Texty: RICHTER, Luděk: Krajská dětská scéna 2012 v Děčíně. Deník Dětské scény, č. 0., str. 13 - 15, 8.6.2012.

Krajská dětská scéna 2012 V Děčíně

Klubíčko ZUŠ Litvínov: Pohádka o dřevěném tátovi (autor T. Janovic, režie L. Slámová).
Inscenace začíná sympatickým úvodem, rozehrávajícím pomocí Orffových nástrojů klapání psacího stroje. Hlavním problémem „pohádky“o tátovi, který stále jen píše na stroji a na každou fyzickou práci je hotové dřevo, ale všichni ho nakonec přece jen mají rádi, je v inscenaci to, že tato myšlenka není předána hereckým jednáním, tedy akčně, pohybově. Nevidíme, v čem spočívá jeho nešikovnost, ani jeho jiné lidské kvality, pro které byl rodinou nakonec přijat; jsme o tom informováni jen ze zpěvavě deklamovaných slov textu. Otázkou je pro mne i to, jak je pojata tátova dřevěnost: zdá se mi, že tu jde spíše o dosti tvrdé odsouzení, než shovívavé, ne-li chápavé konstatování - což by mi, přiznávám, u dětského souboru (cca 15 dětí kolem deseti let) nepřipadalo z pedagogického hlediska nejšťastnější. Za zamyšlení stojí i členění prostoru na nepříliš využívanou pravou polovinu s tátovou stoličkou a levou polovinu, na níž se tísní chór cca 15 dětí.

Balanc ZŠ Trmice: Ach, ty konce pohádek (autor A. Mikulka, režie K. Jelenová).
Civilně oblečení herci (10 dětí staršího školního věku) s výraznými čepicemi, klobouky či parukami hrají Mikulkovu prózu, která je sama o sobě absurdní motanicí pohádkových motivů, v níž není snadné se orientovat. Divadlo má v tomto směru ještě horší podmínky, neboť zpravidla musí pracovat se zkratkou, orientace v jeho situacích, postavách a jejich motivacích není tak snadná jako na papíře a násobení dalšími absurditami činí děj velmi nepřehledným. Ne zcela srozumitelná je už základní situace: jedná se o soud? Proti komu a proč? Proč skupina trpaslíků (?) periodicky přiváží na kolečku zezelenalou Sněhurku (tady je na místě i poznamenat, že ne všechno, co unese papír knihy, unese i názorná realita jeviště)? O co jde trpaslíkům? O co soudci? Srozumitelnosti nepomáhá ani scénografické řešení se soudcem „utopeným“ v jakémsi paravánu a se stolem, zabírajícím levou polovinu scény, za nímž dlouho čeká na svou příležitost chlapec s dívkou, držící maňásky Jeníčka a Mařenky. Ve výsledku pak vzniká otázka, o čem soubor hraje? Jde-li o to pobavit se a pobavit, bylo by dobré přinejmenším dodat hravost, radost ze hry, autenticitu herectví a dát si pozor na občasné pitvoření se.

Bamako ZUŠ Litvínov: O ovečce s černou skvrnou (autor H. Doskočilová, režie J. Loosová).
Tři chlapci a tři dívky hrají příběh o vyloučení a přijetí odlišné ovečky kombinací herectví a loutkoherectví. Obojí je citlivé ve vytváření a zobrazování vztahů, kultivované, přiměřené možnostem zhruba desetiletých dětí. I stavba celku inscenace je pěkná - jen by neškodilo hledat a uskutečňovat více dějových kontrapunktů, které by se promítly i do kontrapunktů v temporytmu, hlasitosti, dynamice i důrazu, aby nehrozila lyrická mdlost. Např. klíčová scéna dobývání se vlka na ovečky by neměla vyznít jako vlkovo klepání na vrátka a následné přetahování se o ně, nýbrž jako skutečné ohrožení a dynamický boj. Citlivou hru s loutkami - jednoduchými chomáči vlny pro ovce a drsnou rukavicí pro vlka - jsem již chválil. Za vyjasnění by však stál základní princip užití loutek: tedy co a proč hrají loutkami a co a proč vlastním tělem. Dramaturgicky jde o dobrý výběr i divadelní úpravu. Jenom zdůvodnění statečnosti černé ovečky, jež je příčinou jejího přijetí ostatními, se mi jeví poněkud kontraproduktivní: jestliže ovečka prohlásí, že ostatní zachránila proto, že se trochu míň bojí, je to cosi, co jí bylo dáno, ne něco, o co se zasloužila překonáním sebe sama; a už vůbec ne něco, co vyplývá z její odlišnosti. Výrazná pointa v požadovaném smyslu by pak nahradila poněkud rozmáznutý dvojkonec. Porota udělila souboru cenu za dobrou dramaturgii a hereckou a loutkohereckou práci.

