Texty: FRAIS, Josef: Waterloo (Ostrava). Úryvky ze vzpomínkového románu Fackovaní andělé.

Úryvky z románu „Fackovaní andělé“ Josefa Fraise

(1965?) Divadlo, jemuž se pro zjednodušení říkalo Okap, pořádalo vedle komponovaných představení také text-appealy, písničkami hojně proložená čtení povídek a básní, organizovaná nesmírně čilým Tomášem Slámou. Tam mě Vašek Peřich někdy na podzim roku 1963 uvedl, a pak jsem se stal jedním z nejčastěji vystupujících. Protože jsem přednášel jak své básně, tak povídky, poprvé (a ne naposledy) jsem při podobné příležitosti zaslechl větu: „Hraje si na básníka, nebo prozaika?“ Mladí básníci si přáli, abych se držel prózy, a naopak; a našli se také lidé, vyjadřující se ve smyslu: „Ševče, drž se svého kopyta!“ Měl jsem své řemeslo, a to mi přece muselo bohatě stačit – někteří veršující studenti považovali vpád „barbara s uhlím za nehty“ na čisťounká elysejská pole za nehorázné znesvěcení.
Všechny texty bylo nutné předložit před provozováním cenzuře (cenzorský úřad se tehdy jmenoval Hlavní správa tiskového dohledu), a jednou se stalo, že HSTD text-appeal zakázala. Říkalo se, že to bylo pro písničkový text Petra Podhrázkého, který na lukách slyšel tlouci slavíka: „Dva kosmonauti tloukli ho tam holí, a říkali mu, aby nelítal, že lítá nízko, oni lítaj líp a výš…“ Stáli jsme vzteklí před sálkem Atlantiku, a právě jsem se chystal navrhnout, abychom uspořádali vystoupení v parku, když nám herci Divadla Petra Bezruče nabídli prostor svého divadelního klubu, v němž uváděli „malé hry a jiné maléry“. S partou kolem režiséra Jana Kačera jsme se spřátelili, bohužel však roku 1965 odešli mnozí z nich do Prahy, kde se stali zakládajícími členy Činoherního klubu. Ale i s těmi, kteří zůstali nebo nově přišli, jsme vytvořili mnohá cenná přátelství.
***
(1968) Tomáš Sláma, nejagilnější organizátor našeho kroužku přátel a známých, dohodl, že bychom mohli dvakrát týdně pořádat představení v komorním sálku Divadla hudby. Někdejší členové divadla Okap mě přizvali na schůzku, pořádanou v bytě Ivana Binara; když jsem se tam poprvé objevil, prohlásil sice od srdce: „No konečně!“, přesto jsem však měl po celou dobu, kterou jsem s nimi strávil, zneklidňující dojem, že mě tak úplně neakceptovali; nepatřil jsem prostě do jejich staré party.
***
Nově utvořené divadlo Waterloo začalo působit v říjnu; prvním představením byl Tomášův text-appeal Čaj o páté přes deváté. V překotném roce 1968 si nikdo kromě mě nenašel čas na nové texty nebo písničky, důležitější ovšem bylo, že jsme mohli být spolu a na chvíli osvobodit diváky od nekonečných debat o politice. Potěšující bylo také to, že jsme k sobě začali přitahovat mnoho spřízněných duší. Nejen kruh diváků, přicházejících pravidelně na každé představení; mohli jsme nabídnout dlouho hledanou střechu nad hlavou konzervatoristům, kteří založili dixieland The Lazy Dogs of Waterloo a kvartetu nadaných mladých písničkářů, sdružených v Skifflové skupině Waterloo (sami mezi sebou jí s polským akcentem říkali grupa syflowa). Nemluvě o dalších muzikantech, kteří spolu v šedesátých letech působili v Okapu a občas zatoužili znovu si spolu zahrát.
Zpočátku bylo třeba hodně improvizovat, abychom přidělené večery vyplnili programem, všichni jsme měli svá povolání, málo času na vlastní tvorbu a už vůbec ne na zkoušky, takže agilní Tom zaplnil většinu představení návštěvami hostů – zlákal k vystoupení Hanu Hegerovou, Evu Olmerovou, Miroslava Horníčka, Eduarda Pergnera či novou hvězdu klubových pořadů Karla Kryla – brzy jsme mu to však museli zatrhnout a po vzoru stranických papalášů mu udělit důtku s výstrahou; spojovali jsme se přece především proto, abychom mohli tvořit sami.
