Texty: BUMERLOVÁ, Jindřiška: Bechyňské jaro - 30. a 31. 3. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 7 a 8, 8.6.2012.

Bechyňské jaro 2012 – 30. a 31. 3. 2012
Podle meteorologů bychom poslední březnový víkend jaro marně čekali. Mělo se ochladit a taky tomu tak bylo. Bechyňáci si však nemuseli dělat starosti, protože oni „své“ jaro měli. Ve dnech 30. – 31. 3. 2012 se zde totiž konal jubilejní 20. ročník divadelní přehlídky „Bechyňské jaro“.
Skvělé zázemí a doprovodný program připravili zaměstnanci Kulturního domu v Bechyni v čele se svým ředitelem Štěpánem Ondřichem a ve spolupráci s místní knihovnou. Město Bechyně podporuje mladé divadelníky a starosta města tradičně přijde účastníky pozdravit a popřát jim příjemný pobyt i úspěch v jejich snažení. Rytmus přehlídky je určován hlasem zvonku, kterým Š.Ondřich upozorňuje na začátky jednotlivých událostí.
Pokud se herci nepřipravovali na svá vystoupení, nehráli, nebo nesledovali „konkurenční“ inscenace, mohli se účastnit velikonoční výtvarné dílny, vědomostní soutěže, noci s Andersenem, nebo mohli jít v pátek večer do kláštera podívat se na divadelní překvapení s názvem „Tak tohle se opravdu nepovedlo“, které pod vedením Františka Oplatka zahráli členové Divadelního souboru při ZŠ Školní.
V době, kdy se děti věnovaly těmto „mimodivadelním“ činnostem, si vedoucí souborů povídali s lektory, kterými letos byli Jaroslav Provazník, Josef Brůček a Jindřiška Bumerlová, o zhlédnutých inscenacích. Hodnocení inscenací probíhalo formou velmi otevřeného dialogu, jehož se samozřejmě účastnili lektoři, ale i všichni vedoucí souborů, kteří se vyjadřovali jak ke svým inscenacím, tak k ostatním a výsledkem často bylo poznání a nápad, jak vlastní pojetí zlepšit. Letošní inscenace měly velmi dobrou úroveň a každá mohla nabídnout něco zajímavého či podnětného, i když ne všechny se zdařily jako celek. Důležitá však byla velká vstřícnost vedoucích a jejich ochota na inscenacích dále pracovat a využít impulsů vzešlých ze společného povídání.
Na „Bechyňské jaro“ přijelo 8 souborů (z toho 2 byly z LDO ZUŠ Jindřichův Hradec).
Soubor DDS Petrovice zahrál inscenaci Lavička. Inscenace vycházela z textu Jana Kubíčka. Jednalo se o několik příběhů, či spíš situací, které se odehrály v blízkosti lavičky (rande 1, kuřáci, dívky řešící biologický projekt, rande 2). Na hercích bylo vidět, že je témata bavila, že oni sami se dokázali dobře po jevišti pohybovat a dobře mluvit. Soubor při přípravě inscenace však pracoval až příliš samostatně, jako režisér byl uváděn kolektiv, což vedlo k tomu, že si neujasnili žánr, že o situacích často jen mluvili, ale nehráli je, že jim chyběl někdo, kdo by dal inscenaci ucelený tvar a smysl.
LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Vojtěcha Maděryče se představil dvěma inscenacemi. V obou se pracovalo s humorem a nadsázkou. První skupina zahrála hru Jamie na motivy textu Briana Jacquese. Příběh chlapce, jehož život je ztrpčován jak příliš pečlivou matkou, tak partou, která ho pokládá za strašpytla. Vše se změní, když se setká s upířím chlapcem, který má podobné problémy se svou matkou. Děti působí na jevišti velmi přirozeně, je vidět, že se cítí bezpečně, že přesně vědí, o čem hrají a k čemu inscenace směřuje. Situace jsou dobře vypointovány. Podařilo se vytvořit atmosféru tajemna a napětí.
