Texty: AS 2001, č. 6, s. 32 - 33, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

NOVÁ TVÁŘ - KATEŘINA BARANOWSKÁ

Upozornila na sebe jako scénografka, lepšící se od inscenace k inscenaci. Až uvidíte Zborníkovu novou inscenaci Na druhém břehu, dáte mi za pravdu. Do amatérského divadla vstoupila ale také jako režisérka. Byť je posluchačkou DAMU, navštěvuje Kurz praktické režie a konečně od podzimu letošního roku je novou členkou odborné rady ARTAMA. To všechno jsou dobré důvody pro to, aby ji AS představila čtenářům. O rozhovor jsme ji požádali na přehlídce Stochovská Thálie v říjnu t.r.
Kateřino, řekněte něco o sobě. Taková hvězda, aby vše bylo známo, zatím ještě nejste...
Bydlím v Novém Boru. K divadlu jsem se dostala díky souboru Jirásek z České Lípy. Mluvím o sekci Václava Klapky, která je svou poetikou pro to, co dnes dělám, rozhodující. Nejprve jsem je poznala jako zajímavé lidi, pak mě oslovili jako scénografku. Původně bylo divadlo jen takový trochu exotický koníček. Po několika letech jsem zjistila, že bez něj už nemohu být a že je mým hlavním zájmem. V poměrně pokročilejším věku jsem to zkusila na DAMU. Dnes jsem v pátém ročníku, takže už mám studia téměř za sebou.
Co vlastně na DAMU studujete?
Scénografii, ale na katedře alternativního a loutkového divadla.
Máte také nějaké střední výtvarné vzdělání?
Mám sklářskou uměleckou průmyslovku.
Káč,o pocházíte z divadelní rodiny?
Vůbec ne, kdybych čistě náhodou nešla do České Lípy a nepoznala Renatku Grolmusovou, podle mě jednoho z nejlepších amatérských scénografů, škoda že se za mlada nedostala do profesionálního divadla, tak divadlo nedělám.
Jak Vás napadlo režírovat?
Na to odpovím slovy ze své nové inscenace Jakub a jeho pán: „To bylo prostě nepřekonatelné puzení“. Začalo to tím, že na zkouškách cizích inscenací jsem začala režisérům podsouvat vlastní nápady. Tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas jít s vlastní kůží na trh. U skleničky umí být chytrý každý. Zda „geniální nápady“ obstojí na jevišti, prověří až život.
První režií byla Noc Tribádek?
Ne, opravdu první byla v Novém Boru inscenace Fischerové hry Báj v mé opravdu brutální úpravě.
Proč brutální?
Nezůstal kámen na kameni. Hodně se na tom podepsala moje tehdejší divadelní nevzdělanost, tj. neznalost dramatické situace, patrně jsem je vyškrtala všechny. Měli jsme pár repríz a skončilo to na Wintrově Rakovníku. Tam mi Zajíc se Strotzerem vysvětlili, co si mám přečíst. Přesto na to ráda vzpomínám, už tehdy se mnou hráli někteří, co zůstali i v dalších inscenacích.
Proč Vy posluchačka vysoké divadelní školy navštěvujete zájmový Kurz praktické režie?
Asi Vás překvapím. O tom, jak divadlo funguje, jaké má zákonitosti, se v kurzu dovím věci, které nám snad na vysoké škole zatajili. Způsob, jak je vedený, celková koncepce kurzu, jsou prostě jedinečné. Např. lekce o stylech a žánrech a další velmi ovlivnily mého Jakuba a jeho pána. Touto formou se to na vysoké škole nedělá. Milan Schejbal a Kateřina Fixová jsou pro mne velké pedagogické talenty.
Nemohu si odpustit poznámku, že se Milan mnohé z toho naučil v Klubu mladých divadelníků na Jiráskově Hronově, kterým prošel jako frekventant, organizační vedoucí a posléze jako lektor. Vraťme se však k Vám. Máte skutečně ambice režírovat, dělat scénografii, dramaturgovat...?
Troufale řeknu, ano. Všechno mě baví a pak jedno se obohacuje druhým. Protože sama režíruji, lépe rozumím jinému režisérovi, s nímž spolupracuji jako scénograf, co po mně chce. Díky praktické zkušenosti režiséra je ze mě možná lepší scénograf. Vidím to na svých spolužácích z DAMU. Jsou často lepší výtvarníci než já, ale nemají mou divadelní zkušenost. Pak jsem těkavý člověk, ráda pracuji s různými lidmi, soubory, baví mě zkoušet, toužím po širokém záběru.
Ve výčtu složek chybí herectví. To Vás nikdy nelákalo?
