Texty: KUČERA, Miloslav, Pardubice (před tím HK) - Jan Dvořák: Pan Horníček by měl radost. K sedmdesátinám Míly Kučery (též další). Hromada, jaro 2012

MILOSLAV KUČERA, *4. března 1942
Pan Horníček by měl radost
K sedmdesátinám Míly Kučery
Jak tak léta letoucí čtu Divadelní hromadu, zjišťuji, že je stále těžší napsat k povídání o jubilantovi neotřelý a k přečtení inspirující titulek. Týden jsem si lámal hlavu: JAK otitulkovat osobnost tak výraznou? Copak pak- to už se něco o zásluhách a úspěších najde a napíše, ale ten titulek…. Až mě – už v jistém zoufalství - napadlo tohle.
Asi se ptáte, proč by měl pan Horníček radost. Inu proto, že Míla Kučera je důkazem správnosti jedné Horníčkovy teorie. Ten kdysi kdesi napsal cosi, že jsou místa a jména, která jsou pro člověka známými a blízkými pojmy ještě dřív, než je poprvé spatří a „zažije“. Mluvil cosi o obrazech, vínu a Provance(i). Ten by měl pane radost, že to platí i o Mílovi. Dávno před tím, než jsem měl tu čest osobně, kolem nás létala na bývalém krajském kulturním středisku metodička pro umělecký přednes, přezdívaná Vilmička sladká šelmička, mávala dopisem a nadávala na drzost jakéhosi Kučery, kterému poslala do Pardubic přihlášku do Lidové konzervatoře – třídy vedoucích dětských recitačních kolektivů. A on – sice absolvent našeho vysokého uměleckého školství, ale totálně neprověřený a jen kdesi na LŠU trpěný – jí (představte si tu drzost!) napsal, že bere na vědomí, jen mu není ze zaslaného materiálu jasné, který předmět by v té třídě měl vyučovat!!! I pochopil jsem, že jde o osobnost nevšední – zřejmě jakéhosi křížence Švejka a dona Quijota – a že setkání s ním budou podnětná a plodná. A byla. Třeba to počátkem listopadu 1989, kdy jsme se v rámci div. přehlídky v Holicích celou noc v chatičce kempu Hluboký hádali, kdy to praskne. Nakonec řekl, že spíš najdu teď v listopadu spoustu hub, než že to bude do konce roku. Ráno se jdu osprchovat – a les plný plodnic ryzců pravých borových. Prostěradlo jsem jim musel ukrást, abych ten ranec domů dopravil. Shodli jsme se, že to byla první prohra, která mu v životě udělala radost.
Pak se díky ní trochu vzdálil z amatérských řad – napřed jako divadelní profík, pak politik. Ale naším kamarádem a příznivcem zůstal a zůstane. A mimochodem – je historicky prvním vítězem Goethových Jesliček – recesistické recitační soutěže, kterou jsme organizovali na protest proti omezenosti (věkové) Wolkrova Prostějova. V naší soutěži byl vždy vítězem ten nejstarší. A ha ha – to byl už před dvaceti lety Míla!!!
Vždycky se mi líbilo spojení křepký stařík. Nehodlám polemizovat o tom, zda je Míla v sedmdesáti stařík. Ale trvám na tom, že je křepký! A přeju mu jménem svým, jménem našich Jesliček a hlavně jménem divadelnictva a recitátorstva východočeského, ať ještě dlouho jest živ, zdráv a křepek! A začal-li jsem Horníčkem, nemohu nekončiti Werichem a reminiscencí na závěr jeho Falstaffova babího léta: Mílo – dovol, abychom spolu s tebou poklekli k modlitbě za naši královnu: Za poezii…
Jan Dvořák