Jenže právě s vlastní tvorbou to prozatím vypadalo všelijak. Měl jsem autorský večer básní a povídek, propojených písničkami (Skiffle-Frais je když…), jinak vzniklo jen několik pásem s texty, „vypůjčenými“ od jiných autorů. Produkce ostatních členů stačila vyplnit nanejvýš občasný text-appealový večer.
V té době jsem psal dost pro rozhlas, fejetony a hodinová pásma Ostravský pondělník. Ta byla postavená na nových písničkách, natočených hudební redakcí, k nimž bylo třeba dotvořit spojovací děj. Většinu svých věcí jsem si sám četl, vyrukoval jsem proto s nápadem natáčet tyto pořady s účastí publika v divadle. Rozhlas i mí divadelní kolegové to odmítli. Vedení rozhlasu se vymlouvalo na technické potíže (skutečným důvodem ale bylo znovuzavedení cenzury; nikdo raději nechtěl nic riskovat), a kolegům se zase příliš nelíbila moje údajná dravost, s níž se prosazuji. Do mého příchodu nejuznávanější básník a textař mezi nimi, Petr Podhrázký, to komentoval trpkým povzdechem: „Tobě se to píše, když nemáš talent!“
Abych tolik nepopuzoval, navrhl jsem, abychom se spojili do týmů, že se dvěma píše líp než jednomu a užijí si u toho víc legrace. Argumentoval jsem Voskovcem a Werichem, Suchým a Šlitrem i „okapáckým“ duem Nekudou a Veselým; snad i Ilfem a Petrovem; a nanesl jsem několik témat, o nichž by bylo možné napsat hru s písničkami. (Své dosud neuskutečněné projekty, Staré pověsti české a Babičku, jsem si ovšem nechával pro sebe.) Podhrázkého uchvátila idea zpracovat Katajevovu knihu Syn pluku nebo Gajdarovu Timur a jeho parta, z nichž jsem parodoval několik vybraných úryvků už ve svých představeních na vojně, a rozjařené společnosti v klubu divadla oznámil, že do půl roku bude mít premiéru nevídaný muzikál, odpovídající vtipem na ruskou brutalitu při okupaci. Ještě večer jsme si načrtli začátek, který bývá obvykle nejtěžší: paloukem se plíží skrznaskrz prostřílený hrdinný pilot Meresjev a v písni slibuje vrahounům z messerschmittů tvrdou odplatu („Byť měl i čtyři protézy, sovětský člověk zvítězí!“). Nakonec jsme ale statečného letce vynechali a paloukem se plížil jeden z průzkumníků gardové dělostřelecké baterie kapitána Jenakijeva.
***
Osudový text Syna pluku se rodil ztuha, můj spoluautor byl pevně přesvědčený o své genialitě (svou slávu založil na tom, že díky jeho písničce cenzoři jednou zakázali divadlu Okap celé představení – a na koho měla cenzura odjakživa spadeno nejvíc?), zatímco já věřil spíše na systematickou práci, proto jsme se u díla mnohokrát pohádali. Někdy se mi ho podařilo i ošálit; třeba text dodnes nejcitovanější písničky:
***
Paloukem se plíží stíny,
strážnému pak v houští
vrazí nůž do ledviny –
voják neodpouští.
***
Lehko bylo na cvičišti,
těžko je však v boji,
z ran krev vytéká a prýští,
pro vás drazí moji!
***
Průzkumníci, průzkumníci, ostřílení vlci,
průzkumníci, průzkumníci, ostřílení vlci,
mají hvězdu na čepici, mají hvězdu v srdci, v srdci, v srdci, v srdci,
mají hvězdu na čepici, mají hvězdu v srdci!
***
jsem mu vychválil dřív, než vůbec stačil protestovat, že na texty písní je tu přece on. „Včera jsi mi ji nadiktoval!“ tvrdil jsem.
„Kdy?“
„No, byli jsme trochu namazaní. Ale zapsal jsem si to, třeba se to bude hodit.“
„To víš, že se to hodí! A hned to taky dopíšem!“
A bylo to.
***
Když jsme začínali psát druhé jednání, už jsem nápadu na práci v týmech litoval. Spoluautor si od Petra Ullmanna vypůjčil odbornou literaturu a občas na mě vyjel s „aristotelovskou katarzí“ nebo citáty z Kerrovy knihy Jak nepsat hru, někdy mě celou naši schůzku povzneseně poučoval. Nakonec se pro mě stalo naše spoluautorství zcela nesnesitelné, raději jsem se díla v polovině vzdal.