Dvakrát v životě jsem dělala záskok. Bylo to v Lakomé Barce. Víte, mám příšernou trému. Všichni, kteří mě znají, tomu nevěří, ale je to pravda. Na jevišti jsem tak paralyzovaná, že i stát na něm je pro mě fyzické utrpení. Dodnes se mi o tom zdá. Mé nejhorší sny jsou o maturitě a jak jsem hrála divadlo.
Co z Vás bude, až dostudujete?
To bych taky ráda věděla.
Neutečete od amatérského divadla?
Určitě ne. Pracovat v profesionálním divadle mě sice baví, ostatně díky Milanu Schejbalovi se mi to už povedlo, ale všechno chce své. U profíků si říkám zlatí amatéři, a naopak. Nevýhodou amatérského divadla je, že lidé nejsou tak vybavení, nebo nejsou ochotni tomu věnovat tolik času, ale zase mají určitý druh svobody, který profesionálové nemají a mít nemohou. U amatérů si mohu troufnout víc, protože si mohu dovolit průšvih. Když se to nevyvede, nic se neděje, kdežto u profesionálů jde o existenci. Takže tam často volím konzervativnější, takže osvědčené řešení, abych neměla problém.
Fischerová, Enquist, Kundera jdou jedním směrem. To asi nebude náhoda?
Hrou mému srdci nejbližší je určitě Jakub a jeho pán. Na Enquista jsem přišla díky Valešovi, který mi v Rádobydivadle nabídl režii právě tohoto kusu. Zapadal do dlouhodobé dramaturgie souboru. Nevím, zda bych po něm sáhla. Jsem svobodná, nemám žádné zkušenosti s rozvodem, takže tematika hry mi nic neříká. Tehdy jsem však tak strašně chtěla režírovat, že bych dělala cokoliv. Sněhurku a sedm trpaslíků, Duchcovský viadukt, prostě cokoliv. Brala jsem to jako študýrku. Jako žánr mně nejvíce vyhovuje tragikomedie. Chci téma sdělovat prostředky komedie.
Není na severu Čech velká tlačenice režisérů?
Určitě příchodem Františka Zborníka do České Lípy nastal v amatérském divadle nebývalý jev, tj. málo herců na jednoho režiséra. I mezi lidmi je takový zvláštní napnelismus. Jak Václav Klapka, tak Zborník jsou špičkoví režiséři, sebe nehodnotím. Každý by s nimi rád dělal. Většina lidí přitom podniká, nemají padla nikdy a teď hrají v pěti inscenacích. To je profesionální záběr. Když jsme dodělali Odyssea, tak jsme se Zborníkem do našich dvou inscenací museli lidi rozdělit, v pátek on, v sobotu já.
Nevznikne problém - amatéři dávají do divadla velký kus srdce, to nejde rozčtvrtit a také nejsou zvyklí, aby byli tzv. obsazováni. Chtějí si volit sami?
Máte pravdu. Amatér neumí roli odvést s chladnou hlavou, vždy hraje naplno. To je emocionálně velký záběr.
Inscenace chcete prezentovat na přehlídkách. Ptám se Vás jako nové členky odborné rady ARTAMA, zda stávající systém přehlídek od krajských až po JH je vyhovující?
Mně vyhovuje, byť jako problém vidím, že nemáme dost kvalitních porotců.
A co soudíte o současné koncepci JH jako divadelní žatvy?
Já Hronov v současné době jako žatvu nevnímám. Je to pro mě přehled toho, co v dané sezoně událo v jednotlivých druzích divadla. Je to důsledek nevyrovnané kvality. Např. loutkové divadlo jak amatérské, tak činoherní stagnuje už řadu let a stále řešíme, co je dnes alternativa. Samozřejmě, když vezmu, kolik je v sezoně činoherních inscenací a kolik divadel poezie, tak se tento rozdíl nemůže nepodepsat na kvalitě. Výkladní skříní a prestižním festivalem je proto pro mne spíše Třebíč, byť připouštím, že loutkáři netuší, že existuje. Na Hronov jedu s tím, že uvidím věci z národních přehlídek, kam se nedostanu a o nichž trochu předpokládám, že jejich kvalita může být problematická.
Ale nemyslíte si, že by se Hronov měl konat jen, když se urodí?
I když se často ozve otázka, kdo to sem vybral, tak by si divadelníci měli uvědomit, že JH je jedinečnou příležitostí vidět, co se v amatérském divadle děje. Kdyby nebyl, tak ji nemají. Určité spektrum amatérského divadla by pro ně bylo naprosto neznámé. A pro lidi dychtící po divadle tak jako já, by to byla obrovská škoda.
Připravila Lenka Lázňovská