Texty: STROTZER, Milan: Paměť českého amatérského divadla - profesor Jan Císař

Paměť českého amatérského divadla ‒ profesor Jan Císař
Milan Strotzer

„Paměť“ je něco jiného než dějiny,
je to živý aktivní vztah k minulosti
v celé její šíři. Paměť pochází z privátní
sféry, jsou to jednotlivci, kteří si něco
pamatují, něco zapomínají a nějak to
strukturují a slovně či obrazově formují.
Dušan Třeštík

Tento výrok českého historika a publicisty Dušana Třeštíka jsem zvolil jako předznamenání následujících řádků věnovaných prof. Janu Císařovi, stejně jako on jím předznamenal svůj čtrnáctidílný seriál zveřejňovaný na stránkách časopisu Amatérská scéna v letech 2007‒2009 pod názvem Paměť divadla. Prof. Císař v něm postihl bez nároků na úplnost některá jména, inscenace, události období, v němž se začala formovat „druhá moderna“ v amatérském divadle a které patří do jeho žité a prožívané „paměti divadla“. Moje paměť divadla je téměř výlučně spjata s divadlem amatérským, s celou řadou osobností v něm působících, s nimiž jsem z titulu své profese odborného pracovníka pro amatérské divadlo spolupracoval a od nichž jsem čerpal poznatky o divadle a nejen o něm. Kdybych měl z tohoto ohledu jmenovat svou „divadelní svatou trojici“, profesor Císař by v ní rozhodně nechyběl.

Měl jsem tu čest po minulých dvacet let (1991‒2010) být s prof. Císařem v úzkém pracovním kontaktu. Moje první setkání s ním však spadá o takřka dvacetiletí zpět (Šrámkův Písek 1973), mj. do období, kdy i on vstoupil aktivně coby profesionální divadelník na půdu amatérského divadla. Psal se rok 1971. Pánové Ivan Vyskočil a Pavel Bošek jej nejspíše z popudu Jiřího Beneše, vedoucího redaktora časopisu Amatérská scéna, oslovili a nabídli mu funkci předsedy poroty Šrámkova Písku, národní přehlídky netradičního divadla. Profesor o tom ve vzpomínaných Pamětech divadla napsal: „Netušil jsem tehdy nic o Šrámkově Písku a o tom orgánu, jehož předsedou jsem měl být, snad ještě méně – jestli to vůbec bylo možné – ale s oběma pány jsme si rozuměli, byla s nimi zábava, a také se s nimi dalo vážně mluvit o řadě věcí – a tak jsem jejich nabídku přijal. /---/ Pánové Vyskočil a Bošek měli ovšem jasnou představu, co z toho chtějí udělat: přehlídku malých jevištních forem a alternativního divadla. /---/ Ta koncepce byla samozřejmě vytvářena i ztělesňována na místě osobností a tvorbou Ivana Vyskočila, ale jaksi jsem se do ní hodil, protože jsem měl za sebou knížku z poloviny šedesátých let – Divadla, která našla svou dobu – v níž jsem vlastně poprvé malé jevištní formy postavil jako rovnocenné partnery vedle tradičních druhů divadla – najmě a především činohry.“ Zdroje informací o Šrámkově Písku jsou tak děravé, že mohu jen odhadovat, že prof. Císař zůstal věren Šrámkovu Písku až do roku 1978, přičemž zcela jisté jsou ročníky 1971, 1973‒1975. Na píseckou přehlídku se vrátil ze zvědavosti v roli lektora-porotce v roce 2006 a nechyběl do roku 2011 na žádném z jejich ročníků, které v těch letech byly v podtitulku označeny jako celostátní přehlídka experimentujícího divadla.

Rok 1971 byl pro prof. Císaře i vstupem na pole amatérského činoherního divadla, a sice na 41. Jiráskův Hronov (JH). Stalo se tak opět z podnětu Jiřího Beneše, který jej uvedl do role porotce této tehdy vrcholové činoherní přehlídky. Oproti Šrámkovu Písku prof. Císaře Hronovská přehlídka nikterak nepřitahovala, a tak s lehkým srdcem příští ročník vynechal. Do hronovské poroty se vrátil v roce 1973. Nevynechal již pak s výjimkou let 1992 a 1995 žádný ročník JH až do 81. JH 2011, a to ať v roli porotce do roku 1990, nebo po proměně JH na mezidruhovou přehlídku v roli vedoucího lektora diskusních klubů, později recesisticky nazvaných Problémový club (PC) či ojediněle K2. Poslední ročník JH 2011 absolvoval jako recenzent a autor tzv. Fosilních sloupků přehlídkového deníku.

V první polovině 70. let minulého století, v letech kdy byly zakázány naše přední divadelní časopisy a nebylo mnoho příležitostí k publikování o divadle, nabídnul Janu Císařovi Miroslav Česal, tehdy vedoucí katedry loutkářství pražské DAMU, možnost publikovat v časopise Československý loutkář. Ruku v ruce s tím se ocitl jako porotce na přehlídce amatérského loutkářství Loutkářská Chrudim. Poprvé to bylo v roce 1973, podruhé v roce 1976 a poté následovala souvislá účast v chrudimských porotách v ročnících 1978‒1984. V roce 1986 vedl na Loutkářské Chrudimi seminář, jako ostatně již ve dvou letech předchozích (1982 a 1984). Jako člen odborné poroty se do Chrudimi vrátil po delší pauze v letech 2005 a 2008. Svou zkušenost s amatérským loutkářstvím tradičního typu měl i z festivalu Čechova Olomouc 1985.

Vstupem na půdu loutkového divadla objevil ohromné pole pro teoretické uvažování. K procesu, který probíhal v loutkovém divadle 70. a 80. let prof. Císař poznamenal: „Na jeho podobě je přímo názorně vidět, že tehdejší amatérské divadlo prodělávalo velmi podstatné změny. Dokonce si troufám říci, že šlo o změny historické povahy, neboť probíhala přestavba principů, na nichž se české amatérské divadlo formovalo od svých obrozeneckých počátků. /---/ To už nebyly jen nepočetné experimenty, to bylo principiální přesvědčení stále širšího okruhu amatérů, že divadlo se musí z gruntu dělat jinak. A v loutkovém amatérském divadle se tento proces v této rovině projevil nejvýrazněji.“ (Paměť divadla VI., AS 1/2008). Působení Jana Císaře v oblasti loutkového divadla vyjádřil Luděk Richter v almanachu 50. Loutkářských Chrudimí těmito slovy: „...svým rozšiřujícím pohledem, zasazujícím loutkářství do celkového kontextu českého divadla, jej pomohl emancipovat, zbavit vnitřních komplexů a prozíravým odhalováním jeho vývojových tendencí také zbořit nejednu předpojatost a vymanit ho z minulosti. Čímž se zasloužil i o jeho moderní podobu.“

Tuto Richterovu charakteristiku působení prof. Císaře lze vztáhnout v příslušných modifikacích na kteroukoliv oblast či druhovou orientaci amatérského divadla, v nichž se prof. Císař angažoval. Vedle již zmíněných účastí na Šrámkově Písku, Jiráskově Hronově a Loutkářské Chrudimi je to věru paleta velice rozmanitá a široká. Nelze ji s ohledem na rozsah a smysl tohoto příspěvku popsat vyčerpávajícím způsobem. Vedle působení prof. Císaře na výše uvedených stěžejních přehlídkách je třeba jmenovat alespoň některá další místa, která jsou spjata s jeho jménem a byla nepochybnými odrazovými můstky ke kultivaci amatérského divadla.

Patří k nim 10 ročníků Festivalu současné divadelní tvorby v Úpici, které se uskutečnily v letech 1974‒1988. Významnou úlohu z hlediska inspirativnosti a mezidruhového obohacování sehrála přehlídka s výmluvným názvem Inspirace, pořádaná někdejším Východočeským krajským kulturním střediskem pro soubory kraje. Prvních pět ročníků se uskutečnilo v Letohradu v letech 1984‒1988, další dva v Ústí nad Orlicí (1989‒1990) a poslední čtyři v Hradci Králové (1991‒1993 a 1995).

Poté, co se Jiráskův Hronov stal programově od r. 1991 přehlídkou mezidruhovou vyvstala potřeba vytvořit samostatnou platformu pro amatérské činoherní a hudební divadlo na celostátní úrovni. Prof. Císař stál u zrodu této nově koncipované přehlídky, která byla pojmenována podle místa konání Divadelní Třebíč (1992‒2008) a která se posléze rozrostla o poděbradskou část ( FEMAD 2001‒2006) a nakonec zakotvila na pět let v Děčíně pod názvem Divadelní Děčín (2007‒2011). Po celých prvních patnáct ročníků prof. Císař předsedal její odborné porotě (1992‒2006) a vedl rozborové semináře k inscenacím. V ročníku 2008 se ujal role nezávislého recenzenta přehlídkového deníku.

Potřeba dát rovnoprávnou příležitost pro soubory z malých obcí dala počátkem 70. let vzniknout národní přehlídce venkovských divadelních souborů. Vyjma prvního ročníku se koná pod názvem Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. I zde prof. Císař zanechal nesmazatelnou stopu svého působení. Předsedal přehlídkové porotě a vedl rozborové semináře po 14 ročníků (1990‒2000, 2002‒2004). Ještě před tím vedl na přehlídce v r. 1980 tematický seminář. Vedle práce porotce byl za časté povoláván k přednáškám pro frekventanty Kurzu praktické režie NIPOS-ARTAMA, který zde v letech na přelomu milénia míval svá výuková soustředění.

Záběr působení prof. Císaře se nevyčerpává účastí na vrcholových celostátních či národních přehlídkách v čele s Jiráskovým Hronovem. Sahá daleko dál, a sice do přehlídek se specifickým (např. Svitavy, Polná) či oborovým zaměřením (např. Česká Třebová), ale také do úrovně krajských postupových přehlídek v různých druzích a oblastech amatérského divadla, zejména v Královéhradeckém kraji (Červený Kostelec, Miletín aj.), ale i jinde (např. Karolinka, Turnov, Boleradice). A nejde jen o působení, které umožňují přehlídky. Po jistou dobu se např. ve východních Čechách se s výjimkou Inspirace krajské přehlídky nekonaly, ale kruh odborníků navštěvoval představení souborů na jejich domácích jevištích a hovořil s nimi o kladech a úskalích předvedených inscenací. Prof. Císař se tak po dlouhá léta setkával se soubory a výsledky jejich divadelní práce v tom nejširším myslitelném spektru. Sám k tomu ve své Paměti divadla XII (AS 1/2009) dodává: „Mělo to jednu velkou výhodu: viděli jsme soubory v jejich prostředí a poznali jsme pro koho hrají. Naučil jsem se tehdy chápat jisté zásadní specifičnosti amatérské práce, které vytvořily mou představu o tom, co je amatérské divadlo a jak je chápat v jeho funkcích.“

Jakkoliv je kultivace amatérského divadla namnoze spjata s nejrůznějšími přehlídkami, zvláštní kapitolou tvoří samostatné vzdělávací akce. Počátkem 60. let minulého století se otevřely kurzy nového typu, a sice kurzy dlouhodobého charakteru, které měly za cíl rozvíjet do hloubky i šíře potřebné znalosti a praktické dovednosti. K nim patřilo i Krajské divadelní studio Východočeského kraje, jež svou činnost zahájilo v září 1960. Z líčení prof. Císaře vím, že se stal pod nekompromisním nátlakem Jarmily Černíkové-Drobné, tehdejší dramaturgyně královéhradeckého divadla, jedním z jeho pedagogů. Situace se opakovala v druhé polovině 70. let, kdy v Hradci Králové založili krajskou Lidovou konzervatoř. Na žádost Radka Bartoníka se prof. Císař ujal vypracování osnov pro třídu, která byla otevřena pro vzdělávání amatérských herců a režisérů, a jak jinak, opět se stal členem pedagogického sboru této nově ustavené instituce. V letech 1975‒1989 byl vedoucím lektorem tří dvouletých cyklů režijně-hereckých tříd Lidové konzervatoře východočeského kraje. Východočeši v čele s krajskou metodičkou, nyní Mirkou Císařovou, chotí prof. Císaře, byli v péči o vzdělávání amatérských divadelníků příkladní. Nezůstalo při jednom vzdělávacím cyklu, kurzy se opakovaly a v určitých intervalech se tak děje dodnes, byť již lidová konzervatoř neexistuje, a péči o vzdělávání se ujalo Centrum amatérské kultury Impuls v Hradci Králové ve spolupráci s Volným sdružením východočeských divadelníků. V letech 1990‒1992 byl pedagogem Hereckého studia Centra amatérské kultury Impuls Hradec Králové a dalších jím pořádaných vzdělávacích cyklů: herecko-režijního kurzu 1999‒2000, režijního kurzu 2000‒2001. Myslím, že prof. Císař, coby pedagog, nechyběl ani v žádném z dalších vzdělávacích projektů, stejně jako neoslyšel prosby iniciátorů vzdělávání v jiných krajích, kteří jej požádali o lektorskou účast.

Po normalizačním zásahu, jimž byly zlikvidovány naše přední divadelní časopisy, se prostor pro psaní o divadle zúžil v počátku 70. let na již vzpomínaného Československého loutkáře a na tehdy měsíčník Amatérská scéna. Vzniklá publikační poušť a prozíravost vedoucího redaktora Amatérské scény Jiřího Beneše a jeho redakčního spolupracovníka Pavla Boška způsobily, že prof. Císař spojil na dlouhá léta svou kritickou a teoretickou aktivitu právě s oběma jmenovanými časopisy. Zůstanu u Amatérské scény (AS), neboť i díky ní jsem byl, coby její redaktor, s prof. Císařem po šestnáct let (1995‒2010) v permanentním kontaktu. Poprvé se jméno Jan Císař objevilo v tomto časopise, který do roku 1964 nesl název Ochotnické divadlo (OD), v roce 1960 (č. 6, str. 201) pod článkem O skutečnou divadelní tvořivost, reflektujícím celostátní přehlídku venkovského divadla v Kroměříži. V dalších letech následovaly jednou ročně ojedinělé příspěvky: v OD 6/1961 příspěvek k tzv. Kutnohorské škole – výňatek z referátu o režii klasických her, v OD 2/1963 článek Začátek dneška o herecké metodě K. S. Stanislavského, v AS 10/1971 Zpráva poroty 41. Jiráskova Hronova, v AS 10/1973 Hodnocení hronovských představení. V ročníku 1974 se objevují příspěvky dva, věnované Šrámkovu Písku a Jiráskovu Hronovu. Obrat nastal v roce 1975, kdy takřka v žádném čísle nechybí příspěvek z pera Jana Císaře. Od roku 1978 až do roku 1983 zaplňoval prof. Císař stránky AS svými teoretickými a kritickými příspěvky v samostatné rubrice nazvané Poznámky o divadle, ale i dalšími příspěvky. V roce 1985 a následně v ročníku 1986 se věnuje reflexi Jiráskova Hronova a širším souvislostem divadelní tvorby v seriálu Po Hronově 85, s podtitulky aneb Souvislosti, aneb Herec může vše atd. V průběhu celého ročníku 1987 uveřejňuje v AS seriál Systém v pohybu, od r. 1991 seriál nazvaný Zastavení ‒ Prognózy, od r. 2006 seriál – dramaturgický pozorník Kdysi slavné... a v letech 2007‒2009 již jmenovaný seriál Paměť divadla. Po celou dobu nechybí ani další příspěvky, jako reflexe divadelních přehlídek, medailony významných osobností aj. Ke klíčovým náleží teoretické úvahy nad současným stavem amatérského divadla, opírající se o matérii divadelních představení, zprostředkovanou stěžejními přehlídkami amatérského divadla.

Značná část statí prof. Císaře v časopise Amatérská scéna, v Československém loutkáři i v dnešním Loutkáři, ale také v různých přehlídkových zpravodajích reflektuje vývoj a proměny amatérského divadla v širších souvislostech na výsostně odborné bázi.
Nepodařilo se mi dohledat informaci o tom, kdy byla ustavena redakční rada AS, nejspíše k tomu došlo na sklonku 70. let. Tehdy vedoucí redaktor AS Pavel Bošek ustanovil prof. Císaře jejím členem, snad i předsedou. Jisté je, že v čele redakční rady byl od roku 1982. To je totiž první ročník, kdy bylo v tiráži časopisu uvedeno její složení. Funkce předsedy mu zůstala do dnešních dnů.

Vedle bohaté časopisecké publikační činnosti je prof. Císař autorem řady publikací a skript. Tato jeho publikační činnost je postižena na jiném místě této knihy. Nemohu však nepřipomenout dílo, které je pro české amatérské divadlo zásadní, a sice publikaci Cesty českého amatérského divadla ‒ Vývojové tendence. Připravil ji patnáctičlenný autorský kolektiv právě pod vedením prof. Císaře. Jedná se o první ucelený pohled na dějiny českého amatérského divadla v celém jeho spektru od formování české divadelní kultury ve 12. století až po konec století 20. Kniha podává svědectví o nejstarší dobrovolné občanské aktivitě v mnoha našich obcích a městech, o aktivitě, která si navzdory proměnám času uchovala kontinuitu až do dnešních dnů. Výklad sleduje proměny funkcí českého amatérského divadla, jeho vztah k divadlu profesionálnímu; věnuje se divadlu činohernímu i loutkovému, ochotnické opeře, divadlu pro děti a hranému dětmi, tzv. alternativnímu divadlu i divadlu poezie – vždy v období, kdy se v rámci amatérských divadelních aktivit dokázaly výrazněji prosadit. Velká pozornost je věnována vývoji v desetiletích po druhé světové válce, tady jde o oblast takto v celistvosti ještě nezmapovanou. Sám prof. Císař je autorem kapitoly Činoherní a alternativní divadlo 1970‒1989.

Prof. Císař se podílel na utváření amatérského dění i prostřednictvím účasti na jednání nejrůznějších poradních orgánů institucí, které měly a mají na starosti péči o amatérské divadlo. Předně byl členem a po smrti Jiřího Beneše v r. 1977 předsedou poradního sboru pro amatérské činoherní divadlo Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze, od r. 1991 pak předsedou odborné rady pro amatérské činoherní divadlo Národního informačního a poradního střediska pro kulturu v Praze (NIPOS, původně IPOS). Členem tohoto poradního orgánu byl až do roku 2010. Byl činným v o. s. Volné sdružení východočeských divadelníků a je jedním z jeho mála čestných členů.

V řádcích, které jsem zde nakladl, jsem se zcela záměrně vyhýbal emotivně zabarveným osobním vzpomínkám a celé pojednání o prof. Císařovi pojal faktograficky. Vím, že můj příspěvek není nijak atraktivní. Snad je alespoň vypovídajícím z hlediska zachování paměti amatérského divadla. Snad je alespoň obrazem nezměrného a všestranného úsilí prof. Císaře vynaloženého ‒ jak se dnes říká ‒ na udržitelném rozvoji a proměnách amatérského divadla, a to po dobu plných čtyřiceti let. Nelze pominout, že ona všestrannost je mj. v jeho otevřenosti k různým podobám ochotnického či amatérského divadla, ve schopnosti empatického a diferencovaného přístupu k amatérským divadelním tvůrcům či divadelníkům z ochoty.

Na konec musím zdůraznit jeden důležitý fakt: prof. Císař je v současnosti jedinečnou a také jedinou osobností, která kontinuálně reflektuje na nejvyšší teoretické úrovni dění v oblasti amatérského divadla. Je přitom nutno podtrhnout slůvko jedinou. Není totiž v tuto chvíli osobnosti, která by se důsažněji přičinila a zasazovala o jeho kultivaci. Vím, o čem mluvím, sloužím už na tomto poli půl čtvrté desítky let.

P. S. (Z rozhovoru Vítězslavy Šrámkové s prof. Janem Císařem u příležitosti jeho 65. narozenin, otištěném v časopise Amatérská scéna 2/1997.)

Kde jsou kořeny vašeho dlouholetého intimního vztahu k divadlu?
V rodině. Jak jsem začal brát rozum, vodili mě rodiče do divadla v rodném Hradci Králové. Zejména po pětačtyřicátém roce jsem už byl nadšeným divákem a jezdil jsem za divadlem i tajně do Prahy. Někdy kolem roku 1949 v Hradci vznikl pod hlavičkou ČSM soubor Mladá scéna. Tam je můj amatérský začátek, dokonce jsem odehrál několik rolí, byť jsem nikdy nechtěl být hercem. V souboru jsem se setkal s více lidmi, kteří měli tendenci se profesionalizovat, ať to byl Luděk Munzar, Ivan Palec nebo Jan Jílek. Zážitek z Mladé scény byl rozhodujícím podnětem k tomu, že jsem se přihlásil na DAMU.