Texty: AS 2001, č. 6, s. 21 - 22, Mirka Nohelová.

Proběhla 15. Čechova Olomouc

Když jsem při příležitosti 15. ročníku loutkářského festivalu Čechova Olomouc pokládala kytici na místo posledního odpočinku ing. Františka Čecha na hřbitůvku v Olomouci-Černovíře, poznamenal můj mladší loutkářský kolega prostě a výstižně: ,,A teď jdeme hrát, protože to je ten nejlepší způsob, jak uctít jeho památku . . .“
Ing. František Čech zemřel před padesáti lety a většina z nás už jej nepoznala; stal se nám však jakýmsi symbolem ,,loutkařiny“ a přátelských vztahů mezi loutkáři. Festival, nazvaný jeho jménem, vznikl v roce 1973 a letos nesl v záhlaví už číslovku 15. Proběhl o víkendu 10.-11. listopadu 2001 a zůstal trochu ve stínu pražského Přeletu nad loutkářským hnízdem. Přesto pro okruh svých příznivců i diváků znamenal významný vrchol podzimní části loutkářské sezony.
Festival zahájila domácí Kašpárkova říše původní marionetovou novinkou z vlastní dílny – Pohádkou o vodníkovi. Text Mirky Nohelové dal režiséru a výtvarníku Zdarku Popovi příležitost nápaditého střídání vodního prostředí a okolí mlýna. Diváci spontánně ocenili mluvičský výkon představitele vodníka Puškvorce – Jiřího Tesaříka st.
Prostory divadélka Kašpárkovy říše dávají možnosti marionetám. Využila toho pražská Jiskra, aby i zde prezentovala hru dr. Petra Slunečka Když Pánbůh se svatým Petrem chodil po zemi. Do třetice zahrál marionetami – tentokrát na drátě – soubor Kašpárek z Bzence pohádku E. Šalouna Jak Kašpárek učil čerty zpívat.
Zatímco v pražské inscenaci mohli spíše dospělí a loutkáři ocenit atmosféru příběhu inspirovaného pohádkou Smrt kmotřička, Bzenečtí se zase zavděčili dětskému publiku barevnou naivitou a hudebností svého vystoupení.
Častým hostem Čechovy Olomouce je třebíčské Zdravíčko s nestárnoucím principálem dr. Blahou. Tento nedávný osmdesátník se tentokrát představil jako autor faustovské podívané Ďáblova past prezentované typickými manekýny rozehranými v tempu a s patřičným elánem.
Pro všechny byly inspirací Dračí pohádky, vtipný text olomoucké Milady Mašatové (zesnulé v loňském roce), rozehraný zde v učebně u stolu dvěma živými herci ze souboru Pimprle Praha.
Reprezentativní tečku za loutkářským víkendem udělala kopřivnická Rolnička hrou J. Jaroše Prasátka se vlka nebojí. Nový víceúčelový sál olomouckého Slovanského domu přijal kupodivu toto ,,rozverné hemžení“ dobře, řekla bych že zde pohádka vyzněla lépe než před časem v malém sále chrudimského divadla K. Pippicha.
Program festivalu obohatil nabídku divákům, kterých se sešlo dost, a přinesl podněty k práci zúčastněným loutkářům. Pořadatelé – SAL SČDO Praha a Kašpárkova říše Olomouc – nabídli tentokrát zájemcům seminář na téma Konstrukce, výroba a hra s marionetou. Podkladem k úvahám mohla být tři zhlédnutá marionetová představení, cvičným materiálem byly vystavené loutky domácího souboru. Fundovaní lektoři Jan Müller a Jaroslav Vidlař ze své bohaté praxe předávali cenné zkušenosti jak po stránce technologické a výrobní, tak loutkoherecké.
K festivalu ČO patří neodmyslitelně i odborné tisky: brožura z edice ČO doplňovala téma semináře, díky druhé brožurce s názvem Historie loutkového divadla Umělecké výchovy objevili účastníci ČO dnes již téměř zapomenutý svět někdejšího pražského divadla, které bylo sice v 50. letech násilně umlčeno, ale znamenalo mnoho pro vývoj loutkového divadla u nás. Iniciátoři tohoto vydavatelského počinu tím také vzdali hold nezapomenutelnému Eriku Kolárovi. Od jeho smrti uplynulo letos 25 let, a s jeho iniciativou i osobní přítomností jsou spojeny i začátky ČO.
Čechova Olomouc je festival nesoutěžní, nedělá si ambice na velké výboje ani velké ,,díry do světa“. Loutkáři sem však jezdí rádi, oceňují pochopení místních činitelů, neoficiální, přátelskou atmosféru setkání i obětavou péči domácího souboru.
Snad to pro současný vývoj amatérského loutkového divadla není tak málo.
Mirka Nohelová, Kašpárkova říše