Texty: AS 2001, č. 5, s. 37 - 39, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

NÁŠ PŘÍTEL KRASULA o Hronovu, světě a Slovensku

Režiséra a uměleckého vedoucího Divadelného združenia z Partizánského Jozefa Krasulu není třeba českým divadelníkům představovat. Jeho inscenace (vezměme alespoň ty poslední a slavné O snoch, krídlach a psovi Hurikánovi a Prvá jazdecká) poté, co zazářily na Scénické žatvě Martin a Jiráskově Hronovu, s úspěchem obletěly půl světa. Ta poslední, viděli jsme ji na JH v r. 1999, byla bezkonkurečně nejlepší na letošním Světovém festivalu v Monaku. Není jej nutné představovat také proto, že na Hronov jezdí pravidelně a rád. Ve svém almanachu k 20.výročí založení souboru píše, že Hronov pro něj byla láska na první pohled. Zamilovali se do sebe, když on měl sedmnáct a Hronov už 47. Nikdy toho nelitoval. Oblíbil si park, prdlavku, žárovky nad Metují, Stovku, a především divadlo. Viděl tady Léblovo Jelo, Matku Ochotnického kroužku, Baladu pro banditu pražské Lucerny a také Kuličku Zelenečských. Prý vždy, když se blíží k Hronovu, rozbuší se mu srdce. Amatérská scéna využila jeho letošní návštěvy, kvůli níž si zkrátil Monako, a zeptala se nejen na vztah k českému divadlu, ale také na Světový festival a současnou situaci v amatérském divadle na Slovensku.
Jožo, o vřelém vztahu k Jiráskovu Hronovu svědčí fakt, že jste tady letos po dvaadvacáté. Máte stejný vztah k českému divadlu?
Myslím, že ano. Já jsem dítě česko-slovenské divadelní kultury. Divadlo jsem se začal učit od Petera Scheerhaufera a Divadla na provázku. Pak jsem absolvoval Klub mladých divadelníků na Hronově. Byl to onen legendární dvouletý cyklus vedený později slavnou režisérskou čtveřicí Kříž, Krobot Fréhár, Rajmont. To byly impulsy vzdělávacího charakteru. V Čechách hostujeme poměrně často, jak situace dovolí. Rád se přijedu podívat na české inscenace, jež předchází dobrá pověst. České divadlo mám rád a Hronov miluji pro jeho atmosféru. Snažím se udělat všechno pro to, aby se těsné kontakty mezi českým a slovenským divadlem udržely. Naše divadlo např. pořádá divadelní setkání a vždy si zve někoho z Čech. Jde o neoficiální, spíše kamarádskou akci. Vždy se těším na takové osobnosti, jakými jsou Franta Zborník, Milan Schejbal a další, které jsem potkal v KMD. Tady na Hronově je k tomu ideální příležitost. Nevmímám, že jsme každý z jiného státu, pro mne se v tomto ohledu nic nezměnilo.
Myslíte si, že podobný vztah k českému divadlu je mezi slovenskými divadelníky běžný, nebo to vnímáte jako svou osobní srdeční záležitost?
Je faktem, že můj vztah je určitě silnější a niternější než je ten oficiální. Jistě jsou špičkové slovenské amatérské soubory zvány do Čech stejně jako my. Hráli tady Lavrík, Lukáčová, Gamanová a mnozí další. Na druhé straně si myslím, že úřední kontakty by mohly být lepší. Několikrát jsem o tom mluvil i s Národním osvětovým centrem v Bratislavě. Často slyším odpověď, že finance a předpisy brání těsnější spolupráci. Byl bych rád, kdyby hostování českých souborů na vrcholných akcích na Slovensku se stalo pravidlem, včetně Scénické žatvy. Nazvěme to třeba výměnou inscenací. Máme se přece navzájem čím obohatit, můžeme se inspirovat a učit se jeden od druhého.
Neměla by pro to na Slovensku více udělat občanská sdružení divadelních amatérů? Lobovat ve prospěch této myšlenky a dávat státu a jeho institucím jednoznačně najevo, že o to stojí?
