Texty: AS 2001, č. 5, s. 32 - 33, Lenka Lázňovská.

SE ZUZANOU TRNKOVOU O KUTNOHORSKÉ DRAMATICKÉ ŠKOLIČCE

Herečku kutnohorského divadelního souboru Tyl paní Zuzanu Trnkovou jsem potkala poprvé před několika lety na Divadelní Třebíči. Přijela se podívat a nabrat nějaké zkušenosti. Když jsem se zeptala, co dělá kdysi dobrý soubor, říkala, že činnost obnovili, avšak síly nestačí navíc než na silvestrovské představení a na něco příležitostného. Pak jsem se s nimi potkala na Chotkovských slavnostech na zámku Kačiná, kde recitovali Máchův Máj a v půvabném barokním divadélku uvedli Macháčkovy Ženichy. Tato historická situační veselohra s řídkým dějem a nepříliš vybarvenými postavami mnoho příležitosti pro divadelní kumšt neskýtá. Letos se paní Trnková mohla pochlubit už dvouletou divadelní školičkou a také Divadelní ročenkou 2000/2001. V minulém roce Tyl odehrál 12 představení, z toho šest premiérových. V repertoáru mají Blázinec v prvním poschodí, Jak je důležité míti Filipa, hru J.M.Simmela Spolužák, pohádky pro děti Peklo naruby, Čert a princezna, O tom, jak si čerti ševce do pekla neodnesli, hudební komedii Sto dukátů za Juana ad. Václav Veselý, šéf souboru, prohlašuje v úvodním slovu ke zmiňované ročence, že „být u ochotníků je velká čest.“ A dodává: „všechno, co chceme, dokážeme“. Předkové, kteří Tyl před 158 lety založili, se za své následníky určitě nestydí. To všechno mě vedlo k tomu, abych sympatickou paní Trnkovou požádala o rozhovor. Věřím, že dramatická škola je nápad hodný následování. Rozhovorem plníme také přání čtenářů AS, kteří se vedle špičkových souborů chtějí setkávat také se soubory z dalšího sledu. A že se nepíše o vás? Udělejte pro to něco také vy. Napište nám o sobě nebo nás pozvěte na domácí prkna.
Jak se narodila dramatická školička? Byl to vlastní nápad souboru nebo jste se někde inspirovali?
Když jsme trochu hořekovali nad tím, že se děti v divadle neumějí chovat a že vlastně do divadla ani moc nechodí, tak jsme si řekli, že s nimi zkusíme pracovat.
Takže na počátku byla snaha vychovat si publikum?
Jistě, současné i budoucí, ale také jsme chtěli pro soubor Tyl získat mladou krev. I když v poslední době si stěžovat na nezájem místní omladiny nemůžeme. Třetím motivem byl jakýsi pocit, že kromě přípravy a hraní divadla můžeme dělat ještě něco dalšího. To prosím berte trochu jako nadsázku. Z našeho dramaturgického plánu je jasné, že spolek pracuje, má dokonce několik skupin. To je samozřejmě velmi radostné. U zrodu stála naše skupina s režisérem Zdeňkem Vrbou. Dohodli jsme se, že školičku vyhlásíme a uvidíme.
Dali jste si inzerát?
Ano, zveřejnili jsme ho v kutnohorských novinách, které jsou dvoje - deník a týdeník. Nabídku jsme dali také do škol.
Kolik dětí se přihlásilo?
Asi šedesát, na konkurz jich přišlo čtyřicet. Byť některé odešly a jiné přišly, stav čtyřicet dětí se drží.
Čím jste začali činnost školičky?
Vzali jsme Hrubínovy pohádky, což jsou takové pohádkové říkánky O perníkové chaloupce, Červené Karkulce, Smolíčkovi a jeskyňkách, O nezvedených kůzlátkách apod., které děti znají z mateřské školy. Z toho postupně vzniklo pásmo, jež jsme propojili textem a vznikla první půlhodinová produkce. Setkala se se slušným ohlasem, ostatně, to se dalo očekávat, přišli rodiče, sourozenci, dědečkové a babičky. Pásmo Babička vypráví jsme odehráli také v MŠ, děti pohádky znaly a říkaly si je s námi. Druhou byla Vánoční pohlednice, v níž bylo naším záměrem vtáhnout diváky do krásné české poezie. Letos jsme udělali Alenku v říši květin na motivy Morice Carena.
Svou koncepcí je tedy školička herecká přípravka?
Ano, já bych ji tak pojmenovala. Děti učíme mluvit, pohybovat se, cítit jeviště apod. Znamená to např. mluvit nahlas a srozumitelně, avšak nekřičet, nestát uprostřed jeviště jako solný sloup. Teď se nám nabídla paní Lara Siblíková na disciplínu pohybová a taneční průprava. Problém máme se sháněním textů pro tak velké množství dětí, z nichž každé si touží zahrát. To dá velké přemýšlení.
Možná nezáměrně, ale nicméně vznikl dětský divadelní soubor. Máte s ním nějaké další záměry?
O tom jsme neuvažovali. Rozhodně nemáme ambice jít na dětské přehlídky. Na druhé straně je pravda, že frekventanti školičky jsou úspěšní v okresních recitačních soutěžích. Docela nás to potěšilo.
Specialisté na výchovnou dramatiku by namítli, že v dětském divadle je důležitější proces než samotný divadelní produkt. Jinými slovy, podstatou je kultivování dítěte. Co Vy na to?
