Texty: JIRSOVÁ, Zuzana: OTVÍRÁNÍ Praha 2012 - 31. března – 1. dubna. Deník Dětské scény, č. 0., str. 3 - 4, 8.6.2012.

OTVÍRÁNÍ Praha 2012- 31. března – 1. dubna

Hlediště Karlínského Spektra bylo po celou dobu přehlídky přeplněno diváky nejenom z řad zúčastněných souborů, ale též rodinnými příslušníky hrajících dětí. Na programu bylo celkem jedenáct představení od souborů začínajících i zkušených a převážná většina inscenací měla velmi dobrou úroveň. Přesto se zde vyskytl společný a retardující jev: častým (a pro hráče obtížným) divadelním prostředkem byl pohyb hráčů, který měl imaginárním způsobem zobrazit určitou činnost nebo zacházení s imaginární rekvizitou. Bohužel mnohdy byl tento způsob užit bez souvislosti s ostatními prostředky, bez patrného úmyslu včleněním této techniky inscenaci ozvláštnit, povýšit. Samo provedení pak bylo převážně nedůsledné, rozostřené, matoucí - a to nejenom u mladších aktérů, ale i u členů souborů zkušených a po dalších dovednostních stránkách dobře vybavených.

Hebe, hebe, hebere, pohádka bratří Grimmů do divadelní podoby převedená Miladou Mašatovou, se stala východiskem pro získání prvních zkušeností Divadelnímu studiu Kampak! ZUŠ Štítného, Praha 3 (vedoucí Dana Bláhová). Z inscenace se zatím vytrácel rytmus v textu Milady Mašatové obsažený. Pohyb dětí v prostoru jako by postrádal vnitřní motivaci. Malí hráči měli hned napoprvé hodně úkolů. Chopit se textu - a mluveného slova, zpívat (skupina je velmi muzikální), zacházet s loutkou, orientovat se prostoru jeviště. V záplavě úkonů se děti během představení nestíhaly na sebe navázat, vnímat se, jít se spoluhráčem. Čas jistě přinese příležitosti k pěstování souhry a vnímání partnera i k doladění inscenace po stránce režijní.

O něco zkušenější soubor Kočkovníci, ZUŠ Dunická, Praha 4 pod vedením Jany Frankové převedl do jevištní podoby knížku Maurice Sendaka Tam, kde žijí divočiny. Příběh malého Maxe je pro začínající hráče velmi dobrou látkou. Nabízí inscenátorům široké pole pro uplatnění tvořivosti a soubor této příležitosti částečně využil, ponejvíce pak v zobrazení prostředí Maxova domova a lodi. Po stránce dramaturgické bylo zajímavé a tematicky nosné zopakování slovní pasáže z úvodu pozdějším vložením napomínajících slov dospělých do úst Maxovi a adresovaných divočinám. Škoda, že v zemi divočin nebyly vystavěny byť drobné, ale gradující divadelní situace. Namísto narůstajícího řádění divočin byla včleněna nevýrazná pohybová pasáž a „divoký tartas“ začal v podstatě zklidňující písní. Soubor se tak připravil o možnost sdělit, proč už Max nechce být králem divočin, proč se najednou cítí sám - a chce domů.

Další začínající soubor ze ZŠ a MŠ Nedašovské, Praha 5 (vedoucí Dana Svobodová a Karel Tomas ) vycházel z muzikantské pohádky Marie Kubátové O vozembouchu. Děj čertovského příběhu je rámován masopustem - převážná část hry se odehrává na zemi v masopustním čase. Atmosféru masopustu podtrhuje zpěv v podání průvodu maškar. Zpěv a rytmický doprovod v expozici naznačuje žánr inscenace a zároveň napomáhá nezkušeným hráčům odstartovat další bytí na jevišti. Zatím nedotažené jsou situace, ve kterých by se měly vyjevit příčiny, proč jsou čerti přitahováni spíš k životu mezi lidmi než k plnění čertovských povinností. Použití reálných rekvizit není důsledně dodrženo, reálno se mísí s imaginárnem. Vozembouch je ústředním pojmem příběhu, právě proto by podmínky pro jeho vznik mohly být nastoleny plynuleji a samo sestrojení by mělo být provedeno s větším umem a vtipem. Pointa by si zasloužila důraznější divadelní tečku. Nicméně tato inscenace je na počátku své cesty a početný soubor spolu se zkušenými vedoucími si s drobnými nedostatky jistě poradí.

