Texty: Čkyně, DS Kosáci - Pěchouček, Pavel: Na vlastní kůži: Čkynští Kosáci na divadelním jevišti. Vimperk.EU - regionální internetové zpravodajství - 27. březen 2012

http://vimperk.eu/vimpersko/4646--reportaz-na-vlastni-kuzi-ckynsti-kosaci-na-divadelnim-g-jevisti.html

REPORTÁŽ: Proč se lidé převlékají do komických kostýmů a líčí se jako šašci? Přinášíme reportáž z ochotnického jeviště v šumavské Lenoře.
Čkyně, Lenora

Půl roku se scházíme a snažíme se naučit věty, které bychom ze sebe nikdy nevypustili. Jeden nás při tom sekýruje, že jsme přišli pozdě nebo že jdeme ze špatných dveří. I když si naučené věty nakonec vezmu za své, cítím se při jejich vyslovení divně. Navíc oblečený jako pitomec.


Kdo nepoznal, o čem je řeč, jedná se o ochotnické divadlo. Redaktor portálu ckyne.eu se postavil před natěšené publikum při představení Postel pro anděla, které ochotníci Kulturně okrašlovacího spolku (KOS) ze Čkyně zahráli na konci února v šumavské Lenoře. A rozhodně nejsou na jihu Čech jediní, kteří propadli kouzlu ochotnického divadla.


„Ochotničím proto, že mě baví tvořit a jsem stále fascinovaný tím, jak se z toho snažení dá vykutat útvar ke koukání," vysvětluje Václav Krištůfek, principál Divadelního souboru J. K. Tyl z Českých Budějovic.
Zdeněk Černý z ochotnického spolku Fikar v Nadějkově hraje proto, že je od narození šašek a to ho neopustilo ani s přibývajícími léty. „Cítím potřebu aktivního kulturního života a zatahovat do něj bližní a také je třeba ctít tradice, obzvlášť ty dobré," objasňuje Černý.

V jižních Čechách funguje dalších asi 180 ochotnických souborů, v celé republice asi dva tisíce. „Zjistit přesné číslo není možné, protože divadelní soubory nejsou nikde registrované. Některé mají formu občanského sdružení, jiné fungují pod kulturními domy, jiné ani oficiálně organizované nejsou," vysvětluje Simona Bezoušková z Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu.
„Celkový počet souborů ale lehce stoupá, vznikají nové mladé soubory a obnovují se tradice bývalých," doplňuje Bezoušková.

Na jevišti od sedmi let
To je i případ souboru známého jako Kosáci, který navazuje na prvorepublikovou tradici čkyňského ochotnického divadla. Dvacítka nadšenců k chodu souboru stačí. Podobné je to i u jiných ochotníků v kraji.
„Hrajících máme asi tak kolem třiceti, nejmladší jsou dětští herci ve Strakonickém dudáku. To jsou Kalafunovy děti. Ty začínají ve věku asi tak sedmi let, nejstarší člence je přes dvaaosmdesát let," říká Josef Samec z Divadelního souboru Čelakovský ze Strakonic.

Veselohru Postel pro anděla hrají Kosáci zhruba rok. Není to žádné existenciální drama. Jedná se hlavně o jednoaktovou švandu. Vesnický myslivec jménem Mysliveček nechtěně a pod vlivem alkoholu trefí do křídla svého anděla strážného Zvoníčka. Ten se k Myslivečkovi na dobu nezbytně nutnou ke zotavení nastěhuje.
A právě tito dva na začátku představení přikládají pod kotel, kde se vaří velká porce vtipné kaše. Vzniká veselá motanice, která trvá zhruba hodinu.


Moje chvíle už je tu. Přichází deset minut před koncem. V roli anděla Ariela si s kolegou Lanzou přicházíme pro andělského kamaráda Zvoníčka, který se v myslivně zaseknul. V Lenoře je to čtrnáctá repríza hry. Po třech vyprodaných představeních přišla na to čtvrté jen půlka sálu. Potom soubor začal projíždět všechny štace na Vimpersku. Hrál v kulturních domech i hospodských sálech.

„Nejčastěji a nejraději hrajeme za večeři. To je tam, kam nás pozvou místní ochotníci a oplatí nám hostování u nás, čímž máme doma pestřejší život. Jinde hrajeme nanejvýš tak za úhradu cestovného," říká Zdeněk Černý z ochotnického spolku Fikar. „Všechny případně získané peníze za vstupné otočíme za jinou činnost, naštěstí máme sponzory, a dokonce i mecenáše," doplňuje Černý.