Určitě ano, ale musím současně říci, že občanská sdružení na Slovensku mají v současné době spoustu jiných starostí. Např., aby ekonomicky obhájila svou existenci a aby fungovaly přehlídky. Nicméně zájem o těsnější kontakty nepochybně máme, byť zatím náš hlas nezní příliš silně. Myslím si, že by to měla být doslova „psí povinnost“ státních orgánů a institucí, včetně NOC, aby se o to postaraly.
Klasici říkají, že divadlo je odrazem duše. Myslíte si, že české a slovenské amatérské divadlo mají z hlediska divadelního jazyka k sobě blízko?
Naše národy jsou si blízké, jak to jen jde - jazykově, mentálně, založením. Já např. mám rád české umění jako takové - film, literaturu apod. Fandím i českému fotbalu a hokeji. Blízkost je dána jednak dlouholetým soužitím v jednom státě - rodina, škola mě naučily vnímat češtinu jako samozřejmost, v knihovně mám víc českých knih než slovenských. Přijďte se podívat. Nechci, aby to znělo pateticky, ale já jsem se narodil v Československu, pro mě je tento česko-slovenský prostor mou vlastní krajinou. Bylo by zvláštní, kdyby české a slovenské divadlo nemělo k sobě také blízko.
Zatímco na Hronov jezdí řada slovenských divadelníků, v Martině byl málokdo. Existují mezi oběma scénickými žatvami nějaké rozdíly?
Martin je, nikoliv koncepcí, úplně jiný festival. Liší se především tradicí a podmínkami. Martin je příliš velké město. Tady na Hronově, a proto sem jezdím také tak rád, festivalem žije celé městečko. Jsou to vlastně jakési městské oslavy, které, a myslím že přeháním jen trochu, se týkají každého obyvatele. V Martině se festival koná v Divadle SNP, a město ani netuší, že se tady něco děje. To je první rozdíl. Druhý je otázka financí a možností. Pečlivě jsem si zaznamenal rozpočet JH a chci doma ukázat, kolik dává stát a kolik město, sponzoři a další. Chci doma mluvit o tom, co všechno se musí udělat pro to, aby se takový festival mohl konat. Také si nenechám pro sebe informaci, že do Hronova přijeli dva ministři kultury, jeden současný, jeden bývalý, sedli si do hospody a diskutovali o inscenacích. To by se u nás stát nemohlo. Martin by však české divadelníky mohl lákat počtem a kvalitou inscenací. Jistě jsou roky úrodné a slabší, ale to znáte i z JH. Mezi dvaceti inscenacemi Scénické žatvy se určitě najdou nějaké zajímavé. V Martině neexistují žádné rituály, jako je vítání na schodech, Oheň přátelství apod. Ještě jeden rozdíl bych chtěl zmínit. Zdá se mi, že hnutí amatérských divadelníků na Slovensku je věkově mladší než v Čechách. Já např. patřím ve svých čtyřiceti už k těm starším. Je pravda, že do Martina jich přijede méně než na Hronov. Osm set lidí zde v Hronově je věkově i názorově určitě pestřejší než u nás. Náš soubor z osmi inscenací, které jsme udělali, hrál pětkrát na Hronově a pětkrát v Martině. Svědčí to o tom, že oba festivaly usilují o kvalitu, a to je jen dobře.
Ještě minulý týden jste se svým souborem hostoval na Světovém festivalu v Monaku. Srovnávali jsme Hronov a Martin, a co Světový festival?