A počtvrté ti nejmladší a začínající: Dětské studio při Strašnickém divadle pod vedením Lenky Tretiagové ztvárnilo a do pohybového vyjádření transponovalo Goscinniho epizodu o malém Mikulášovi Já chci kolo. Osa děje literární předlohy byla zachována, divákovu orientaci místy brzdilo málo zřetelné odlišení postav dospělých od dětských (znak). Minimum mluveného slova někdy pohltil akusticky nevhodný prostor, některé slovní pasáže se způsobem podání blížily deklamaci. Avšak toto lze pokládat za „dětské bolístky“ zejména v začínajícím souboru, jehož hlavní výukové cíle se týkají kultivace pohybu, orientace v prostoru atd. Představení probíhalo ve svižném tempu a v řádu stylu předlohy byly i vznikající formace - obrazy. Z počínání dětí bylo patrné velmi dobré vedení ke koncentraci, k vnímání spoluhráčů.

Věkově smíšený soubor Tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce z Prahy 5 (vedoucí Lenka Tretiagová) zpracoval látku Otfrieda Preusslera Malá čarodějnice. Příběh je sdělován kompozicí tanečněpohybových prostředků a hraných situací. Pohybové kvality souboru slouží sdělnosti, umožňují gradaci a vytvářejí napětí. Zobrazení střetu malé čarodějnice se světem starších (a udržení napětí) napomáhá právě propojení mladších členů souboru s členy staršími a vybavenějšími. Zajímavé a tematicky nosné je spojení postavy malé čarodějnice s postavou malé dívky - čtenářky. Pro lepší orientaci v ději je potřeba znakem či kostýmem odlišit postavu havrana. Pozornost si zaslouží dotvoření situací, které divákovi sdělí, že malá čarodějnice koná dobré skutky často a záměrně v průběhu celého roku. Vystoupení tohoto souboru na pražské přehlídce zprostředkovalo divákům emotivní zážitek. Inscenace Hodně malá čarodějnice byla doporučena do širšího výběru pro účast na celostátní přehlídce Dětská scéna 2012.

Soubor TY-JÁ-TR-Před oponou, DDM Praha 7 (vedoucí Radka Tesárková a Josef Hervert) patří k stálicím pražských přehlídek. Tři epizodky z knihy Ester Staré A pak se to stalo sloužily souboru jako východisko k inscenaci A je to. Nonsensové drobničky byly zasazeny do reálného rámu dvou soupeřících skupin a divadelní podoba přehrávaných příhod bohužel ztratila lehkost nonsensu, obraznost, vtip.

Název inscenace Elá Kipling napovídá propojení dvou svébytných poetik - cirkusu a bajek-nebajek Rudyarda Kiplinga. Celek blížící se montáži propojovaly vstupy postavy malého Rudyarda do cirkusového prostředí. A jako by právě zde chlapec čerpal inspiraci pro pozdější tvorbu. Tato zajímavá kompozice klade velké nároky na vedoucí i soubor (Obecní divadýlko Knoflík, vedoucí Veronika Borovková a Ondřej Kohout). Pozornost by si například zasloužilo zvýraznění tématu. Divadelně zpracované příběhy Proč je leopard skvrnitý a Proč má velryby úzký jícen je potřeba doladit, usnadnit divákovi orientaci v postavách a ději, akcentovat pointu. Inscenace zaujala atmosférou, lyrickými prvky a užitím zajímavých divadelních prostředků.

Složitou látku nejenom rozsahem, obsahem a možnými tématy, ale i nároky, které při převedení do divadelního tvaru jsou kladeny na tvorbu postav, zvolil a se ctí zpracoval soubor Eláhop!, ZUŠ Jižní Město pod vedením Evy Hodinové. Inscenace Život k sežrání byla vytvořena podle stejnojmenné předlohy Mikaela Olliviera. Sympatické bylo nakročení k civilnímu herectví. Příběhu dospívajícího tlustého chlapce by divadelně prospělo nahrazení častých dialogů situacemi hranými, které problematiku zviditelní. Jako příklad lze uvést situaci u bazénu, kde divák vnímá kontrast mezi chlapcem, který skrývá svou postavu v koupacím plášti a skupinou koupajících se. Přes vnímaný obraz může s chlapcem sympatizovat. Látku, která je založena na problematice jídla, tloušťky a hubnutí, oslabuje zobrazování těchto prvků pouze imaginárním způsobem. Přístup k dílčím tématům je citlivý, členové souboru vědí, o čem chtějí hrát.