Míla Kučera 70
Mezi amatérskými divadelníky je MgA Miloslav Kučera jistě dobře znám, setkávali jsme se často při práci ve Svazu českých divadelních ochotníků, a každoročně i na Hronově. Tam se Míla prezentoval mj. i svými „koťaty“, jak to dokumentuje fotka ze 41.JH, kterou jsem ve svém „archivu“ objevil.
Ale já bych chtěl připomenout ještě jeho činnost ve Společnosti bratří Čapků – i tady je činný – a užitečný. S Mílou, ve trojici ještě s Jirkou Hraše, jsme pro Společnost připravili, už je to ovšem pár let, velmi pěkný pořad. Byla to vůbec akce mimořádná: zverbovali jsme tenkrát paní Cápkovou, která v Památníku národního písemnictví přednesla monolog z Čapkovy Matky. A Mirek Rada přednesl apokryf O pěti chlebích. A členové souboru z Němčic nad Hanou, Pavla Kouřilová u klavíru a Jarek Kyselák, přispěli úryvkem z dětské opery Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, kterou podle pohádky Josefa Čapka zkomponoval Jaroslav Křička. A taky Jarka Mikešová nás pobavila roztomilou Dášenkou a Dušan Zakopal vše uzavřel coby doktor z Bílé nemoci - a Míla se staral, aby to všechno drželo pohromadě...
Později, v době své intenzivní politické činnosti pak už neměl na podobné kumšty čas. Ale stále byl – a je – připraven pomoci tam, kde je to zapotřebí. Také s jeho přispěním mohla vyjít - DOCUMENTA ČAPKIANA XLV, dokládající podíl tvorby bratří Čapků na vrcholných přehlídkách českých divadelních amatérů, mj. na Pohárku SČDO, Cyranově kordu, na přehlídkách ve Vysokém, ve Štramberku...
Mé blahopřání Mílovi vyjde v červnových Zprávách SBČ, ale myslím, že neuškodí, když mu pogratuluji s vámi - Tak tedy: třikrát VIVAT!
Dr. Milan Kyška
(zakládající člen Svazu českých divadelních ochotníků a jeho první předseda od roku 1969)

Bylo - nebylo.
Mezi léty 1970 až 1990 existovalo v Pardubicích Studio uměleckého přednesu (SUP) a „SUPáci“ přicházeli a odcházeli... Dlouhá léta jsme spojili s tímto studiem i my, teda Hanka s Honzou. Těch let nebudeme nikdy litovat, ba naopak, vždy na ně rádi vzpomínáme.
A co že nám to utkvělo navždy v paměti? - Nikdy nezapomeneme na dlouhé tvůrčí zkoušky, ve kterých nebyl čas naším pánem a nezdolný režisér nás hnal stále dál a dál. O každém z nás byl přesvědčen, že v něm dřímá talent, který dokáže probudit. – Pak řada vystoupení a recitačních soutěží. Některá byla skutečně nezapomenutelná, ať to bylo díky prostředí zámeckých sklepení či kulturních sálů a také třeba diváckými pokusy o zhasínání našich svíček při nástupu na pódium.
Všechna léta, která jsme prožili s divadlem, jsou spojena se jménem Míly Kučery a s hrdostí se hlásíme k tomu, že jsme dlouhá léta byli členy „jeho souboru“. Spolupráce s Mílou nás výborně připravila na naši učitelskou profesi. I při ní se s ním setkáváme dál, máme své „jeviště“ a v hledišti náš přítel Míla se svou ženou Andulkou občas zasednou.
Našel si na nás čas nejen jako režisér, ale i v době, kdy byl ředitelem divadla, poslancem Parlamentu, poradcem ministrů... Prostě, vždycky přijel náš Míla.
U příležitosti jeho významného životního jubilea bychom mu chtěli popřát, aby se ve zdraví dožil stovky. A měl stálou radost ze života i ze setkávání se svými bývalými svěřenci.
Vše nejlepší, drahý Mílo, Ti přejí
Hanka Pecháčková a Honza Mazal
(a díky SUPu a Mílovi společně MAZALOVI)