Někdy v únoru 1969 dopsal Podhrázký Syna pluku už sám a Edvard Schiffauer k němu začal skládat hudbu. Měl jsem k dokončenému textu spoustu výhrad, především byl na můj vkus příliš přisprostlý:
***
Potom budem bolševiky
věšet na strom za pytlíky
jen aby bylo dost borovic!
***
ale parta ze starého Okapu držela při sobě jako bratrstvo karbonářů a na svého geniálního Peťku nedala dopustit. Mé námitky svorně smetli ze stolu jako obyčejnou žárlivost na to, jak skvěle se Peťkovi jeho muzikál povedl a jak ráznou odpovědí na neustále se zhoršující politickou situaci by se mohl stát. Příznivci divadla rozmnožili text, režisér Petr Ullmann rozdělil role a v březnu jsme začali zkoušet. Dostal jsem jasně na srozuměnou: buď se podřídím ostatním, nebo Peťkův skvělý muzikál sehrají i beze mě.
Všichni jsme si uvědomovali, že se hra stane pro divadlo historickým předělem, že jí můžeme demonstrovat, jak se stavíme k ruské okupaci a že ji můžeme chápat jako alespoň malou náplast na rány, které jsme při ní utrpěli – nebylo to sice dílo, pod něž bych se bez rozpaků podepsal, ale účast na něm mi umožnila zůstat v partě, a bez té jsem si už další život nedovedl vůbec představit.
***
Premiéra předčila všechna očekávání, lidé až plakali smíchy, když se mezi hrdinnými ruskými vojáky objevil zženštile šišlající homosexuál, když rudoarmějci svlékli rubašky a ukázalo se, že každý nosí na rukou alespoň čtvery hodinky, když jsme při vlastenecké písni obrátili obraz samopalníka, na jehož druhé straně se mračil veliký Stalin – jeho vzteklý pohled mířil k ruce, svírající dva hokejové puky, na nichž stálo 2:0 a 4:3 (těmito výsledky skončila březnová utkání našich hokejistů s ruskými na mistrovství světa ve Stockholmu).
Protože jsme hráli jen dvakrát týdně, bylo jasné, že budeme mít do konce sezony vyprodáno, a že „Peťkův báječný muzikál“ bude mít úspěch i navzdory improvizacím, které jsme museli podstupovat. Hned po premiéře totiž odstoupila Zuzana Majvaldová, velmi pohledná zpěvačka, která dostala strach, že jsme si vzhledem k pohnuté době přece jen dovolili příliš (později přišla s lepším vysvětlením, které mě potěšilo: odmítala zpívat texty, které ji urážely, protože právě na ni vyšel song o bolševicích, věšených obzvláště bolestivým způsobem na borovice). Nahradila ji nenápadná a nedoceněná Jiřina Balouchová; protože byla méně atraktivního zjevu, všichni na její zásluhy brzy zapomněli. Měl jsem ji rád právě proto, že byla v mnohém ohledu jako já – před bohémskými manýrami dávala přednost poctivé práci.
Spolu se Zuzanou odstoupil Boris Dušek, hrající důležitou postavu svobodníka Biděnka – toho nahradil Tomáš Sláma – a leccos musel zachraňovat Eda Schiffauer od klavíru, což bylo výhodné, protože mohl za chybějícího člena i zpívat.
Jedno představení jsem nešťastně zmeškal i já: vystupoval jsem s Krylem v Ústí a do Ostravy mě měl ještě včas přivézt kamarád Karel Studnař, který tam měl cestu s dodávkou, jenže jsme uvízli v koloně za pomalu jedoucím ruským vojenským transportem a k dovršení smůly jsme ještě píchli kolo. Představení se nějak sflikovalo i beze mě, ale moji noví přátelé mě za tuto podlou zradu nekompromisně vyloučili ze souboru – nejnesmiřitelněji ze všech se ke mně choval geniální Peťka, jehož má přítomnost přece jen připravovala o část vytoužené slávy. Protože jsem však hrál několik důležitých rolí (představitel jedné z nich musel v jedné scéně dokonce zpívat hrdinským tenorem sólisty Alexandrovova souboru), nakonec mě s hrozícím prstem vzali na milost.
***
Staří členové Okapu se už řadu let snažili své divadlo zprofesionalizovat, a v roce 1965 se jim to napůl podařilo, stali se souborem Parku kultury a oddechu v Ostravě. Po úspěchu první sezony divadla Waterloo se jeho nejagilnějším členům podařilo přesvědčit Městskou radu Svazu klubů mládeže (ten nahradil v nové době už politicky nespolehlivý a tudíž rozpuštěný ČSM), aby poskytla dotaci na provoz stálého divadla v pavilonu P na Výstavišti na Černé louce.
