Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Dětská scéna Třebíč – 12. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 19 - 20, 8.6.2012.

Dětská scéna Třebíč – 12. 4. 2012
Třebíčská přehlídka se vešla do necelého jednoho dne (12. 4. 2012), což bylo dáno tím, že byly na programu většinou miniatury, ale její úroveň byla celkově solidní. Z osmi inscenací byly jen dvě poznamenány závažnějšími problémy v dramaturgii a malou vybaveností dětí pro divadelní práci. Což jsou ovšem oblasti úzce propojené, protože volba předlohy nebo cit pro kvalitní text zpravidla souvisejí s tím, do jaké míry dokáže vedoucí odhadnout, na co jeho svěřenci stačí nebo co by pro jejich rozvoj bylo přínosné.
Ostatní inscenace byly divadelně i z hlediska metodiky práce s dětmi kvalitní nebo přinejmenším nápadité a rozhodně každá z nich přinesla podněty, které stály za diskusi a za to, aby byly dále rozvíjeny.
Nejpřesvědčivěji zapůsobilo v Třebíči představení souboru Hadřík ze ZŠ Havlíčkova v Jihlavě (ved. Jana Krásenská) Jak si pejsek s kočičkou dělali dort. Malé děti si hru s Čapkovým vyprávěním užívají a bez problémů vstupují do jednoduchých rolí - Pejska, Kočičky, Zlého psa, dětí a všech možných ingrediencí, které jsou do dortu přidávány. Vedoucí známou historku o pečení dortu, která děti baví, šikovně podpořila druhým plánem - hrou mezi skupinami kluků a děvčat a to dodává příběhu další rozměr a koresponduje to se stylem Čapkova vyprávění (hrou s vyprávěním) a s jeho humorem. Jediná závažnější připomínka lektorského sboru se týkala Zlého psa, kterému se udělá špatně: této scéně by slušelo - vzhledem k invenčnosti a obraznosti celé inscenace - nápaditější řešení. Inscenaci doporučil lektorský sbor k přímému postupu na Dětskou scénu do Svitav.
S působivou inscenací přišla letos stálice třebíčských přehlídek, známá i z celostátní Dětské scény, místní Áčko ze ZŠ Týnská (ved. Jaromíra Kratochvílová). Po loňském výrazném vykročení k divadlu v Mauglím (doménou Áčka bývával dlouho přednes) se letos pustilo do zajímavého projektu: zpracovalo několik Třebíčských pověstí - od těch nejstarších „monumentálních“ (o založení benediktinského kláštera) po příběh komornější (o zkamenělé bábě). Inscenace působí výrazně výtvarně - jak svými kostýmy a dalšími scénografickými prvky, ale i mizanscénou. Výrazným prvkem je také rytmus. Občas se však objevuje vnějšková dekorativnost, s níž jsme se u tohoto souboru setkávali dříve (zbytečné opakování některých replik, naaranžovaná gesta u vábení zlata apod.). Celkově je však třebíčská inscenace divadelně nápaditá, inteligentní a soubor ji hraje s viditelným potěšením a smyslem pro jemný humor. V diskusi s lektorským sborem a ostatními vedoucími padly připomínky k závěru, který je zatím poněkud rozpačitý. Z diskuse vyplynulo, že by inscenaci možná prospělo, kdyby se titul zpřesnil na Tři třebíčské pověsti. Inscenace byla doporučena programové radě Dětské scény do širšího výběru.
Dětský divadelní soubor Kašpárek, ZŠ Husova, Náměšť (ved. Naděžda Kratochvílová) přivezl do Třebíče Pitrýskovo putování. Vedoucí zvolila pro svůj kroužek při základní škole knihu Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, která je bohatá na epizody a různorodá prostředí, a tak dětem nabízí na jednu stranu barvitý a pro hru lákavý a vděčný materiál, na druhou stranu však před ně staví nejednu nástrahu. Soubor si s tímto úkolem poradil se ctí, i když jeho třebíčské představení bylo poznamenáno řadou neobratností. Inscenace vypráví Pitrýskův příběh tak, že jedna epizoda téměř bezprostředně přechází do druhé, jedno prostředí se skoro „přelévá“ do druhého, což se souboru daří proto, že si vystačí s jednoduchými a většinou zdařile použitými prostředky: prostředí jsou tvořena jen pomocí aranžmá dětí na jevišti (k nejzdařilejším patří honosný hotel Metropol s výtahem) a mizanscénou a tím, že zvířecí postavy, ale i některé předměty (rozsvícená baterka) jsou řešeny pomocí barevných rukavic rozehraných výrazným gestem ruky (husa, labutě, čáp). Tento princip - bezprostřední střídání situací a prostředí - má ale i svá rizika: pro toho, kdo předlohu nezná, jsou některá prostředí a některé postavy či epizody málo čitelné. Nedořešené je zatím vysvobození Pipiny z krokodýlovy tlamy. Děti jsou příběhem, který hrají, zaujaté, jejich projev je kultivovaný, ale jsou tu jisté rezervy - především v důslednější konkretizaci některých postav a prostředí, která by jim pomohla v přesnějším a přesvědčivějším vytváření nebo naplňování situací. I když má inscenace některá nedořešená místa, je zajímavá svou objevnou dramaturgií, ale i z inscenačního hlediska. Proto ji lektorský sbor navrhl programové radě do širšího výběru.
