Texty: PROCHÁZKOVÁ, Jana a PROVAZNÍK, Jaroslav: Krajské kolo recitace Třebíč - 11. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 18 - 19, 8.6.2012.

Krajské kolo recitace Třebíč - 11. 4. 2012

1. kategorie - Výběr textů devíti recitátorů, kteří se představili lektorskému sboru ve složení Stanislav Nemrava, Jana Procházková a Stanislava Štěpánková, byl až na výjimku textu neznámého autora přiměřený věku dětí a splňoval podmínky dobré kvality (František Hrubín, Jiří Havel, Daniela Fischerová, Jiří Žáček, Miloš Kratochvíl). Lektorský sbor při pohovoru s recitátory a jejich doprovodem upozornil na drobné chyby v intonaci a rytmu, způsobené patrně nezkušeností přednašeče nebo pedagoga, který recitátora připravoval.
2. kategorie - Dramaturgický výběr deseti recitátorů byl vhodný, kvalitní, přiměřený věku (Vladislav Vančura, Astrid Lingrenová, Jiří Havel, Pavel Šrut...) Opakovaly se běžné prohřešky - nesprávná intonace otázek, nepřesná výslovnost, přílišný důraz na první slabiku, rytmus projevující se zrychlováním. Recitátory jsme upozornili na potřebu kontaktu s posluchači, zveřejnění vlastního vkladu a zdůvodnění výběru textu.
Celková úroveň přednesu v obou kategoriích byla dobrá. Na celostátní přehlídku byla z druhé kategorie doporučena Andrea Pejchová s úryvkem z knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu Anna a já nevíme samy, co děláme a Michaela Válalová s textem Jiřího Havla Když babičce zazvonil mobil.
Jana Procházková