Soubor DIPAČÁPI z Prahy 5 - Zličína si spolu s vedoucími Danou Svobodovou a Karlem Tomasem vybral a zdramatizoval příběh dospívajícího chlapce, který se pro své samotářství, uzavřenost a pasivitu stává terčem kritiky a ústrků ze stany vrstevníků i dospělých. Východiskem byla stejnojmenná literární předloha Martiny Drijverové Zajíc a sovy. Inscenací prolíná téma osamocení, šikany - a vzniku nového přátelství, které chlapce „probudí“. Proměna hlavního hrdiny pak způsobí i změny ve vztazích s dříve nepřátelským okolím. Souboru se podařilo sdělit příběh i téma. Inscenaci by prospělo dopracování mizanscén a vyladění projevu představitele hlavní postavy, který se v soukromých úvahách obrací přímo k divákům, a tak nezdůvodněně přechází do pozice vypravěče. Zajímavé, vypovídající a autentické jsou naproti tomu sekvence, kdy se chlapec ocitá ve světě svých představ a her. Divácký zážitek narušuje neujasněné používání tu abstraktních, tu reálných rekvizit. Rušivá je také podoba soviček - které mají být „živé“. Použití dvoumetrového praktiku je sporné, časté manipulace narušují iluzi. Chvílemi tato dekorace svou nepřehlédnutelností na scéně vlastně překáží. Přes zmíněné problémy byla inscenace doporučena do širšího výběru na DS 2012, neboť osloví nasazením hráčů, kteří jsou si vědomi tématu a svůj pohled sdělují divákům.

Soubor Zpátečníci ZUŠ Štítného z Prahy 3 vytvořil pod vedením Ivany Sobkové osobitou autorskou inscenaci Tančírna. Východiskem jsou vlastní i zprostředkované zážitky a zkušeností členů souboru. Z drobných situací námětově spojených s tanečními kurzy se skládá panoptikum prvních lásek, zklamání, trapností, panoptikum povrchnosti, míjení, ale i potřeby být někým a být s někým. Členové souboru zvládají téma místy až s groteskní nadsázkou a nadhledem. Přestože z jimi předváděného světa diváka někdy zamrazí, téma nezatěžkávají. Zásadní hodnotou inscenace je stále přítomný humor a stylizace. Zajímavé je rámování jednotlivých situací (zejména v první části), které je zprostředkováno vyplutím jednotlivců, dvojic z tanečního kruhu či promenády. Soubor přesně pracuje se zkratkou a vypointováním. Kompozice, ve které se mnohé situace v závěru poskládají v uzavřené příběhy, patří k dalším kladům inscenace. Druhé kolo tance a situačních momentek spojené s drobnými monology poněkud brzdí temporytmus celku. Zde je prostor pro vyčistění situací, vytvoření zkratky - a vzápětí sdělení pointy. Do širšího výběru pro účast na celostátní přehlídce (nikoli pro přímý postup) byla Tančírna navržena s ohledem na věkové složení členů souboru, které zcela neodpovídá propozicím přehlídky. Tato inscenace by však byla pro Dětskou scénu velmi inspirativní a obohacující.

Máchův kraj a Kokořínsko - kniha pověstí a zároveň průvodce krajem od Jiřiny Doležalové a Karla Uzla inspirovala soubor kuk! ze ZUŠ Štítného, Praha 3 a vedoucí Ivanu Sobkovou k tvorbě chytré a humorné inscenace Navštivte Máchův kraj, která přináší potěšení nejen dětskému publiku. Z knihy byly vybrány dvě pověsti - a nutno říci, že divadelní zpracování povýšilo průměrnou literární kvalitu, akcemi dodalo švih, pojetím nadhled a zejména již zmíněný humor. Představení je koncipováno jako dvoudílná reklamní prezentace regionu s cílem zvýšit jeho návštěvnost. Po krátké expozici je první pověst „O Petrovském“ prezentována jako kramářská píseň, druhá pak jako rekonstrukce případu „O svaté Starostě“. Nejde o dramaturgicky složité a náročné dílo. Dvě samostatné hříčky spojuje rámec reklamní kampaně. Členové souboru předkládají divákům přesné a ukázněné herectví nabité energií. Hra Jany Štrbové na harmoniku dodává představení další vysokou kvalitu. Možná by inscenaci prospěla ještě další rovina, rovina vnitřních vztahů mezi účinkujícími a celkové kompozici napomohlo přehození pořadí samostatných legend. Pro uvedené kvality byla inscenace NAVŠTIVTE MÁCHŮV KRAJ vybrána k přímému postupu na Dětskou scénu 2012.

Zuzana Jirsová s použitím podkladů dalších členů lektorského sboru - Radka Marušáka a Tomáše Volkmera