První starostí profesionalizujícího se souboru bylo zbavit vedení Tomáše Slámu. Ten byl sice neúnavný v jednání s úřady, do nichž se nikomu z nás nechtělo, za to jsme však museli neustále ustupovat jeho ne tak zcela oprávněným uměleckým ambicím. Nahradila ho vůdčí osobnost někdejšího Okapu, nadaný a oblíbený Luděk Nekuda, do té doby hostující v pražském Semaforu. (Navzdory svým schopnostem, které jsme všichni uznávali, tam nijak hlubokou brázdu za sebou nevyryl, což bylo dáno především tím, že používal velmi podobnou dikci jako Jiří Suchý, a i jejich písničky, do značné míry postavené na hře se slovy, se sobě značně podobaly.)
Dostali jsme platové výměry, žádné přehnané sumy (na šachtě bych si vydělal víc), jedna věc mě však nesmírně potěšila. Řídily se předpisy ministerstva kultury, které mě zařazovaly jako „sólistu operety a zpěváka šansonů“ – kdybych svůj dekret vzápětí někam nezašantročil, jistě bych se jím vychloubal ještě dnes. Těžiště naší práce mělo, vedle jevištních představení na přívažek, spočívat v tvorbě klubových pořadů, bylo proto jasné, že budu mít na dlouhý čas o práci postaráno.
Problémem zůstávalo bydlení, ale i o tom už moji kolegové přemýšleli. Petr Podhrázký žil u své oddané ctitelky Hany Špačkové, obýval sice jediný pokoj, ale nabídl, že se o něj se mnou podělí. Příliš se mi do toho zrovna nechtělo, jenže jinou možnost jsem stejně neměl. „Ono to má ještě jeden důvod,“ přesvědčoval mě Petr Ullmann. „Syn pluku se vám povedl, zatím to byl zlatý hřeb divadla Waterloo. Teď spolu budete moct napsat další muzikál, ještě lepší.“
Škodolibě jsem si pomyslel, jak brzy se prokázalo, že geniální Peťka nedokáže přes všechnu svou pověst, kterou kolem sebe neúnavně vytvářel, sepsat něco sám, ale koneckonců mi kamarádi nabízeli významnou pomoc, a takovou by bylo neslušné odmítnout. Námět jsem v duchu opracovával už delší dobu. Navzdory brutální okupaci se roku 1968 stala hlavní starostí Slováků (skoro to vypadalo, že jedinou) federalizace republiky – v jejich podání dvou republik. Přáli si mít samostatné vrcholné orgány; jediné, co si chtěli zachovat, byl trvalý přítok vysokých státních dotací od nenáviděných „Čehúnů“.
V té době běžel v kinech film Quillerovo memorandum o nezdolném špionovi, čelícímu mezinárodnímu drogovému gangu, nic tedy nebylo jednoduššího než si představit mezinárodní česko-slovenský gang. S drogami to tehdy ještě nebylo kdovíjaké, Slováci proto pašovali přes moravské hranice lipový květ. I jméno pro agenta jsem už měl – Frank Kvílel. S tímto vkladem nebylo obtížné dotáhnout muzikál do konce. Dlouho jsme si ale lámali hlavu, jak při nízkém rozpočtu vybavit skvělého agenta oslnivou technikou, jakou měl vždycky k dispozici James Bond. Potom jsme si však řekli: „Buď nám to diváci budou věřit, nebo nebudou, a v tom případě je to jejich škoda,“ a všechnu potřebnou elektroniku jsme rafinovaně nacpali do dřevěné dětské kachničky, kterou za sebou hrdina tahal na provázku, protože z takové prostomyslnosti by ho žádný ze soupeřů nepodezíral. Hru jsme nazvali Agent 3,14159 – na víc čísel za desetinnou čárkou se mi už nechtělo počítat a kalkulačky tehdy ještě neexistovaly.
***
Luděk Nekuda ovšem zastával přesvědčení, že by znovuzrození slavného Okapu měla oslavit hra někdejších spoluautorů, a s Pavlem Veselým napsali za jednu noc (což byl jejich běžný styl práce) revui Vat šou 69. A protože oba měli plno jiných starostí, usoudili, že „takhle je to docela dobrý“. Jako písařka jim u toho sekundovala moje pozdější žena, která mi potvrdila, že se u té tvorby všichni „strašně nachechtali“. Tomu jsem sice věřil, stará divadelní zkušenost se však opět potvrdila – vyberou-li si všechen smích autoři, na diváky už jej mnoho nezbude. Před hrozícím fiaskem nás zachránily snad jen písničky: součástí divadla se stal výborný profesionální orchestr Richarda Kroczka, a koneckonců většina z nás zpívat uměla.