Bodlinka Biskupské gymnázium a ZŠ Bohosudov: Příběhy města Kocourkova (autor O. Sekora, režie J. Pucharová).
Je příjemné, že režisérka ví o potřebě pracovat s prostorem a například řešení kutálených klád pomocí papírových trub od látek je nápadité a dynamické. Méně již sdělují svůj význam a funkci košíky postavené přímo před diváky a jednorázově jsou použity i krabice, z nichž je na závěr vystavěna zeď, již diváci považují za radnici, inscenátoři jí ale míní (z nejasných důvodů) školu. Zřejmá je i snaha o pohybovou akci, která by však měla sdělovat tematicky relevantní významy. Takto děti spíše ilustrují gesty a trochu drmolí, což vadí zvláště při častém obracení se zády k divákům. „Kocourkovství“ tohohle Kocourkova není dostatečně akcentováno a starosta, prohlašovaný za velemudrce, nemá mnoho možností svou „moudrost“ předvést, a tak svou funkci i individualitu v chóru vlastně nijak neprojevuje; podobně jako líný občan, ležící po celou dobu na hraně rampy, projeví svou lenost jen v situaci koulení klád. A už vůbec není jasné, jakou funkci zde má babka, promenující se významně s holí po scéně.

Třeťákovice ZŠ Trmice: Příšerky a příšeři (autor P. Šrut, režie K. Jelenová).
Pět holčiček a dva kluci mladšího školního věku stojí strnule v řadě na forbíně a přednáší básničky s občasným doprovodem Orffových 14 nástrojů. Je vidět, že s divadlem či přednesem teprve začínají: časté jsou mechanické přízvuky i zpěvavé intonace, při deklamaci děti nevnímají posluchače, kterým by měly obsah básniček „vyprávět“, ale jsou soustředěni na svou paní učitelku, která je z prvé řady diriguje, a tak není ani jasné, zda vnímají, co říkají. Ach, ty začátky divadla! Také strakaté civilní oblečení zejména tří holčiček s barevně potištěnými tričky a obou kluků ve vzorovaných košilích zbytečně odvádí pozornost posluchače a celkovému vjemu nepomáhá.

ZŠ Za Chlumem Bílina: Kubula a Kuba Kubikula (autor V. Vančura, režie M. Teršípová).
Také zde trojice kluků a trojice holčiček zhruba devítiletých stojí čelem do diváků; sem tam nějaká dvojice povystoupí a říkají Vančurova slova. Někdo v beranici, někdo v kovářské zástěře, někdo s papírovými oušky a načerněným nosem. Zdá se, že vědí, co říkají, že by to byli schopni i zahrát - ale jsou svázáni bez pohybu na jednom místě, aniž by využívali prostor k vytváření vztahů mezi postavami, tedy k mizanscéně. Namísto toho jen občas ilustrují nacvičeným gestem; v mluvě jsou podstatně lepší. Otázkou je dramaturgie: jaký smysl má vyprávět příběh, který je uprostřed uříznut a zůstává nedokončen a nezavršen?

ZŠ Maršovská Teplice: Romeo, Julie a tma (autor J. Otčenášek, režie L. Nováková).
Dvě patnáctileté dívky recitují výseč epického textu s dialogy. O divadlo nejde, neboť stojí čelem do diváků, aniž by mezi postavami dialogů navazovaly vztahy. Jde-li však o přednes, chybí jeho základní stavební kámen: vztah k posluchači, jemuž vyprávíme. Děvčata jsou spíše introvertně uzavřena do sebe a jakoby za sklem dívají se nad hlavy diváků. Problém je i v dramaturgii. Z vytržené výseče bez jakéhokoli kontextu se nedozvídáme, kdo jsou ony postavy, o nichž se mluví a které mluví, na jakém místě, v jaké době a v jaké situaci se nacházejí, ani z čeho na začátku vyprávění vycházejí a k čemu dojdou. To je problém pro nás posluchače, neboť se nás pak vyprávění nemůže dotknout, ale i pro samotné vypravěčky, neboť jim chybějící situační zázemí nepomáhá předat sílu vztahů, naléhavost situace a tedy ani téma, smysl výpovědi.