To jste mi nahrála přímo na smeč. Jsem si jistý, že JH je organizován lépe, příjemněji a osobněji než Monako. To se na jedné straně snaží prezentovat jako vrcholná akce, ale její pořadatelé se nesoustřeďují na to, aby soubory mohly podat co nejlepší výkon, prostě aby byly v pohodě. Jejich úsilí směřuje k tomu, aby domácí honorace a vrcholní funkcionáři AITA/IATA měli napucovaný pohled na vše. Střetli jsme se s mnohými nedostatky, které z domova neznáme. Neumím si představit, že by Monačané zařídili pro nějaký soubor to, co pořadatelé JH pro soubor z Levic. Když mezi dvěma představeními potřebovali vyprat a vysušit kostýmy, tak to nejen nebyl problém, ale dostali je už vyžehlené. Nám v Monaku zakázali létajího anděla, prý nebyl na videu a selátko také odmítli shánět. Během představení chodila vzadu paní a uklízela. Asi to bylo kvůli tomu, aby se posléze papaláši při odevzdání plaket nepřerazili. Jediné, co mě v Monaku zaujalo, byl fakt, že tam byly inscenace z 24 zemí a každá byla naprosto odlišná. Každý večer se setkávají neuvěřitelné kombinace stylů, divadelních jazyků. To je zmenšená podoba lidstva. Hrály se tam inscenace dobré i špatné a každá měla právo na život. Učíme se tak tomu, že patříme k sobě a žijeme na jedné zeměkouli. Nemohu se však smířit s nablýskaností festivalu, kterému víc záleží na formě než na obsahu. My Slované jsme naučení, že divadlo jde ze srdce. Gigantičnost celého podniku, jistě nesrovnatelná s našimi festivaly, není omluva ani vysvětlení přístupu.
Dáte mi patrně za pravdu, že v Monaku jde více o divadlo jako prostředek komunikace než o divadelní kvalitu?
No, žádné velké divadlo tady nebylo. My však oba víme, že když české nebo slovenské soubory hostují v cizině, že vždy patří k tomu nejlepšímu. Myslím si, stejně jako vy, že festival jako důvod ke komunikaci je málo. Na to, abych si porozuměl, mi stačí dovolená. Nepotřebuji jet do Monaka, abych si potřásal rukama a vyměňoval úsměvy. Pro mě je festival vždy o divadle, je to výměna názorů, inspirací, tvůrčích podnětů. Peter Scheerhaufer mě naučil, že divadlo je názor, lidská výpověď o světě. A to já hledám v každé inscenaci.
Vy nejste jen režisérem, ale také aktivním funkcionářem Rady pro neprofesionální divadlo. Jaké úkoly si tato Rada klade?
Radu jsme založili proto, abychom mohli pohnout s některými věcmi. Především jde o systém postupových přehlídek. Když se změnilo územně správní uspořádání, tak se současně nezměnily finanční toky, a postupové přehlídky visely ve vzduchoprázdnu. Celý systém se ocitl v krizi. Řekli jsme si, že když dosavadní systém nefunguje, tak navrhneme jiný. Obávali jsme se, že jinak o přehlídky přijdeme. Víme, že stát s oblibou zaceluje díry na úkor kultury. Navíc jsme měli pocit, že na přehlídkách ne vždy o postupu rozhodovala divadelní kvalita. Tak vznikla Scénická iniciativa, následně byla svolána celoslovenská konference, a tam vznikla Rada. Má zájem obhajovat systém a tlačit na stát (od regionálních, přes krajské až po celoslovenské orgány), aby na něj poskytl prostředky. Platíme daně stejně jako fotbalisté a o ně se stát stará. Tak proč ne o divadlo. Jsme zastoupeni v poradních sborech NOC, Slovenského střediska AITA/IATA, byli jsme u některých jednání o rozpočtu. Určité věci se nám podařily. Spolupracujeme se všemi celoslovenskými sdruženími, jako jsou ADU, ZDOS apod., a chceme vytvořit účinný tlak, tj. lobovat, kde bude potřeba. Chceme se poprat s úřednickými představami, a to třeba i mezi sebou. Starat se o své věci, nenechat to na někom jiném. To je přece princip občanské společnosti. Říkat nahlas, co si myslím.
Jak byste odpověděl občanským sdružením s celostátní působností na otázku, jakou záruku mají, když vstoupí do tohoto střechového orgánu, že nepřijdou o svou suverenitu, tj., že jim nikdo nebude říkat co ano a co ne?