Na tom nic nezměnilo ani to, že se převážně jednalo o starší tvorbu, jedinou novinku mezi nimi představovala moje Pusťte mě k vám do zahrady, která vznikla víceméně náhodou. V jedné scéně se do mě potěšitelně zamilovala Zuzana Majvaldová, kterou jsem měl svádět lichotivým monologem. Příliš se mi nezamlouval. „A co místo něj písničku?“ navrhl jsem Luďkovi.
„Není čas.“
„Napíšu si ji sám.“
„No, jeden začátek bych měl, ale nic víc. Když to stihneš za den§“
S nápadem jsem dokázal napsat písničku za deset minut, bez něj za čtrnáct dnů, a tohle byl zrovna ten druhý případ. Ale přemohl jsem se a výsledek byl celkem uspokojivý – abych zamaskoval případné nedostatky, zpíval jsem ji svůdnickým hlasem Oldřicha Nového, a rafinovaná lest zabrala.
Ale jinak§ žádná velká sláva. V té době v Ostravě zazářila oblastní miss Hana Lelitová, a naše umělecká rada ji přijala za členku souboru, „aby se i chlapi měli na co dívat“. Bohužel nic víc nesvedla. Měli jsme uměleckého i správního ředitele, vedoucího programového klubu, sekretářku, šest hudebníků na půl úvazku a dva techniky, ale jen dva herce a jednu „herečku“, zbytek souboru pracoval z lásky k divadlu zdarma. Jenže tehdy jsem ještě do vysoké politiky neměl co mluvit.
Vat šou 69 jsem od začátku pokládal za zmarněnou příležitost, ale kupodivu o mnoho lépe nedopadl ani Agent 3,14159. Jeviště bylo příliš velké a neměli jsme na kulisy ani na závěsy, které by přebytečný prostor vykryly. (Ani na kostýmy; museli jsme hrát ve svém.) Na jevišťátku Divadla hudby bychom s představením jistě slavili úspěch, ale na tak velké ploše jsme se opticky i hlasově úplně ztráceli.
***
Vzadu uzavíral hlediště shrnovací závěs, za nímž byl divadelní klub s asi padesáti místy u stolů. Jako první program Ullmann připravil pořad Frais a Podhrázký neumí zpívat (což bylo k „sólistovi operety a zpěvákovi šansonů“ přinejmenším netaktní). Deklamovali jsme texty písní Simona a Garfunkela, kteří nám k tomu laskavě poskytli hudební doprovod. Na tomto poli se nám dařilo o poznání lépe, a Ullmann měl v rukávu desítky dalších nápadů. Byl bych jen rád, kdybychom u tohoto způsobu tvorby zůstali, dokud by se mi (ovšem podle většiny souboru spíše geniálnímu Peťkovi) nepodařilo připravit představení, které by lépe zaplnilo velké jeviště.
Divadelní klub Waterloo však existoval teprve měsíc a už v něm došlo k zemětřesení, jež na nás dopadlo s ničivou intenzitou. Dokonce se v první chvíli zdálo, že by bylo rozumnější se vším raději skončit.
***
Petr Podhrázký neměl v úmyslu jen tak zapomenout na slávu, kterou mu vynesla inscenace Syna pluku, a neustále naléhal, abychom ji i v novém prostoru obnovili. Spolu se svým klubem obdivovatelů vytvořil v partě opozici proti rozumněji uvažujícímu Nekudovi, s nímž jsem se shodoval: tvrdý politický režim může trvat ještě tak rok nebo dva, proto by nemělo cenu ohrožovat existenci pracně vyvzdorovaného divadla a nabízet úřadům lacinou záminku k jeho zrušení. Postupně se k nám dvěma připojovali další, a rázem jsme byť v malém souboru měli dvě frakce, stojící proti sobě.