Na divadlo si zvykají

Čkyňský soubor je na tom podobně. Jeden lístek vyjde na padesát korun. Ve Čkyni chodí okolo dvou stovek lidí. Jinde je to různé. Někdy s bídou přijde třicítka. Soubor podporuje obecní úřad, žil z grantů od kraje.
Ochotnické divadlo však není jen jeviště. Důležitější se mi zdá zákulisí a popovídání s ostatními. A to i v momentě, kdy ti, co mají hlavní roli, jsou už dávno na jevišti. Vystoupení v Lenoře se ničím neliší. Sklenka vína dodá herci důvěry, a tak si dávám dvě. Oponou koukám, jak se dnes daří ostatním a jak se baví diváci. V místní sokolovně sedí necelá šedesátka diváků. Od začátku se však nesmějí tak, jak bychom si všichni přáli. „Sokolovnu jsme opravili teprve nedávno. Naposledy se tu hrálo za války. Na divadlo tu ještě nejsme zvyklí," vysvětluje jeden z diváků Míra Pecka.


divadlo_lenora8Postupně ale vše dostává grády. Zabírají osvědčené scénky a spolehliví komici souboru. Na scénu jde Zdeněk Sváta v roli veterináře. Na jevišti otevírá a popíjí pivo, pak přijde zaručené intermezzo s mobilem spadlým do záchodu. „Dobrý, smějou se," říká s úlevou režisérka Mirka Brašnová.

Jako další přichází Václav Květoň v roli faráře. Na sobě má černou košili, na krku křížek, pod krkem kolárek. Od začátku mají všichni pusu od ucha k uchu. Značí ho vlastnost, že se mu často do věty plete slůvko „vole". I při představení. O to vtipněji to působí v roli faráře. Všichni čekáme, jestli se mu tam jeho slovíčko připlete i dnes.

„Je to tam," říká s úsměvem zvukař Jan Kuta. Kulisy, stejně jako kostýmy si od první hry vyrábějí členové souboru sami. Nevadí to ani nám ani divákům. Žádné profesní ambice totiž nikdo z nás nemá. Jde o to, pobavit sebe i ostatní.

„Chceme vybočit z normálního života, možnost hrát si na někoho jiného, nechat se buzerovat rejžou k lepšímu výsledku, pracovat na sobě. Je tam silná sounáležitost s přáteli," vysvětluje své důvody Černý.
Tradiční Divadelní soubor J. K. Tyl z Českých Budějovic je jiná ochotnická liga. Úspěšně obráží divadelní festivaly, sbírá ceny. V Jiráskově Hronově, který je Mekkou všech ochotníků, jsou jako doma. Jeho herci si v létě zahráli v zahradě zámku na Hluboké i na otáčivém jevišti v Českém Krumlově.
„Za posledních patnáct let z našeho souboru odešlo asi osm herců na divadelní fakulty. Teď hrají v profesionálních souborech," říká Josef Krištůfek z Divadelního souboru J. K. Tyl.
„Na přehlídky jezdíme, nikoliv však s ambicemi vyhrát Hronov, spíš jde o poznání dalších souborů a forem ochotnického divadla. Takže hlavní je dobře se bavit s přáteli, pobavit diváky a snad jim i sdělit nějakou myšlenku," říká strakonický principál Josef Samec.


Potíže s křídly

V Lenoře hra plyne pomalu do finále. S kolegou Danem Havlíkem slyšíme repliky, které nás upozorňují na to, že bychom měli přestat klábosit a převléknout se do kostýmu. Oblékám bílou košili, bílé montérky, bílé ponožky. Ještě křídla.
„Sakra, nemáš nůž?" ptám se kolegy. Z křídel vyrobených z papundeklu mi totiž vypadla šňůrka. Bez ní mi je nepřivážou na záda. Dan má však ten samý problém. A tak letí někam za kulisy, já za osvětlovačem.
Ten nůž má a šňůrku navléká. Představení nevykolejilo ani tentokrát. Sám takovou zkušenost nemám. Josef Samec však ano

„Jednou se přihodilo, že nápovědka se tak upřímně chechtala ději, že zapomněla sledovat text, a když po chvíli padlo na jednoho z herců okno, nebyla schopna zjistit, kam hra dospěla. Dotyčnému přerostlo okno do velikosti výkladní skříně, takže se odebral k nápovědce listovat v textu. Naštěstí to byla komedie a diváci toto intermezzo přijali s bouřlivým smíchem a potleskem," uvádí Samec.

Ale zpátky do Lenory. Oba máme už křídla na zádech. S Danem se v zákulisí řadíme za sebe. Po nástupu na jeviště začínáme tančit andělský tanec. Tak se jmenuje ve scénáři. Víc ho už autor nepřiblížil. Choreografie na hudbu z Labutího jezera je společným dílem všech. A tak baletíme. Nahoru, dolů, dopředu, dozadu, protáčíme se, skáčeme. Diváci se smějí nahlas, plácají se do kolen, mají rádi někoho, kdo je na tom s tancem hůř než oni sami.

Je konec. Třikrát se kvůli potlesku musíme vrátit na pódium a klaníme se spokojeným divákům. Rozebrat kulisy, naložit do auta, ve Čkyni vyložit na sál. Organizátorka z Lenory děkuje za celou obec, příště musíme určitě přijet znovu. Odpovídáme, že rádi.
S další hrou, kterou už jsme začali nacvičovat. Bude to opět komedie. Teď jsme tančili, příště se budeme svlékat.

Pavel PECHOUŠEK