Texty: ZÁMEČNÍKOVÁ, Ema: Krajská přehlídka dětských recitátorů Pardubice - 11., 12., 16. a 17. duben 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 20 - 21, 8.6.2012.

Krajská přehlídka dětských recitátorů Pardubice - 11., 12., 16. a 17. duben 2012
Přehlídka se konala v malém sálku. Prostor je to útulný, ale pro dětský přednes ne příliš vhodný. Zvukových vjemů je více než dost – zvenku ruší Sukova třída a dokonce i létající helikoptéry, zevnitř občas k sluchu dolétnou útržky hudebního cvičení studentů konzervatoře, která v budově sídlí. Paní Hana Cihlová, hlavní pořadatelka přehlídky, přesto opět vytvořila atmosféru plnou pohody, klidu a laskavé vstřícnosti. V mé soukromé soutěži o Cenu nejpříjemnější přehlídky získala pardubická první cenu, alespoň mezi těmi, kterých jsem se zúčastnila já. Možná by někoho z těch, kteří se přehlídek účastní, zajímalo, jak to ta paní Cihlová dělá? Pokusím se o výčet všeho, co mělo zřejmě vliv na úspěch v mé soutěži:
- po příjezdu je pro všechny připraveno malé pohoštění, čaj, káva
- ranní mluvní „rozhýbačku“ s dětmi provádí členka poroty, takže když jdou děti recitovat, už někoho z poroty znají
- dospěláci si mohou mezi tím v příjemném klubovém prostoru popovídat
- celou přehlídku Hana Cihlová řídí uklidňujícím hlasem, děti oslovuje křestním jménem, pro každého má povzbuzující poznámku „přímo na tělo“ (kam na to chodí, ví bůh…). Nic není problém
- protože je místnost malá a osvětlená denním světlem, všichni sedí jaksi spolu a pohromadě. Vzniká sounáležitost, všichni jsme „ na jedné lodi“.
- porotcům se přednášené texty předkládají až před vystoupením – buď je pořadatelka obdržela poštou předem, nebo si je děti přinesly přímo na přehlídku. Jistě, dalo by se předpokládat, že předávání listů zdržuje, ale ten pocit jsem opravdu neměla. Pro porotce, který je zvyklý si texty prostudovat předem, tím zřejmě vzniká problém – ale abych pravdu řekla, neznám takového….
- před vyhlášením výsledků atmosféru zklidní hudební vstupy žáků hudebního oboru pardubických „zušek“ a konzervatoře. Zapůsobí velmi osvěživě a akt předávání ocenění dostává slavnostní náladu
- téměř každý, nejen recitátor, je obdarován sladkostí „aby věděl, zač je v Pardubicích perník“ (tak dárek okomentovala pořadatelka). V dnešní šetřivé době (kdy jsou lektoři některých přehlídek odměňováni neuvěřitelnou částkou 80,- Kč za hodinu! To ovšem není případ Pardubic…) jsem se musela poklonit obdivuhodné schopnosti organizátorů zajistit nejen onen tradiční perník (sponzor byl samozřejmě zmíněn), ale i finančně náročné ceny pro vítěze
- před vyhodnocením lektorský sbor seznámil celé fórum s hledisky oceňování, pak již hovořil každý porotce zvlášť přímo s konkrétními recitátory a jejich pedagogy. S rozmyslem vytvořené složení lektorských skupinek vytvořilo, alespoň pro mne, velmi pestrou názorovou mozaiku, přičemž ani jednou nedošlo k rozcházejícím se třenicím
- na konec se všichni, i s lektory, vyfotografovali…
I přes všechny zmíněné klady hledají pořadatelé v Pardubicích jiný, klidnější, prostor. Přejme jim šťastnou ruku.