Zajímavou inscenaci předvedl divákům v Třebíči soubor ze ZUŠ Jana Štursy z Nového Města na Moravě, který vede Kateřina Šteidlová. Soubor sáhl po fantasy příběhu populárního německého autora Waltera Moerse 13 a ½ života kapitána Modrého Medvěda, který má pratchetovské rysy, a některé z epizod zpracoval do inscenace Modrý Medvěd. Nastolit paralelní svět, aby skutečně divadelně fungoval a byl divákům srozumitelný, se však souboru úplně nepodařilo. Mnohde zůstalo jen u náznaků nebo obecných představ. Sympatické na novoměstském vystoupení bylo to, že děti ze souboru jsou zaujaté, kultivované a na divadelní práci jsou dobře vybavené. Ocenit je třeba i hudební stránku inscenace.
Starší soubor novoměstské ZUŠ Jana Štursy - také pod vedením Kateřiny Šteidlové - si troufl na Havlovu Zahradní slavnost. U tohoto souboru se potvrdilo, že Kateřina Šteidlová dokáže děti vybavit nemalými divadelními dovednostmi, nicméně souboj s absurdním textem a poetikou (a tématy) 60. let byl nad možnosti dospívajících. Byl to sice úctyhodný pokus o interpretační divadlo s dětmi, kterému inscenátorka pomohla tím, že posílila antiiluzivní prvky inscenace, např. čtení scénických poznámek, ale ani to nestačilo. Citelným problémem bylo i to, že postavu Petra hrála dívka.
Standardní recitační pásmo předvedl soubor malých dětí Sluníčko z třebíčské ZŠ Benešova pod vedením Zdeňky Marečkové. Pod názvem Černá hodinka jsme viděli a slyšeli mix rýmovaček různých autorů (Josef Hanzlík, Josef Kainar ad.), jehož kompozice však nebyla úplně vysledovatelná. Bylo to sice představení, které neurazilo, ale ukázalo se na něm, že děti mají před sebou ještě dost práce, aby se zbavily školských intonací a dalších nešvarů (přízvukování mimo předložku…). V získávání těchto dovedností by jim jistě pomohlo, kdyby jim vedoucí připravovala situace, v nichž mohou texty rozehrávat do dialogů.
Jak už jsem uvedl v úvodu, setkali jsme se na přehlídce také s dvěma představeními, jejichž úroveň byla problematická po stránce dramaturgické, tak z hlediska metodiky práce s dětmi.
Vlasta Kubalová, která před lety učila ve středních Čechách v Čechticích a dnes coby důchodkyně vypomáhá na Vysočině s vedením souboru Strakatý ponožky ZŠ a MŠ Košetice, konzultovala - podle svého vyjádření - inscenaci Pohádky trochu jinak, kterou si děti připravily údajně samy. Červená karkulka (pochybný text nejasného původu - jde patrně o text z internetu) i Mrazík (prý text jednoho z členů souboru) mají tak nízkou úroveň, že je sporné se jimi zabývat, protože už svým charakterem svádějí k pitvoření, nekultivovanému přehrávání a ordinérním exhibicím. Až třetí text, Popelka (autora tohoto textu vedoucí nezná, nejspíš jde také o jakýsi internetový zdroj), je zajímavější, a zejména jeho zpracování - strojové odříkávání textu - už obsahuje alespoň jednoduchý inscenační nápad. Potíž je v tom, že se tento princip brzo opotřebuje. Vedoucí uvedla na debatě s lektorským sborem, že na textu kdysi pracovala s dětmi na dětském táboře a teď ho oprášila pro potřeby košetického souboru; v každém případě Vlasta Kubalová inscenovala text Popelka trochu jinak se středočeským souborem v roce 2004 a byla s ním navržena do širšího výběru na Dětskou scénu. Košetická inscenace Popelky je ale zajímavá pouze tím základním, prvním nápadem, ale to je tak všechno.
Druhou problematickou inscenací třebíčské přehlídky byl Handicap divadelního souboru Jaroušek ze ZŠ Seifertova z Jihlavy (ved. Markéta Ketnerová, spolupracovnice souboru De Facto Mimo), jejímž podkladem byl text Martina Koláře, určený prý původně pro rozhlas. Příběh plný nelogičností o léčení mluvních vad v jakési pohádkové zemi je nepřehledný a násilný (děti, které špatně mluví, se vyléčí tím, že snědí z novin vytržená písmena…), a tak se může stát stěží nosným materiálem pro inscenaci dětského souboru. Nelze se proto divit, že děti nejsou ve věci, mají tendenci se pitvořit a sklouzávají k forzi a povrchnímu předvádění se.
Lektorský sbor pracoval ve složení: Jaroslav Dejl, Jiří Pokorný, Jaroslav Provazník; konzultantem byla Jana Procházková.
Jaroslav Provazník