Druhá skupina se věnovala textu Ivana Vyskočila Masákův plán. Také zde bylo mnoho dobře vystavěných scén, kdy herci působili přirozeně i ve stylizaci postav a situací, např. při domluvě studentů a přísaze, při níž se zavázali zničit profesory tím, že se budou učit a že budou profesorům klást příliš odborné dotazy, při učení v noci. Zajímavě rytmicky - až tanečně - byly pojaty přestavby scény, které podpořily dojem nadsázky, grotesky. Tento dojem se však nepodařilo udržet po celou inscenaci. Mizel v okamžiku, kdy herci vstoupili do rolí bláznivých učitelů. Tehdy děti „sklouzávaly“ až k pitvorným karikaturám. Hlavní sdělení původní předlohy, totiž ukázat jak funguje systém a za jakých okolností se zhroutí, z inscenace jasně nevyplynulo.
Nelehký úkol měly režisérky DS Lannovka z ČeskýchBudějovic Nataša Govschenko a Veronika Varady při realizaci inscenace A-Leninka podle knihy Zdeňky Bezděkové. Už samotné téma – příběh českého děvčátka, které v době 2.sv.války přijala německá nacistická rodina a chtěla z něj vychovat „pravou“ německou dívku, je velmi těžkým tématem a vyžaduje opravdu dobré pochopení všech okolností. Obtížnost však nespočívala pouze v náročnosti tématu, ale i v situaci, ve které se soubor ocitl. Nataša Govschenko a Veronika Varady totiž pokračovaly v přípravě inscenace po náhle zemřelém vedoucím souboru Pavlu Petrovském. Obě režisérky jsou dlouholetými členkami souboru. Respektovaly poetiku inscenace Pavla Petrovského, ale zároveň se snažily o vlastní pojetí. Otevření inscenace bylo velmi působivé – beze slov, jen pomocí gest a hudby. Hlavní představitelka dívky Leni svou roli zvládla dobře, působila věrohodně. Jako forma bylo zvoleno vyprávěné divadlo, což však někdy vedlo k přílišné popisnosti, postavy působily černobíle. Inscenaci by prospělo zkrácení, čímž by se výpověď zpřehlednila.
Soubor Spirál(k)a z Vimperka se svou vedoucí Vendulou Slepičkovou připravil inscenaci Noční můry. Inscenace byla tvořena sérií krátkých etud, kde hlavním motivem byla „noční můra“ – většinou končící smrtí některého z aktérů etudy. Předěl mezi jednotlivými situacemi tvořily okamžiky „spánku“ všech herců, kteří pak v etudách vstupovali do různých rolí. Při hodnocení se hovořilo o tom, že chyběl klíč k divadelnímu vyjádření, i když náznak tam byl – zveličené jednotlivé atributy vražd - sekyra, nůž, což vytvářelo až dojem komiksu. Hovořilo se i o tom, že nebylo jasné, co se vlastně chce divákům sdělit. V závěru inscenace byla naznačena možnost přesahu nočních můr do reálného života. Kladem inscenace byla např. snaha vytvořit prostředí s minimálním množstvím rekvizit – pouze za pomoci variabilních prostěradel, která mohla představovat výtah, mořské vlny atd. a vlastních těl, vytvářejících stylizované dveře, umyvadlo, stromy atd.
O novou cestu ve své práci se pokusila Alena Vitáčková, vedoucí souboru Růžek z Českých Budějovic. Pro ztvárnění textu Jiřího Trnky Zahrada zvolila loutky, což však s sebou přinášelo mnohá úskalí. Děti často nesdělovaly příběh „přes loutku“, neměly s ní dostatečný kontakt. Výjimkou byl chlapec, který „vodil“ kocoura. Situace s kocourem celkově patřily k nejpovedenějším – např. při honičce, kdy si děti loutku kocoura házely a loutka skutečně „žila“. Problémem bylo i nedodržení čistoty Trnkova textu. V inscenaci se však podařilo zachovat poetičnost příběhu – např. ve vytvoření zahrady pomocí barevných šátků či navození atmosféry pomocí hudby - flétny.