K jejich střetu došlo počátkem prosince 1969. Po jednom představení přivedl Ullmann do klubu chlapíka s kytarou (jmenoval se tuším Kolátor), s nímž si dohodl improvizované vystoupení. Oba Petrové připravili mikrofony a aparatury, Kolátor zasedl a oblažoval přítomné zpěvem svých protestsongů proti ruské okupaci. Byly jedním slovem strašné. Měli jsme rádi Krylovy písničky, několik protestsongů zařadili do repertoáru i mladíci ze Skifflové skupiny, ale tohle leželo několik pater pod nimi (možná ještě hluboko pod suterénem, někde v kanalizaci).
Luděk, který po představení obvykle pospíchal brzy domů, se tentokrát zdržel a zuřil. Aparaturu vypnul, přikázal, aby ji technik odnesl a zamkl, a když ani to nepomohlo a Kolátor chtěl pokračovat i bez nich, jednoduše ho vyhodil. Ullmann a Podhrázký se vztekali, pohádali se s Luďkem tak, že se musel jít uklidnit do kanceláře. Dohonil jsem ho na jevišti a řekl mu, že za takových poměrů z divadla raději odejdu – naše tvrdá frakce by se o jeho zavření tak jako tak brzy postarala sama. Tím jsem nastartoval proces, který bychom mohli v kronice (kdybychom si ovšem nějakou vedli) označit jako „strašlivý večer výpovědí“.
Zvukový technik Dinda Špaček mě zaslechl a vylezl ze své kukaně: „Jestli půjde on, jdu já taky.“
Kroczkova kapela balila na jevišti nástroje a dohadovala se o zkouškách, i ti nás slyšeli a Richard přišel Luďkovi sdělit kolektivní mínění: „Když půjde Josef, balíme to i my. My víme, kdo tady v divadle odvádí nejvíc práce.“
Luděk chvíli přemýšlel a vyzval mě, abych s ním zašel do kanceláře. „Když ty dva vyhodím,“ řekl, „zůstaneš?“
„Asi ano. Tohle mě ale doopravdy naštvalo.“
„A§ pomůžeš? Vezmeš si na starost dramaturgii?“
Po těch hezkých gestech na jevišti jsem to chápal jako svou povinnost. Přikývl jsem a podali jsme si na to ruku. Nato se Luděk vrátil do klubu a na místě dal Ullmannovi a Podhrázkému výpověď. Ullmann si hrdě odnesl své věci ještě toho večera. Podhrázký chtěl zůstat a klub jeho obdivovatelů se za něj přimlouval tak horlivě, že ho Luděk v divadle ponechal, suspendoval ho však na pozici jevištního technika.
***
Vztahy mezi mnou a Peťkou se už dříve den ze dne zhoršovaly; po dopsání Agenta nás už k sobě vlastně nic nepoutalo. Stále víc mu vadilo, že nás naše okolí začalo považovat za nerozlučnou přátelskou i autorskou dvojici, byl upřímně přesvědčený, že naprosto vypočítavě parazituji na jeho osobní i umělecké slávě. Před kroužkem svých obdivovatelů mě vytrvale zesměšňoval, a jakmile se ujistil, že se nehodlám nijak bránit, jeho útoky programově nabíraly na zlomyslnosti.
Než se neustále hádat, raději jsem se od něj přestěhoval do divadla a přespával ve spacáku v šatně. A protože u divadla odjakživa platila zásada: „Představení musí pokračovat“, narychlo jsem improvizoval program pro klub. Bylo to období mých rekordních výkonů. Dopoledne jsem připravoval pořad a večer v něm, nejčastěji sám, vystupoval. S písničkami z magnetofonu jsem zopakoval náš zájezdový pořad s Karlem Krylem, s doprovodem šansonů recitoval Čapkovy překlady francouzských prokletých básníků, nebo z neumělých básní lidového veršotepce Václava Plumlovského („básníka a prodavače kůzlat“), spisu akademika Servíta o duševních poruchách a otupujících ruských častušek slátal pro Toma a pro mě naprosto idiotský večer – S úsměvem diota.
Ullmannův nápad na pořad se dvěma klavíristy 2 piana už byl na plakátech, vyprávěl jsem proto parodický příběh o trojské válce a na piana mě písničkami doprovázeli Pavel Veselý a nová posila souboru, zpěvák Henryk Sumera. Navzdory odporu k ruské okupaci uspořádala Peťkova frakce k výročí VŘSR Večer u samovaru, který jsem bojkotoval, ale vzápětí jsem kontroval Polským večerem, hojně navštíveným studenty polského gymnázia z Českého Těšína, na nějž se dostavil i ostravský konzul Polské republiky.