Cínováček Masarykova ZŠ a MŠ Krupka: Tři sněhuláci (autor M. Pavlík, režie M. Tourková, P. Vopatová).
Příběh tří sněhuláků, bojujících o teritorium, kteří se spřátelí při pomoci zbloudilému štěňátku. Plošné papírové kostýmy sněhuláků, ale také dvou nehybných smrků v pozadí, tváře nabarvené na bílo respektive na zeleno. (Dva stromové nebožáky, jejichž jediným úkolem je jen po celou dobu stát, lze jen politovat.) Děti jsou výrazově dosti plastické a využívají i drobné akční možnosti textu, takže se zdá, že herecké předpoklady mají. Přesto výsledek působí spíše jako reprodukce textu, než vytváření autentických situací. Na vině může být i nedořešený svár inscenace o to, zda usilovat o iluzivní divadlo či o divadlo stylizovanější, jež by asi míře vybavenosti dětí odpovídalo víc.

Paraplata ZUŠ Moskevská Most: Kluci, buci, kaktusáci (autor O. Hejná, režie I. Zajáčková).
Jemný příběh o přijetí ježatých kaktusů namyšlenými květinami inscenuje soubor mladších dětí kombinací loutek a herců s příjemným nadhledem a sebeironií. I zde jako v řadě jiných inscenací krajského kola je podivně funkčně nerovnovážné rozdělení na dvě poloviny, z nichž jednu zaplňuje paraván pro loutky kaktusáků a druhou prostor pro chór, z něhož se vyčleňují květiny. Ztvárnění kaktusáků maňásky se ukázalo jako velmi funkční řešení; za úvahu by stála jen podoba květů, kterými je slunce obdaří - ty stávající jsou natolik nevýrazné, že jim květiny nemají až tak co závidět a přitom jde o klíčový moment, na němž se vztah květin ke kaktusákům láme. Také realizace namyšlených květin herečkami s ozdobou v podobě květu je výborná, neboť umožňuje ukázat jemné detaily nafrněných květin. V okamžiku, kdy jednají v kontaktu s kaktusáky, by však asi bylo dobré hledat cestu k zapojení oněch květů, jako náznakových loutek, aby kaktusáky svou mohutností tolik nepřeválcovávaly; pomohlo by to také vyřešit prostorový problém, kdy květiny dominují před paravánem, na němž se odehrává důležité obdarování kaktusáků květy od sluníčka. Inscenaci by rovněž pomohlo vytvoření výraznějšího napětí mezi odstrkovanými kaktusáky a okolím, které je východiskem tématu, jakož i zřetelnější tečka - pointa, kterou rámcové vyprávění chóru, o čem všem hráli, nenahradí. Porota udělila Klukům, bukům, kaktusákům cenu za inscenaci a nominovala je na celostátní Dětskou scénu 2012.

ŠIikulové Gymnázium Varnsdorf: Moudré hlavy z Gothamu (autor P. Šrut, režie M. Janáková).
Dvanáct dětí ve věku od 9 do 13 let hraje anglický Kocourkov v náznakových kostýmech s dominujícími čepicemi a klobouky, které dětem pomáhají dostat se do role; škoda jen, že jejich výběr nesměřoval k metaforické individualizaci postav. Soubor má smysl pro temporytmus celku i jednotlivých situací, čemuž pomáhá i živá hudba (klávesy), pro umění zkratky a také pro barvité, plastické herectví a evidentně ví i o potřebě jednat divadelním obrazem. Tato obrazová akce však je mnohdy spíše samoúčelná, přináší poměrně málo k textu. Co se týče stavby, je tu však až příliš dlouhá expozice, v níž se toho o „kocourkovství“ Gothamských moc nedozvíme, jednotlivé epizody nemají jasné hranice a také závěru chybí výrazná tečka, pointující vyznění celku. Porota udělila souboru cenu za barvitý jevištní tvar.

4. A ZŠ Krupka: Příšerky a příšeři (autor P. Šrut, J. Kainar, režie M. Tourková).
Chórový přednes devíti dívek a tří chlapců ve věku kolem desíti let se střídá se sólem. Poněkud mechanická recitace ve stoji spatném, důrazující každou lichou slabiku bez ohledu na logiku slov i vět („...a vyrazí do ulic...“) , je doplněna nacvičenými gesty. Chybí pocit účasti přednášejících na tom, co říkají a nedaří se dát najevo, že vědí, komu a proč to říkají. Lze však věřit, že sám proces práce vytvoří u dětí vztah k poezii a snad i k divadlu.