Hodnocení přehlídky
Už při prvním pohledu do seznamu recitátorů 1. kategorie bylo možno odhalit poměrně zajímavou a neotřelou dramaturgií. Snad až na text Pavla Šruta Lichožrout, v němž je dospěláckých narážek, pro tento věk zcela nevhodných, jako máku, nebylo proti zvoleným textům námitek. Hůře však pak zapůsobil samotný přednes. Jako by si mnohé děti se svým pedagogem patřičně text neprozkoumaly a neobjevily, co jím chtějí publiku sdělit. Snad proto pak jejich vystoupení působila odříkaně, kolovrátkovitě, nevystavěně a nesdělně. Protože všechny děti byly šikovné a nadané, jejich doprovod vstřícný a ochotný naslouchat radám, přičítám tyto nedostatky nevědomostem a nezkušenostem pedagogů. Ostatně o tom i svědčí velmi časté uvádění názvu před jménem autora.
Velmi příjemný pocit měl lektorský sbor, a zřejmě i diváci, z dětí z 2. kategorie. Opakoval se zajímavý výběr, krom tradičních textů jsme vyslechli zajímavé novinky, ale oproti kategorii první byla úroveň jednotlivých přednesů velmi dobrá, zejména v první půlce. Děti si za svými texty „stály“, věřily jim a rozuměly, na jejich přednes se zjevně těšily, uměly je vypravovat přirozeně a s uvěřitelnou sdělností.
Na celostátní přehlídku postoupili tito recitátoři: Alžběta Veselá s textem Pepin od Josefa Štefana Kubína a Michal Busta s textem Mák a projímadlo od Miloše Kratochvíla.
Ovšem u 3. kategorie se nadšení lektorské trojice neopakovalo. Výběr textů se jevil jako zajímavý, ale úroveň přednesů často neuspokojila. Opakovala se situace z první kategorie – děti šikovné, pro přednes nadšené, ale jakoby nevěděly, jak s textem naložit, jaké prostředky zvolit, jak svůj výkon vystavět. Přesto v přehlídce zasvítila některá vystoupení, takže výběr pro ocenění byl jednoduchý a rychlý. Na celostátní přehlídku postoupila Anna Ročňová s textem Jak se vosa Marcelka seznámila s Jarunem a Marunem od Michala Čunderleho a Slepice od Miloše Macourka a Jitka Sýkorová s textem Prohraná sázka od Emanuela Frynty a O labuti od Ester Krumbachové.
Největší zklamání potkalo přehlídkové fórum při předvedení kategorie 4. Přitom opět převážná část textů byla vybrána zajímavě a překvapivě (V. Lacina: Konkrétní pohádka). U většiny recitátorů však došlo k nepochopení tématu vybraného textu, k nepovšimnutí formy, k neujasnění „proč tento text přednáším“ a to zřejmě potom vedlo k nic neříkajícím výkonům. Někdy volba nonverbálních prostředků převálcovala samotnou podstatu mluvního sdělení – např. přednes známého textu S. Leacocka Návod k rozhovoru…, jinak velmi šikovným chlapcem, utrpěl pantomimickým rozehráním jednotlivých postav. A dokonce též došlo na ono „kdotosemprobohaposlal!“… Nicméně i v této kategorii byly dobří recitátoři. Lektorský sbor doporučil k postupu na celostátní přehlídku ve Svitavách Kamilu Kolářovou s textem Generální zkouška od Karla Čapka a s textem Sestra hraje divadlo od Ivana Krause. Druhým vybraným přednašečem je Matěj Nárožný s textem Vybrané kousky od Mariana Pally a s textem Drak od Květy Legátové.
Moje letošní, nejen pardubická, zkušenost, mě opět nutí k zamyšlení nad koncepcí dětských recitačních přehlídek. Účastnila jsem se totiž i několika okresních kol, ve kterých jsem mohla zhlédnout mnoho vynikajících dětských recitačních výkonů. Do krajského kola se jich však „probojovalo“ jen několik. I když se lektoři snažili, nemohli ocenit postupem všechny. Nevím však „jak jinak“… Nejlepší je, alespoň dle mých zkušeností, věnovat se přednesu neustále, nepřeceňovat výsledky přehlídek, podpořit jejich vzdělávací charakter. Přesvědčit všechny kompetentní, aby dali přednesu „zelenou“ na všech možných jeho cestách k pedagogům a dětem.
Ema Zámečníková