, jak jsou v jejich podání dialogy autentické, jak - právě teď - vznikají, zda jsou mluveny s espritem a smyslem pro pointu nebo jsou jen převyprávěny s trochou psychologického „hraní“. Zmínil jsem se o tomto problému v úvodu a ani v Holicích se mu neubránili, ve vší úctě ke snaze obou pánů. Pokud něco konkrétního, tak alespoň tempo jejich vyprávění (ostatně celého představení) by zasloužilo zařadit vyšší rychlost. Pochvalu zaslouží publikum, na představení reagovalo spontánně, bavilo se velmi dobře a na „satirické“ šlehy odpovídalo smíchem i potleskem, vlastně jako na aktuální, současnou hru. Což není vůbec špatný výsledek snahy holických divadelníků.

-sg- (Saša Gregar)