S mladým, tehdy ještě velmi mladým a novopečeným absolventem DAMU, divadelním režisérem Mílou Kučerou, jsem se setkal krátce po jeho prvním (ostravském) angažmá. Bylo to v Hradci Králové a šlo o setkání profesní: on se stal právě krajským metodikem pro amatérské divadlo na Krajském domě osvěty, já byl pár týdnů tzv. metodikem pro slovesné obory na Okresním domě osvěty v Ústí nad Orlicí. A psal se právě rok 1968, horké léto, navíc přihřáté výfukovými plyny ruských tanků.
Než nás oba vyhodili z oněch domů osvěty pro „schvalování atentátu“ - tedy kvůli vlastnímu názoru na „bratrskou pomoc“ - následoval ještě rok našeho intenzivního setkávání na nejrůznějších přehlídkách a seminářích. Míla si vymýšlel desítky důvodů, proč by se měli „metodici“ scházet a klábosit o povznášení ochotnického divadla stran jeho uměleckého rozvoje, což samozřejmě byla pravda jen zpola, ta setkání byla samozřejmě renesančnější. Když jsme porotovali, stihnul Míla hned po začátku představení zavřít oči a pohroužit se do vlastních myšlenek, aby pak při rozboru zasvěceně pojmenoval i detaily onoho představení. Náročně, ale i laskavě. Myslím, že právě od něho mám úsloví, které dodnes rád používám: „Prostě, hrajete to, jak nejlíp umíte!“.
Dlouho jsme se coby metodikové neohřáli. Já po nástupu Husáka 1970 putoval s pracovním posudkem persony non grata do propagačního oddělení jedné továrny. A Míla to s obstaráváním práce také neměl lehké. Nakonec zakotvil v roli pedagoga (a vlastně i budovatele) literárně dramatického oboru na polabinské Lidušce v Pardubicích, kde pak vychoval spoustu nadšenců pro umělecký přednes. Ostatně své divadelní opusy pojednával vždycky trochu jako skautský tábor, kde se ctí smysl a disciplína – a taky aby něco z toho zůstalo pro život. Občas jsme se potkali na nějakých přehlídkách, na Hronovech, Prostějovech, i v roli porotců různých přehlídek, tu jednoho herce, tu na nějakém Pohárku či Stuze, které si vymýšlel, coby průkopník kulturního marketingu, a především proto, aby nebylo normalizačně mrtvo, ale (i pod bystrým okem „Stáni a Vládi“) alespoň trochu pohyblivo.
Jeho popřevratové aktivity jsou známé: amatérské divadlo však nikdy z mysli nepustil, ani když řediteloval pardubickému divadlu, ani když poslancoval - a že si užil politiky ze všech stran. Ostatně tak činí dodnes, protože bez některých věcí nemůže být, stejně jako ryba bez vody, tělo bez krve a mozek bez vzduchu. A navíc je mu jedno, co si o tom kdo myslí. Míla totiž byl, jest a bude přesvědčený člověk – s vírou, že ještě nebylo nejhůř. Takže, Mílo, nevzdávej se ani po sedmdesátce...
Za sebe i za VSVD Saša Gregar

Míla: motto mimořádné, kučeravé!

Milý Mílo, měls a máš mimořádně
mnoho možností mít majestátní Mitru:
menší Mládežnickou, mohutnou Mistrovskou,
Malebnou i Mesiášskou (pro mě máš mít
a měj Mohutnou Mistrovskou a Malebnou).

Mořeplavec maniak Mandela může,
malý mezi margináliemi, méněcenně mlčet.

Máš, Mílo, moudrý, mužný, mentálně monumentální
metodický mozek Matadora, milovanou množinu
milých Metres a Machos; mlsni si, můžeš-li,
many-množko(ně) mascarponě, moussaky, malin, mirtilla,
muškátu (moravského), malagy, medoviny...
a mandragory;
mystiku, magistře, magnificence, mágu múz mnohých,
mudrci Mílo – náš barde a oslavenče!

