Texty: ETLÍKOVÁ, Bára: Stodůlecký píseček 2012 - Den druhý. AS 7. 4. 2012.

Stodůlecký píseček 2012 - Den druhý

Druhý festivalový den zahájila Lucie Páchová ze souboru Dva ve jhách. Scéna jejího SCHI představuje nitro dívky, která podstupuje psychoterapii založenou na Jungově asociativní metodě.

Experimentální DEN DRUHÝ (sobota 1. 4. 2012)

Traumatický zážitek, fyzické selhání ve skupině sportovně zdatnějších vrstevníků, se zprvu projevuje prostřednictvím projekce dětských malůvek na bílé pozadí scény, které doprovází dívčin hlas vyslovující proud asociací. Projekce hrají oproti dívčinu choulícímu se tělu dominantní roli. Pro vnějšího pozorovatele bývají však obvykle takové projevy nevědomí nerozluštitelnými šiframi, a ani v inscenaci tomu není jinak. S jinými prostředky se v této části nepracuje, což ji činí monotónní.

Postupem času však zážitek začíná animovat dívčino tělo, které se ho zbaví tím, že jej v závěru zrekonstruuje. To asociuje otázku po rozdílu v pojetí těla jako křehkého nástroje k vyjadřování niterných obsahů či těla určeného ke splnění fyzických úkonů. K rozehrání se také nabízí kontrast mezi dvoudimenzionální projekcí a třídimenzionálním prostorem. Bohužel však ani jedno z toho není dost rozpracováno, aby to skutečně ovlivnilo podobu inscenace. Její struktura je založená na pouhé ilustraci náhodně vybrané aplikace této metody terapie. Soubory KUK! a Zpátečníci spojuje vedení, které klade důraz na to, aby se studenti mohli do tvorby zapojit už ve věci námětu a tvorby textu. Výsledné tvary pak vynikají souhrou a na studentech je patrné zaujetí pro věc.

Členové KUK! se snad při tvorbě Z dějin ruské literatury chtěli vymezit vůči tradičnímu středoškolskému způsobu výuky ruské literatury. Pokoušejí se ji divákům přiblížit podle jejich názoru z lákavější stránky – prostřednictvím pověstí, které o ruských spisovatelích vznikly. První část tvoří jakýsi internetový kvíz o několika kolech, který je zaměřený právě na to. Fakta, která studenti divákům podávají, však propojují pouze mechanickým způsobem, formou kvízu. Tím pádem nevytvářejí žádný kontext, na pozadí kterého by se mohlo zajímavě projevit například to, že někteří mají také představovat postavy, jako které se na počátku uvedli. Je zklamáním, když se v kole s pantomimou předvádějí názvy knih a výsledek není čitelný ani jinak ozvláštněný, anebo když scénické čtení Charmsova textu v poslední části není zpracováno tvořivě, ale text je skutečně pouze přečten.

Zpátečníci, soubor mladší a početnější než KUK!, vytvořili svoji nesoutěžní Tančírnu z historek přinesených z hodin tanečních. Inscenace je zkomponována z krátkých situací, které vznikly improvizací. Každá postava má výrazný charakterový rys, který si skutečně nese po celou délku představení. Je obdivuhodné, že se při takovém počtu aktérů daří uzavřít osud každé postavy, zároveň nesklouznout k rozvláčnosti a udržet tu správnou dynamiku. Inscenace se tematicky dotýká života vrstevníků účinkujících, ale ani pro zbytek publika to není nudná podívaná.

Členové Divadelního souboru Tábor o.s. v programu uvedli, že v jejich adaptaci Kytice ponesou výpověď především výtvarně-pohybové výrazové prostředky. Paradoxem je, že své kreace doprovázejí tradičně pojatou recitací nedotčeného textu. Málokdy se jim povede vést s ním citlivý a kreativní dialog. Jednou z výjimek je jejich interpretace Lilie, kde siluetě panny nakreslené na tenkém papíře propůjčuje krásu kužel světla vycházející z reflektoru, který po jejím zničení neuhasíná, ale směřuje přímo k nebi. Obvykle se nechávají zmást uceleností výpovědi adaptované balady a spoléhají, že to, pro co se jim nepodaří vytvořit kontext obrazem, za ně vysvětlí text. Tvoří tak obrazy popisné, častěji však obrazy, které existují naprosto samoúčelně, mimo jakýkoliv kontext, což je činí nesrozumitelné. V inscenaci jsou i takové, které se zdají samy o sobě výtvarně hodnotné, ale významově pouze zdvojují to, co už bylo vyjádřeno v textu. Takové jsou například dvě bílé loutky z obrazu Vodníka, které vedle sebe osaměle visí každá za jeden provázek ze stropu. Objevují se pouze na několik vteřin a skoro nevyužité opět mizí. To, co jimi mohlo být vyjádřeno divadelně, je dorecitováno. Celek pak působí jako skrumáž etud, ve kterých dali tvůrci volný průchod neregulovanému proudu imaginace.

Dramaturgii souboru Nazdar se podařilo objevit text, který k jevištnímu ztvárnění s důrazem na herectví přímo vybízí. Taková je Vyskočilova povídka Masák, která ve stejnojmenné adaptaci poskytla třem herečkám prostor pro groteskní ztvárnění zoufalých učitelek, jejichž hysterie vyniká ve srovnání s možná až příliš statickým klidem pilného rebela Masáka. Inscenace vyniká především dynamikou a hereckou souhrou, ale také Vyskočilův groteskní námět se do současnosti velmi dobře hodí. Den zakončil soubor Patologické jahody, který vystavěl inscenaci Vrátit se 2 na improvizacích inspirovaných povídkou Hlídač čínské vázy od Slawomira Mrožka.

Ústředním bodem scény je čínská váza obestřená klidem, jehož udržování je celoživotní náplní kustodky. Během jejího života do muzea vniká spolu s veřejností stupňující se absurdita lidských vztahů, která vždy odezní pouze na malou chvíli, kdy hrozí, že absurdně jednající lidé vázu nechtěně zničí. To asociuje otázku, zda má udržování takového klidu nějaký smysl. Kustodka v závěru své služby vázu (v inscenaci je z plastu) zdeformuje. Tato situace vypovídá o nezničitelné povaze hodnot, které byly ve váze uloženy. Deformace dává ožít dvěma napůl lidem napůl sochám, kterým nejspíš klid kolem vázy bránil v kontaktu. Taková interpretace napadá tendenci současné kultury konzervovat to, co bylo určeno životu. Problémem inscenace ale je celková nedotaženost, která způsobuje, že některé situace nedosahují nadsázky, ale zůstávají na úrovni prvoplánové satiry. Když se v řadě lehce absurdních scének vyskytne jedna, ve které návštěvníci mluví o tom, že se už těší, až půjdou do „Mekka“, kritizuje se tak sice konzum, ale toto moralizování si protiřečí s celkovým vyzněním inscenace, která přeci nezájem o muzejní zkameněliny s konzumem takto prvoplánově neztotožňuje.

Bára Etlíková