Vedoucí LDO ZUŠ Strakonice Jiřina Lhotská musela hledat námět, při jehož realizaci by se její početnější soubor uplatnil. Inspirací byla povídka Marca Alexandera Hrob ve sklepě. Na její motivy vznikl scénář Dům u Černého potoka. Vůdci dvou skupin - Jeff a Chris jsou stálými soupeři a projevuje se to i tím, že si navzájem snaží dokázat svou odvahu vstupem do tajemného opuštěného domu, v němž prý straší duch zavraděné ženy. Jeff i Chris na svého protivníka chystají léčku, ale jsou vytrestáni dívkou Meg, která postraší oba. Nakonec spor končí příměřím. Děti jsou velmi dobře vybaveny - jevištní prostor zvládají i ve větší skupině, mluví srozumitelně, navzájem se vnímají. Určitým problémem je ztvárnění tajemného domu pomocí dřevěných kostek a černé látky - napětí se tím nevyvolává. Příběh je vypointován tím, že v okamžiku, kdy je divák přesvědčen, že děti se za ducha jen převlékaly, se náhle v domě zjeví opravdový duch. V inscenaci je však zobrazen stejnými prostředky jaké byly použity pro děti za duchy převlečené a tím se účinek oslabí.
Také Jana Procházková, vedoucí DěS (Dětského studia Městského divadla Český Krumlov) má početnější soubor, jehož členové navíc patří i do různých věkových skupin. DěS vystoupilo s koláží lidové poezie Rok – od adventu k adventu. Při hodnocení se hovořilo o tom, co ještě je a co už není divadlo. Koláž je totiž tvořena písněmi, tanci, lidovými zvyky, propojenými krátkými často vtipnými etudami vytvořenými na základě textů lidové slovesnosti. Při hodnocení byly připomínky k jisté disproporci v prostoru, který je věnován jednotlivým ročním dobám. Děti se umějí na jevišti pohybovat, umějí komunikovat, reagují na sebe, jsou přirozené a celkově jevištně dobře vybavené. Zvládají i chóry, mají rytmus. Pro větší divadelnost by bylo potřeba posílit pasáže, kdy si děti „hrají“ mezi sebou, např. masopust. Inscenace působila velmi dynamicky, děti hrály s velkou energií a v textech byly „přítomné“.
Takové inscenace diváci i lektoři viděli na letošním Bechyňském jaru. Na závěr přehlídky znovu zazněl zvonek Štěpána Ondřicha a pozval všechny do velkého sálu Kulturního domu v Bechyni. Každý soubor dostal diplom a vzpomínkovou medaili, ale hlavně se tam všichni dozvěděli, kdo pojede na celostátní Dětskou scénu do Svitav. Do širšího výběru byly navrženy následující inscenace: A-Leni-nka, Zahrada, Dům u Černého potoka, Rok - od adventu k adventu. K přímému postupu byla navržena inscenace Jamie (LDO ZUŠ Jindřichův Hradec, režie V. Maděryč).
20. ročník Bechyňského jara je tedy za námi. Je zajímavé, že každý rok lze v inscenacích přehlídky vysledovat jisté společné rysy. Letos to byly příběhy plné tajemství, napětí, hororu, ale zároveň humoru a nadsázky. Na rozdíl od minulých ročníků se zde neobjevila ani jedna „zmodernizovaná“ pohádka. Inscenace měly velmi dobrou úroveň. Texty byly většinou vhodně vybrány, témata děti zajímala a odpovídala jejich věku, divadelní vyjádření bylo podnětné. Jistě to souvisí i s tím, že většina vedoucích souborů absolvovala odbornou přípravu v oblasti výchovné dramatiky a divadla hraného dětmi, často i formou vysokoškolského studia. Celkově lze říci, že se jubilejní ročník Bechyňského jara vydařil a ve všech upevnil pocit, že dětské divadlo je sice náročná činnost, která však zároveň přináší radost všem zúčastněným.
Jindřiška Bumerlová