Nikdo jim nesahá na jejich samostatnost ani na jejich plány. Každé z nich si nadále organizuje své aktivity. Např. ADU v čele s Ankou Gamanovou pořádá velké dílny, podílí se na celoslovenské přehlídce mladého divadla v Senici. Anka však, když přijde na zasedání Rady, přinese hlas lidí, které reprezentuje. Vlastní prostor jim nikdo nebere a o společném prostoru se musíme demokraticky dohodnout. Otázka postupových a národních přehlídek je v tuto chvíli otázkou života a smrti slovenského amatérského divadla. Pokud se nedohodneme, doplatí na to každý divadelník, ať je či není členem jakékoliv organizace. Musíme vytvořit účinný tlak, to je jediná šance. Myslím, že to všichni pochopili. Státní orgány musí tento tlak pocítit. Proto jsme ke spolupráci vyzvali každého.
Jinými slovy, usoudili jste, že vytvoříte-li společnou platformu, bude vás více slyšet?
Přesně tak. Chci jen dodat, že zatím ona platforma neexistuje na smluvním základě, tím mám na mysli nějaký písemný dokument, to nás ještě čeká. Rada je v současné podobě složena ze špičkových odborníků, organizátorů přehlídek a zástupců občanských sdružení a zabývá se všemi druhy a žánry divadla od dětského po pantomimu. Funkční období Rady skončí po třech letech.
Máte šanci získat grant či jiné finanční prostředky?
Na Slovensku existuje systém grantů MK SR, dále státní fond Pro Slovakia, soukromé nadace. Šanci na státní grant máme, např. letos jsme požádali o grant MK SR na zaplacení členského příspěvku AITA/IATA a dostali jej. Plánujeme tak také prostředky na činnost Rady, abychom mohli zaplatit cestovné. Grantové agendy se ujala Anka Gamanová, která na toto téma dokonce uspořádala praktický seminář.
Neuvažujete o tom, že byste v budoucnu vstoupili jako přímý pořadatel do Scénické žatvy a získávali pro ni také finanční prostředky?
Nejsem si jist, zda by to byla dobrá cesta. Když stát garantuje systém postupových přehlídek vrcholící ve Scénické žatvě, tak je jednoduše jeho povinností se o to postarat i finančně. Peníze na SŽ má v rozpočtu NOC a pokud by je neměla mít, pak se ptám, na co nám je. Nemusíme platit státní úředníky, ať nám ty peníze dají a my se o festival postaráme. Ostatně nebyly by to pouze peníze na přehlídky, ale také na mzdy a provoz. Takže NOC se o to postarat prostě musí. Nejsou to jejich peníze, patří nám daňovým poplatníkům. Pokud si Rada požádá o grant na přehlídku, pak by to měla být taková, jež rozšíří stávající spektrum o další příležitost pro amatéry. To je totiž to nejjednodušší, říci tady máte peníze a starejte se, my jdeme od toho. Stát má povinnost starat se o to, co občané chtějí. Nechceme zničit ani NOC ani nic jiného, chceme jen, aby to, co existuje, nám občanům sloužilo lépe. Když mohou jít naše daně na sport, tak proč ne také na amatérské divadlo. My si to zasloužíme stejně.
připravila Lenka Lázňovská

Redakční poznámka
Myslím si, že slovenské amatérské divadlo je ve stejné situaci, v níž bylo české v první polovině devadesátých let. Je dobře, že slovenská občanská sdružení našla společnou platformu, a teď je nepochybně čeká, aby si sedla za jednací stůl s NOC (slovenský IPOS zahrnující také ARTAMA) a ujasnily si, co slovenské amatérské divadlo potřebuje a co kdo pro to udělá. Nebude to jednoduché, ale je to nezbytné. Věřím, že lidé z obou táborů nakonec společnou řeč najdou. Trefný je Krasulův argument, že fotbal je hojně dotován ze státních peněz a nikdo to nezpochybňuje. Přitom až na nejvyšší ligu a vrcholnou státní reprezentaci jde také o zájmovou oblast. Je to srovnání relevantní a měli bychom tento argument na správných místech připomínat.