Snad mě někdo neoznačí za ignoranta, když řeknu, že tak vědecky jsme neuvažovali. Šlo nám o to, nabídnout dětem něco, co by je odvedlo od počítačů a z toulání se po ulicích. Nasměrovat jejich zájem na divadlo, o němž jsme přesvědčeni, že je nádherné a že nám obohatilo život. Spolek je parta lidí, v níž každý ví, že na problémy není sám. Život s divadlem je prostě, alespoň já to tak cítím, snazší.
Můžete popsat pocity dětí?
Školička běží třetím rokem a zájem nepolevuje, to hovoří za vše. A jako doklad toho, že se děti kultivují nejen po stránce divadelních dovedností, chci uvést, s jakým nadšením se chopily nápadu uspořádat benefiční představení a za peníze z dobrovolného vstupného nakoupily dárky pro nemocné a handicapované děti. Na konci loňského školního roku jsme dětem dali napsat kratičkou práci na téma školička. Výhledově bychom chtěli něco z toho zveřejnit.
Mělo některé dítě zkušenosti ze základní umělecké školy?
V Kutné Hoře je na ZUŠ literárně dramatický obor, avšak s velmi malou kapacitou. Takže šance, že se tam dítě dostane, je minimální. Navíc my nevybíráme školné, takže jsme přístupní i pro děti ze sociálně slabších rodin.
Jak často se scházíte?
Každou středu od čtyř do půl šesté. Děti po divadle pobíhají už půl hodiny před začátkem a je vidět, jak jsou netrpělivé a těší se. Pak se jejich radost protkne s naší.
Na začátku byl pevný projekt, nebo se to spíše odvíjelo postupně?
Tak napůl obojí. Museli jsme mít samozřejmě rámcovou představu, avšak postupně se zpřesňovala a doplňovala. Hry a cvičení čerpáme z odborné literatury, kterou pilně sháníme. Dohodli jsme se, že Zdeněk Vrba bude třídní a já jeho asistentka, ostatní působí podle svých časových možností.
Musím brát jako nadsázku Vaše tvrzení, že jste byli nevytížení. Aktivita spolku Tyl nabrala v posledních sezonách vysoké obrátky. Čím to je?
Všechno začalo v r. 1996 obnovou silvestrovských představení. Tehdy jsme hráli Tetu z Bruselu. Tato tradice totiž v Kutné Hoře existovala už před třiceti lety. Silvestrovské představení mělo ohlas, a to nás přinutilo pokračovat dál. Postupně se soubor doplňoval, našli se i režiséři. To je celé.
Říkáte silvestrovská tradice. Spolek však nastudoval i Simmelova Spolužáka, což má věru daleko k silvestrovské zábavě...
Spolužáka jsme připravili k 55. výročí ukončení 2. světové války.
Syn člena souboru Mirka Štrobla studoval teologickou fakultu v Praze a kontaktoval se s p. Simmelem, který žije ve Švýcarsku. Našel tuto u nás neznámou hru. Autor souhlasil s jejím uvedením a měl dokonce přijet na premiéru. Patrně máme potřebu si občas zahrát i něco vážnějšího. Dramaturgie přece musí být vyvážená, diváka si musíme pěstovat. Na premiéru přišlo hodně lidí.
Kolikrát jednotlivé kusy reprízujete?
Bohužel málo, v průměru máme 3-5 repríz, většinou v Kutné Hoře. Mimo město hrajeme málo. Často slyšíme, že divadlo by nás pozvalo, ale bojí se, že na cizí soubor diváci nepřijdou. Prý jsou problémy s návštěvou i agenturních představení se známými jmény.
Jaké podmínky má soubor pro činnost na své mateřské scéně?
Divadlo nám vychází vstříc. Je to skutečně naše mateřská scéna. O nějakém nájemném, např. za zkoušky, nemůže být řeč. Radnici můžeme požádat o grant na činnost a z výtěžku vstupného nám Tylovo divadlo přispělo na výrobu kulis a kostýmů. Starosta i radní občas přijdou, pan místostarosta chodí pravidelně. A nemyslete si, že je to tím, že jsem byla zaměstnancem Městského úřadu. Ostatně, jistě jste si všimla, že v divadle používám dívčí jméno. Samozřejmě, že mě těší, když mě někdo pozná a pochválí.
Jak dlouho děláte divadlo?
S pauzami od svých 16 let. Moje maminka byla kmenovou členkou Tyla. Dokonce jsme si spolu zahrály v Afinogenově Mášence. To byla moje první role. Dokonce jsem nějakou dobu uvažovala i o DAMU, pak jsem nakonec na zkoušky nešla.
A co Vaše děti?
Mám dceru a syna, ale ani jeden není divadelník. Mám však ročního vnoučka a celá rodina se shodla, že je to komediant po babičce. Velmi jsem se snažila, abych děti k divadlu přivedla. Hrály se mnou v pohádkách a pilně chodily do divadla. Pětiletý Tomáš se jednou dokonce s brekem drápal na jeviště, aby zabránil čertovi odnést maminku do pekla a křičel: „Nech ji, to je moje maminka“. Představení bylo samozřejmě zbourané.
Nemohu se nezeptat, zda soubor neuvažuje, že by se přihlásil na nějakou přehlídku?
Všechno má svůj čas. Uvidíme.
připravila Lenka Lázňovská