Minšují k Marozeninám Moravští Madrigalisté s magnolií,
tedy Vladimír alias Vláďa, Olga vulgo Oli, Zuzana neboli Zuzi
a Jan, samozřejmě Honzík Strašákovi
Dáno v Kunovicích, L.P. 2012, dne 4. března


Milí Kučerovi! (Nemůžu si pomoci, pro nás dramaťáky nějak není odděleně Míla Kučera a Anička Kučerová, jsou to prostě Kučerovi. Tak se, Aničko, na nás nezlob, budeme blahopřát k těm 70. narozeninám oběma.)
Míla s Aničkou s námi byli od základní školy, až daleko za maturitu. Dodneška si vybavím všechny ty „tety, co to tam metou a ptám se, jestli metou to tam ty tety a umím i spolehlivě větu, že tato teta tuto tetu tahá“ .
Obávám se, že tyhle vaše věty-tety mě budou provázet prostě pořád. Mám je denně před sebou, než se pustím na mikrofon. Stejně tak díky vám mi vadí, když některý z mých kolegů ignoruje hlásky ve slovech, když jejich „o“ zní něco jako „e“ a ani u toho nepohnou pusou... Prostě si vás dva tak nějak pořád nesu s sebou, aniž si to uvědomuji.
Myslím ale, že podobně to mají všichni ti, se kterými jste prožívali jejich dětství. Chodili jsme za vámi s nadšením i několikrát týdně do Cihelny, pak „nad čistírnu“ a věřte mi, že já si to opravdu moc užila.
I do naší milované Sobotky dodnes jezdím s úžasnými pocity. To byl nejlepší začátek léta, který si umím představit. Naše dramaťáková parta se nikdy nemohla dočkat, až si v Sobotce na náměstí dá skvělou vanilkovou zmrzlinu, zazpívá si na Humprechtu v hodovní síni a hlavně: ukáže to, co jsme během roku dokázali nacvičit. Nejlepší vzpomínky na dětství mám zrovna tam a jsou spojené právě s vámi.
Snad můžu mluvit za Ivu (nezapomenutelnou Veroniku, ale dokonalou ve všem, do čeho se pustila), Svatku (naprosto luxusní ježibabu ve Vasilise), Noru (legendárního zlého psa v Kočičce a pejskovi, kteří vařili dort), Michala (našeho Hamleta, co měl kolem sebe rovnou 5 Ofélií), Andreu (skvělého poutníka v Labyrintu). Dodnes jsme skvělí přátelé, navštěvujeme se, učíme své děti to, co jste do nás – aniž bychom to tehdy tušili – vložili vy.
Tak za nás všechny: díky, Mílo, díky, Aničko, bylo to s vámi skvělé dětství, užili jste si s námi i naše dospívání, tak věřím, že jste se u naší puberty i trochu pobavili.
Přeji opravdu jen to nejlepší.
Hanka (liška v Malém princovi)

P.S. Mílovi asi nikdy nezapomenu, jak mě poslal na konkurz do pardubického rádia Profil. Vlastně jsem se ani neoklepala a už jsem měla podepsanou svou první pracovní smlouvu. Ptám se tedy: kdo za to může, že ze mě není právnička s ostrými lokty, kdo může za to, že jsem nevystudovala jadernou fyziku??? Mílo???Aničko???
Samozřejmě, že vám to nikdy nebudu vyčítat, spíš naopak. Málokdo o sobě může říci, že ho práce skutečně baví. Tak mě baví a moc. Za sebe ještě jedno velké díky.

A ještě od Andulky: Místo přání k narozeninám…
Jestli nechcete přijít o klid v duši, nejezděte do Sobotky. Hlavně tam nejezděte v době šrámkovského festivalu – pod oblohu plnou hvězd, pod třpyt měsíce v Humprechtově půlměsíci. Nechoďte do zahrad, když opojně voní bílé lilie, neschovávejte se pod lípy, které se koupou v medu, a neochutnávejte třešně zralé až dočerna.
Jaký div, že tam studentka Pedagogické fakulty ztratí hlavu a místo opakování soutěžního textu se toulá městečkem, skáče střemhlav do koupaliště a zpívá na zámeckých schodech do ochraptění. A nejen to: chodí ruku v ruce s vousatým šéfem Studia uměleckého přednesu z Pardubic, s jakýmsi Kučerou. A nejen to. Stane se učitelkou dramaťáku a po pěti letech i paní Kučerovou. A nejen to! Jsou spolu až doteď dalších 35 let… Nestojíte-li o nezajímavý život, nebraňte se kouzlu okamžiku. A potkejte také někde svůj celoživotní osud.
Andulka