Horší už bylo vyplnit ohlášený pořad Pochodeň, věnovaný výročí upálení Jana Palacha. Ullmann nějak získal sešitek s básněmi Jana Zajíce, šumperského středoškoláka, který se upálil měsíc po Palachovi (jeho činu se ovšem ani zdaleka nedostalo tolik pozornosti), a Eda Schiffauer už pro tento večer nacvičil pásmo černošských spirituálů se zpěvačkami Věrou Manovou a „Fly“ Kocurovou. Zajícovy básně byly schematické, zaměřené na jediné téma – sebeupálení – a kromě toho jsme dostali varování, že večer proběhne pod bdělým dozorem StB a úřady se jej chystají využít jako záminku pro zrušení divadla. Vybral jsem proto texty z biblické knihy Přísloví, které jsem předčítal a nenápadně dával Edovi znamení, kdy čtení přeruším a bude čas pro píseň. Večer, uzavřený jedinou Zajícovou básní, proběhl důstojně, třebaže mi později několik lidí vyčetlo, že jsme měli být „odvážnější“. Myslím, že by v původně zamýšlené verzi dopadl hůř, nemluvě o následcích.
Všechny tyto programy se několikrát reprizovaly a spolu se Slámovými text-appealy a Agentem jsme s nimi vystačili do konce roku. Na leden jsem už stihl připravit revui Gold Spacek of Waterloo (to už ale cenzura opět řádila naplno a všechno s anglickými názvy se muselo přejmenovávat), raději jsme ji proto ještě před uvedením přejmenovali na Kam s tím Špačkem, pane Cinku? V grotesce o písničkových soutěžích jsme se vyřádili všichni, a navíc se v ní podařilo ustavit komický typ pro Tomáše Slámu (do té doby se bral až příliš vážně). Ve Špačkovi vytvořil figurku ustaraného byrokrata, jemuž přes všechny snahy nic nevychází, a tu pak vícekrát úspěšně zopakoval.
***
V lednu už bylo jisté, že jsme se prosadili. Kroczkův divadelní orchestr se proměnil v celkem úspěšnou skupinu Bukanýři, dixieland The Lazy Dogs a Skifflová skupina se neustále lepšily, pořádali jsme jazzová i popová vystoupení – několikrát si u nás zahrálo Flamingo s Marií Rottrovou a Pavlem Němcem, Majestic s Věrou Špinarovou a Stanislavem Hranickým, velký úspěch měly sobotní diskotéky a výtvarné výstavy ve foyer a v klubu. Podporovala nás široká obec přátel, mezi nejmilejší patřil Jiří Wimmer z Divadla Petra Bezruče, který se ochotně zapojoval do nejrůznějších legrací; stal se třeba kapelníkem skupiny Free Jazz Waterloo, jejímž členům bylo přísně zakázáno umět hrát na jakýkoli hudební nástroj. Nabídl se, že sehraje „příkladné“ loutkové představení, bohužel pozdě zjistil, že má kromě kulis k dispozici jen loutku Ježibaby a pískacího gumového panáčka, jemuž uvázal motouz kolem krku. Ale i s těmito skromnými prostředky dokázal vykouzlit jeden z nejzábavnějších večerů, jaké jsme kdy v divadle zažili.
Podle zřizovací listiny nebylo Waterloo divadlem, ale „divadelním klubem“, abychom tomuto ustanovení vyhověli, založili jsme klub s řádnou evidencí a členskými průkazy. Nepatrný členský příspěvek jsme svým příznivcům kompenzovali pořádáním „sletových večerů“, vedených v sokolském duchu. Naše věrná fanynka, paní Zdena Kyselá, vedla kdesi taneční kroužek, s nímž nacvičila tělocvičnou skladbu na ryčnou spartakiádní hudbu, a o vrchol večera se postaral Jiří Wimmer, který po představení ve svém divadle doběhl v plavkách s pochodní, kterou zapálil sletový oheň.
Ale politicky neustále přituhovalo a přituhovalo. Výtvarník Jan Hrubý uspořádal výstavu kreslených vtipů, mimo jiné vystřihl oválnou značku firmy Foma a doplnil ji do podoby: Ať žije FOMA Gordějev! Na druhý den po vernisáži se objevila stranická komise, doplněná dvěma ruskými důstojníky, kteří měli dosvědčit, že se jedná o hrubý útok na spřátelenou mocnost, která nám nezištně poskytla „internacionální pomoc“. Rusové nepochopili, co se po nich žádá, ale na seznamu našich prohřešků se objevil další vroubek. Nakonec jich už zřejmě bylo přespříliš a došlo k úkazu, který lze charakterizovat pouze obrácením starého přísloví: Kdo má hůl, ten si psa k bití vždycky najde.