Recitátoři 3. a 4. kategorie na třebíčské přehlídce
Ve třetí kategorii vystoupilo v Třebíči dvanáct recitátorů. Jak už to tak bývá, byla tato kategorie obrazem „přechodového“ období mezi dětským věkem a adolescencí: Někteří recitátoři zůstávali zčásti ještě u dětského repertoáru (zvířecí próza Jiřího Kahouna, říkačky Jiřího Žáčka…) a u dětského projevu - včetně neobratností typu mechanického sekání po verších, hyperkorektní výslovnosti (jsem…) nebo infantilních důrazů délkou (na výýýsoké skále, dlóóóuhé nosy…), jiní si už troufli na texty, které přesahovaly jejich možnosti a zkušenosti (Karol Wojtyla: Pobřeží plná ticha), a tak jim mohli stěží dostát.
Nejpřesvědčivěji zapůsobily ve 3. kategorii dvě recitátorky:
Kateřina Němečková si jako první text vybrala Uspávanku se starými domy Jana Skácela. Recitátorka dobře vnímá atmosféru tohoto nejednoduchého textu, interpretaci opírá o bohatý představový film, a přitom báseň přednáší neefektně. Jen někde se uchylovala ke zbytečnému ztišování hlasu, až k šepotu a místy frázovala podle interpunkce. Ale celkový dojem z jejího přednesu v Třebíči byl velmi příjemný. I v druhém textu - Pavel Cmíral: Vzteklá jsem jako babka stará - prokázala, že je dobře vybavenou recitátorkou. Má dovednost pracovat s přesahy ve verši, básničkou, kterou si vybrala, je zaujatá a dokáže ji interpretovat přesvědčivě. Cmíralův text (který je vybrán z rozporuplné, převážně podbízivé sbírky Milujem se čím dál víc) přednáší živě, jako obraz situace, a proto text nevyznívá v jejím podání banálně.
Naďa Kaňková prokázala v přednesu kapitoly Nový dům z knihy Heleny Šmahelové Velké trápení, že je citlivou recitátorkou, text měla dobře a logicky vystavěný. Zpočátku sice zbytečně lyrizovala, ale postupně se dostávala do situace a přesvědčivě o ní vyprávěla. V přednesu dobře vybraného druhého textu - Li Po: Žluté ptáče - si nebyla ještě zcela jistá, ale veršovou miniaturu přednesla kultivovaně, prostě, bez zbytečného „čarování“.
Obě recitátorky doporučil lektorský sbor k postupu na celostátní přehlídku Dětská scéna.
Kromě toho zaujala ve třetí kategorii ještě Kateřina Nováková - především schopností vybavit si alespoň v některých momentech představový film a také kultivovaným projevem. Bohužel ale narážela na limity zvolených textů. Žáčkovu Ušatému torpédu dokázala ještě svým zaujetím pomoci a občas se jí podařilo povýšit ho nad prvoplánový vtípek, ale ukázka z knihy Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku jí příležitost k příliš přesvědčivému přednesu nedala.
4. kategorie - vystoupilo v ní jedenáct přednašečů - jako celek nevyzněla tentokrát v Třebíči příliš uspokojivě. Často u recitátorů převažovala technika nad zaujetím, nejednou jsme se setkali s takovým přednesem, při němž se recitátoři chytali jednotlivostí v textu, místo aby zprostředkovali příběh, a při přednesu poezie se mnohdy nechali strhnout k mechanickému sekání textu po verších. Nejrozpačitěji vyzněla ta vystoupení, kdy si buď recitátoři vybrali monolog (setkali jsme se tu s úryvkem z Goldflamovy Biletářky), nebo kdy i z prozaického textu monolog vytvářeli zpravidla nepřirozeným přehráváním.
Ze všech recitátorů 4. kategorie zaujali tři: Felicita Prokešová především s ukázkou z Něžně háčkovaného času Stanislava Rudolfa (méně už s úryvkem z německého románku Láska je na palici Hortensie Ullrichové) - lektorský sbor ji ocenil čestným uznáním. Ale především to byli dva recitátoři, kteří byli navrženi na celostátní přehlídku ve Svitavách: Lenka Chodilová ze ZUŠ Nové Město na Moravě přesvědčila přednesem prózy Ephraima Kishona Zamluvený pokoj, ale právě tak úryvkem z knihy Zahradník Rabíndranátha Thákura. Lucie Chodilová zapůsobila jako dobře vybavená recitátorka. Vnímá situační humor E. Kishona, na němž je text založen, a dokáže ho zprostředkovat vkusně a bez prvoplánového „tlačení na pilu“. Ačkoliv je text vystavěn na sérii dialogů, próza se jí netrhá, dokáže ji vybudovat jako celek, a navíc ho dokáže dobře gradovat. Také Thákurův text, i když ještě nebyl zcela usazený, je příjemně interpretovaný - Lucie se zatím soustředila hlavně na to, aby vystihla rytmické proudění veršů, byť jí zatím poněkud unikalo vyznění filozofického textu. Nicméně i přednes tohoto textu byl v Třebíči sympaticky neokázalý, prostý. Ocenit je třeba i to, že recitátorka neopomněla uvést ani jména překladatelů. Daniel Mužátko, druhý z recitátorů navržených do Svitav, je přednašečem, který neoslní efekty. To, co je na něm zajímavé, je jeho vnitřní svět: oba texty - Skácelovu Malou recenzi na zdvořilé stromy i báseň Czesława Miłosze Písnička o konci světa - přednáší s velkým vnitřním zaujetím, s osobitou nepředstíranou melancholií, bez ohledu na to, zda jeho přednes přejde přes rampu. V přednesu Skácelovy malé recenze je obdivuhodně soustředěný, a přitom prostý (jen v závěru by si měl dát pozor, aby zbytečně nepřidával na přílišné naléhavosti, protože to pak vede k tomu, že se v přednesu začnou objevovat opakující se intonace). Miłoszův text byl v Třebíči interpretován poněkud jednostrunně, ale i tady se projevuje Danielova pokora k textu. Hloubku textu však přirozeně zatím nemůže předat se vším všudy, protože je nad jeho možnosti.
Lektorský sbor 3. a 4. kategorie pracoval ve složení: Radka Blatná, Jiří Pokorný a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník