Texty: AS 2001, č. 5, s. 34, Milan Schejbal.

Miroslav Krobot
Dejvické divadlo
Praha

12. listopadu 2001

Milý Mirku,
vždycky jsem si myslel, že jsi štír, protože jsi byl takovej „jinej“. V době, kdy po českých divadlech chodila většinou nuda a šeď, objevil jsem najednou v Hradci Králové v Besedě Tvou inscenaci Romea a Julie a spadla mi brada. Zjistil jsem, jakou obrovskou sílu může mít divadlo i v tak neutěšených časech, ve kterých jsi u profesionálního divadla začínal. Tvůj Romeo nejenže bez přetvářky a nekompromisně pojmenoval dobu, kterou jsme žili, ale demaskoval i způsob života „mlčící většiny“. Přitom apelativně a bez zbytečného patosu nabídl jasné řešení – raději smrt než prázdno v srdci. Dodnes mám Tvou inscenaci před očima a musím přiznat, že nás, Tvé vrstevníky, na dlouho ovlivnila. A pak si vzpomínám na Realisty. Moc rád jsem tam chodil – myslím, že něco se Ti povedlo líp a něco hůř, ale vždycky bylo patrné, a to výrazně, že Ti jde o divadlo „teď a tady“, a že za svým cílem jdeš nekompromisně. Tím jsi byl pro mě zase „jinej“. A už vůbec nemluvím o tom kroku, který nás, všechny divadelníky, šokoval. Tvůj odchod z Národního divadla za divadlem „svým“, z lesku zlaté kapličky do černé díry v Dejvicích, obdivuji. A upřímně závidím.
Blíže jsme se poznali (kde jinde!) u amatérů na Jiráskově Hronově. Tehdejší metodička ÚKVČ Jana Paterová se rozhodla radikálně změnit a zkvalitnit výuku v Klubu mladých divadelníků. Pověřila mě vedením tohoto klubu, jehož lektorský sbor tvořila silná čtyřka: Ivan Rajmont, Jiří Fréhar, Karel Kříž a Ty. Nikdy nezapomenu na tu partu rozdychtěných amatérů v čele s Frantou Zborníkem či Jožkou Krasulou, kterak s vámi objevují po několik let ty pro ně neznámé končiny DIVADLA. Ani si v té době nikdo neuvědomoval, protože o to v tu chvíli vůbec nešlo, co jste vlastně pro amatérské divadlo (a nejen pro ně) udělali. Vlastně i mně to došlo až mnohem později, kdy např. Jožka Krasula (už jako cizinec, přesto náš) ohromil nejednou inscenací hronovské publikum. A že šlo o mnohem víc, než jen o „divadlo“, když se např. Franta Zborník stal úspěšným starostou ve Vodňanech.
Tak aspoň teď: prostě, Mirku, dík! Kéž by bylo víc takových „jiných“ štírů! A do další padesátky Ti moc přeju, aby Ti zůstalo ono rčení, které tak rád používáš: „My Moraváci, my jsme silný!“
Tvůj Milan Schejbal