***
Normalizace zdárně pokračovala. Domnívali jsme se, že představujeme obtížně dostupný ostrov na okraji politických zájmů, a příliš jsme se nezajímali o to, co se kolem nás děje. Luděk Nekuda musel nastoupit dlouho odkládanou vojenskou službu a vedení divadla se znovu zmocnil agilní Tomáš Sláma. Já jsem nikdy nikoho vést nechtěl, v podstatě jsem proto jeho ochotu řídit úřední agendu jen uvítal. Psal jsem další hru a přepisoval výběr svých povídek do sbírky San Francisco, na niž jsem už dostal smlouvu a zálohu v ostravském nakladatelství Profil.
Rozpuštěný ČSM nahradil v roce 1968 Svaz klubů mládeže, který byl oficiálně naším zřizovatelem; vůbec nás nenapadlo, že vítězná „avantgarda dělnické třídy“ už zahájila jeho postupnou likvidaci. Dělali jsme si legraci z Leninského svazu mladých, který se ustavil v Praze, z jehož kádrů měla časem vzejít jednotná a jediná organizace Socialistického svazu mládeže, a nikdo nezaslechl vzdálené klinkání umíráčku. Úřední přípis, který nám došel v únoru 1970, ukončující naši činnost k 31. březnu pro „neplnění původního záměru, neplnění ideového zaměření a neúměrné požadavky na platy“, jsme přijali jako špatný vtip. Tomáš se vydal na nekonečnou pouť po úřadech, vysvětloval, argumentoval, dožadoval se a prosil, ale všechno bylo zbytečné. Nakonec nám zbyla jediná starost – jak se co nejlépe rozloučit s našimi diváky a příznivci a doufat ve znovuzrození v lepších poměrech.
Nastaly spory o podobu posledního večera, většina členů byla pro pásmo nejlepších scének a písniček, které v divadle vznikly, podařilo se mi však prosadit svou novou revui Tomáš a tingltangl – Tom do ní přispěl několika nápady, proto jsem zvolil titul, připomínající semaforského Jonáše. „Když už máme skončit, pak jedině premiérou,“ přesvědčil jsem nakonec všechny, a předchozí dvě uvedení rafinovaně označil jako předpremiéry.
Doufal jsem, že se nám hned na začátku podaří zabránit smutku, a začal jsem zpívat na mikrofon v posteli, ukrytý pod peřinou, na melodii Gilberta Bécauda Quand il est mort le poète:
***
Už máme prý jít ze scény
Už máme prý jít ze scény
Dnes naposled
Budeme hrát
Jak hráli jsme tolikrát…
***
Když jsem však vylezl zpod peřiny, viděl jsem v hledišti jen dojaté a uplakané obličeje. To se nezměnilo ani během druhé sloky, kdy se peřina znovu odhrnula a na jeviště vyskočila čiperná blondýna:
***
Chceme vám do dalších týdnů
Chceme vám do dalších týdnů
Pozdravení poslední dát
Dnes naposled jdeme hrát…
***
Při repetici, kdy na jeviště docházeli ostatní členové souboru, jsme na sebe s Henrykem Sumerou mrkli, přeložili dlaň jedné ruky přes ohbí loktu druhé a doprovodili slovo „naposled“ výsměšným gestem, a teprve to zabralo. Pak už jsme mohli být klidní, v zákulisí čekal na výstup náš velký trumf, excelentní komediantka „Tonka“ Tomešová, z níž jsme udělali hlavní hvězdu představení – měla dokonce předvést i striptýz! Ten ale bohužel neproběhl až do konce, protože ji, sotva se svlékla z kožichu, rukavic, beranice a brýlí, unesl rozdivočelý, italsky se vyjadřující divák.
Dali jsme do představení všechno, co jsme uměli, bez ohledu na transparent, který nám visel nad hlavami a hlásal: PRO VELKÝ ZÁJEM UZAVŘENO! Mám-li dobrou náladu, dodnes si prozpěvuji swingovou písničku, kterou jsem si do hry připsal pro radost, končící slokou:
***
Vy i my jsme od divadla,
překuli jsme meče v rádla,
po hře spadnem do propadla,
jámy čtvercové,
něco chceme, něco smíme
–vůbec nic tím nemyslíme! –
teď však do hry vynášíme
eso hercové!
***
Po hře ještě posledy vystoupila se svými nejlepšími čísly naše tři hudební tělesa, a pohádky byl konec.