Drakouš ZŠ Anežky České Ústí nad Labem: Zakletá Ella (autor G. C. Levin, T. O´Haver, M. Maršinská, režie M. Maršinská, V. Waldsteinová).
Inscenace je dokonalým příkladem záludností přenosu televizní dramaturgie na jeviště. Na prvém místě v tom, že televizní filmy míří zpravidla především za atraktivní podívanou, usilující zavděčit se a zalíbit pestrostí klipovitých efektů - jako jsou nevinní obři či lidožroutka aktivistka. Za druhé diametrálně odlišným časem, který má televizní film či dokonce seriál na jedné straně a divadlo (zejména to hrané dětmi) na straně druhé. Za třetí v těkavosti s níž televizní a filmová dramatika vrší další a další motivy, zápletky i postavy, aniž by se do hloubky zabývala jejich funkcí a smysluplností nebo alespoň srozumitelností. Navíc v tomto případě jde o postmoderní snůšku motivů z nejrůznějších pohádek, které jsou složitě propleteny a zároveň dosti lehkomyslně či svévolně užívány a pak opouštěny. Řada motivů, vytvářejících oprávněné očekávání, že a jak budou dál rozvíjeny a řešeny, se už nikdy neobjeví: má na něco vliv, že Ellina maminka umřela a tatínek se oženil v cizině? Jakou funkci měl náhrdelník od Elliny maminky? Jak rozumět větě „nechceš jít k nám na hrad? - máme tam sčítání lidu“? … I pro hrající děti je tu taková řada složitě se proplétajících úkolů, že jim síly stačí spíše na deklamování textu než jeho zpřítomňování a vytváření děje jednáním. Nakonec odcházím z představení s hlavou zamotanou řadou základních otázek typu kdo je kdo, o co komu jde, proč ten či onen dělá to či ono... Vedoucí si vzala příliš velké, prakticky nestravitelné sousto. Dětem se jistě onen rádoby magický kostýmní horor líbí, ale otázka je, co jim dá a jak na něm mohou rozvinout své schopnosti i vkus.

Bamblkejah ZUŠ Žatec: Maťko a blázni (autor P. Dobšinský, R. Huňatová, A. Urbancová, režie R. Huňatová).
Příběh o mladém páru, jehož sňatek chlapcova matka podmiňuje nalezením tří tak bláznivých manželů, jako jsou nevěstini rodiče, hraje dvanáct starších dětí živě a autenticky jen s pomocí náznakových kostýmů, několika rekvizit a čtyř židlí. Daří se jim hrát živě a autenticky i milostné vztahy či postavy dospělých a dobře je také začleněn celý chór. Inscenace má vtip i uměřenost, dynamizuje a rytmizuje ji ještě doprovod kláves. Za zkrácení a zhutnění by stála myší epizoda a zbytečně rozvleklé je i závěrečné vysvětlování fotografií dokazujících to, co už známe; místo toho by bylo ku prospěchu výrazněji vypointovat závěrečnou tečku. Hlavní rezervou je obsah zmíněných tří situací vzhledem k tematické zápletce. Maťko má najít tři páry stejně bláznivé, jako jsou rodiče děvčete. Její rodiče jsou však spíše mírně praštění, veselí svérázové, což se projevuje tím, že sedí na převrácených židlích a otec se snaží dosáhnout jazykem na vlastní loket, neb ho k tomu v hospodě vyhecovali. Naproti tomu prvý pár, pokoušející se krmit kuřata mlékem a pár třetí, jenž krmí myši, protože neví o existenci kočky, jsou typičtí ocourkovští nevzdělanci či pomatenci a pár druhý, vezoucí dceru na pohřeb, protože je nenapadne, že by mohla dostat ruku uvízlou ve váze ven uvolněním pěsti (což je navíc dosti banální řešení), je na hranici kocourkovské popletenosti a prosté nenápaditosti či nešikovnosti. Sjednocení by vyznění tématu velmi prospělo. Porota udělila souboru cenu za autentický herecký projev a doporučuje ji na celostátní přehlídku Dětská scéna 2012.

Hlava nehlava Gymnázium Varnsdorf: A co po mně vlastně chcete? (autor M. Lukešová, J. Kašpar, režie A. Pondělíčková a kol.).
Růst režisérky a vedoucí varnsdorfských souborů se nejvýrazněji ze tří inscenací, jež na přehlídku přivezla, projevil právě zde. Pásmo prezentované dorůstající mládeží je složeno z básní uvedených autorů a z divadelních situací, jejichž autory jsou samotní členové souboru. Inscenačně nejpropracovanější jsou části složené z veršů, což lze přičítat tomu, že do narychlo vzniklého pořadu byly takto zařazeny již dříve připravené přednesy. Mladí lidé v nich působí autenticky a věrohodně, divák uvěří nejen tomu, že vědí, o čem mluví, ale i tomu, že mluví za sebe. Je pozoruhodné, že ačkoli od vzniku obou básnických sbírek o zmatcích dorůstání uplynulo více než pětadvacet let, zůstávají obě živé a naopak mnoho nového k tomuto tématu napsáno nebylo. Naproti tomu vlastní etudy působí poněkud rozpačitě, neuměle, nedomrle civilistně, chybí jim inscenační tvar; jejich kladem je však vklad autorský. Porota udělila inscenaci cenu za poctivou snahu o generační výpověď.

(J)ELITA Gymnázium a SOŠ Ústí nad Labem: Sen noci svatojánské (autor W. Shakespeare, A. Štětková, S. Kuchařová, režie S. Rezková).
Shakespearova hra je dosti složitě strukturovaná a provázaná po stránce dějové i tematické. Není snadné (snažím se neříci „možné“, neboť chci věřit, že lze dokázat i nemožné) vyjmout z ní některé situace či jejich části, zamíchat je a ve dvaceti minutách jimi sdělit něco uceleného a smysluplného. Už jenom nalezení společného jmenovatele tří základních plánů hry vyžaduje nemalý inscenační um. Jedenadvacet barvitě kostýmovaných starších dětí se jistě vyřádilo. Leč v mé hlavě diváka zůstal zmatek a otázka, o čem to je a co bylo cílem. Jako materiál k pouhému dělání legrace se tu nejspíš nabízí řemeslnická hra o Pyramovi a Thisbě; jenže inscenátoři nahodí jen rozdělování rolí a samotná hra už se nekoná. S hořkým humorem plánu vévodského i mýtického je to ještě komplikovanější. Znám-li výchozí hru, jsem neustále konsternován diskontinuitou jejího zpracování, neznal-li bych ji, takřka jistě bych netušil co se děje: jak mám třeba poznat, proč chce Oberon potrestat Titanii nebo proč Puk potře oči obou milenců kouzelným kvítkem a co má říci jejich následné třeštění? Z čeho vyrozumět co se přihodilo Klubkovi, když se na jeho hlavě objevila podivná „paruka“, osla ani zdálky nepřipomínající? Pokleslé vsuvky typu „To je v kýbli“ nebo „Gambáč“ se mi ani nechce připomínat . A proč je vše dedikováno do roku 1595 a Lisandros má na zádech mušketýrského obleku kříž, ačkoli se mluví o antickém Řecku, se také neodvažuji zeptat. Ve výsledku vše působí jako show, používající Shakespearovy situace či motivy dosti nahodile, bez souvislostí a směřování k nějakému významu; postmodernistický mišmaš dějově, jazykově, hudebně i scénograficky. Doba nám namlouvá, že tak je to v pořádku. Není.

Nezvladatelní Gymnázium Varnsdorf: Schola ludus (autor J. Žák, režie M. Janáková).
Pětadvacetiminutový výtah ze Študáků a kantorů je pojat jako epický, téměř encyklopedický výklad, následkem čehož inscenaci chybí dramatický prvek: napětí vedoucí k jednání. I vinou výkladového klíče pak má poměrně bohatá pohybová složka roli spíše ilustrativního předvedení toho, o čem se mluví, než aby samostatně něco sdělovala. Sám výklad přesto působí neuceleně, útržkovitě. Inscenace trpí i rozporem mezi přeci jen distingovanými, gentlemanskými vztahy i mluvou prvorepublikánského Žákova obrazu a vulgarizujícími prvky dneška. V této souvislosti si kladu také otázku po smyslu řady pet-lahví s minerálkami, postavenými na rampě mezi diváky a herci. Ale i zde jsou patrné stopy potýkání se patnácti patnáctiletých herců s jejich aktuálními generačními problémy; a nepochybně byla přínosná i práce na adaptaci nedivadelní předlohy.
Luděk Richter