Texty: VAŠINKA, Radim: Nebudu mrtev – neboť smrt neexistuje. (Zdeněk Čecháček.) Divadelní noviny 2012, s. 10.

Nebudu mrtev – neboť smrt neexistuje

Už ani nepamatuji, kolik jsem napsal pamětí. Ale ani v jedněch nemohu najít, co si pamatuji, že jsem snad napsal: a to je, jak jsem se vlastně a kdy poprvé setkal se Zdeňkem Čecháčkem. Tak se to pokusím zopakovat.

Muselo to být na fakultě

Přírodovědecké. Snad tehdy ještě Masarykovy, později Jana Ev. Purkyně. A zcela jistě v Brně. Matně si vzpomínám, že studoval snad matematiku-fyziku o dva tři ročníky po mně, já snad mineralogii, byl snad z Frýdku a Místku, já, myslím, z Brna (je to už velice dávno). A asi jsme se setkali na literárně-poetických večerech, které se odehrávaly ve svazácké klubovně na fakultě ve spolupráci s fakultou filosofickou (Alena Wágnerová, Pavel Švanda aj.). Ano. Tak to mohlo být. Já v létě odjel do Hrubého Jeseníku (velice hrubého), kam za mnou Zdeněk, o prázdninách dlící u svých rodičů v Místku nebo Frýdku (čert aby se v tom vyznal), přijel. A tu se moje mysl vyjasňuje a vzpomínky zaostřují. Vidím to před sebou jako dnes: čekal jsem na něj u Videlského kříže ve stanovenou hodinu (plus minus). Geologické kladívko a mapu jsem odložil a slastně siestoval (bytoval jsem v lesácké chatě v lese, kousek odtama). Z klidu a ticha (automobilismus nebyl tehdy – 1958? – ještě tak hrůzně vyvinutý) ponenáhlu začal narůstat podivný neharmonický zvuk, narušující tuto podvečerní selanku. Sílil a mohutněl, až se stal čitelným: byl to zvuk mopedu šplhajícího se do oblačné výšiny! A vskutku, asi za 10 minut si to na onom chýrném stroji připrděl jeho jezdec a pán až na sám vrchol hory – byl to on, jak slíbil, tak učinil: Zdeněk Čecháček, stár něco kolem těch kouzelných dvaceti let! A tam jsme se večer u ohně (uprostřed lesa!) usnesli, že takhle to dál nejde, že začneme s inscenováním poezie, té skutečné, ne té, která se na nás v té době (tedy koncem 50. let) valila ze všech stran, ale té angažované za pravdu a krásu, živé, nepapírové…

X-59

A jak začal nový vysokoškolský rok, začali jsme snovat pikle souborového charakteru. Abychom se nemuseli hledat, našli jsme si dokonce spolu v Brně podnájem, do kterého jsme z finančních důvodů přibrali na čas i Mirka Částka. To jsme ovšem netušili o jeho fenomenálním hlučném spaní, které z něj patrně časem učinilo herce divadla jednoho herce (nikdo s ním při zájezdech nechtěl spát). V životě jsem neslyšel nikoho tak oslnivě hlučet smrtelným chropotem (jak si jej představuji). Obdivoval jsem se sám sobě, jak hrdinně jsem to nesl. Zdeněk kupodivu měl v tomto ohledu slabší nervy a metal po nebohém studentu Múz, který jednou dokonce nesl Mistru Högerovi při jeho hostování v Brně kufr z nádraží až do hotelu, své křusky. Zde se odehrávaly i první zkoušky toho našeho zbrusu nového spolku. A byli jsme prosím tak zapálení pro věc, že ve vší počestnosti jsme zde zkoušeli i s docela pohlednými dívkami, které jsme pro své plány získali. Ostatně zapřáhli jsme i značně geologů, matematiků a chemiků Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Tak vznikla Ikska, X–59: X mělo znamenat jakousi neznámou, protože jsme chtěli inscenovat poezii jinak, než jak bylo zvykem na besídkách či akademiích, a číslice byla letopočtem o rok dopředu, že budeme jako progresivní. Prostě byli jsme ještě neopeřená jelita, plná mladistvého nadšení a zápalu pro pravdu, o níž jsme se domnívali, že je v oné době nějakým nešťastným nedorozuměním deformovaná. Asyl jsme nalezli v Městském domě pionýrů v Lužánkách, v obrovském plesovém sále s ozvěnou, kde kdysi prý uváděl poezii i E. F. Burian, a dokonce snad tančila nahá tanečnice! Ale o tom jsme se nikde nic nedočetli. Tehdy přišel Zdeněk s nápadem navštívit Ludvíka Kunderu. Přišli jsme tehdy za ním se Zdeňkem jako delegace mladých ctitelů poezie, kteří si vzali do hlavy její zdivadelňování. Stal se jakýmsi naším kmotrem, který nás vybavil teoretickým spisy E.F.B. o divadle a my zahořeli tak, že jsem jejich autorovi dokonce napsal a hrdě doložil přiloženou pozvánkou na inscenaci Jeffersova Hungerfielda, že svoji činnost zaštiťujeme jeho výzvou Pojďte lidi na divadla s železnejma kladivama a že mluvíme jeho slovy i o tom, že přijde čas, kdy pro krásné umění bude třeba střílet! Ten se vyděsil. Odpověděl obratem a vysvětloval a vysvětloval. Ale myslím, že v jeho psaní byla i spousta dvojsmyslných jinotajů. Po letech jsem psaní ukázal jeho ženě, Zuzaně Kočové, a ta říkala, že podle formulací to psal on sám, to psaní, tedy diktoval, ne nějaká sekretářka. (Později, v době chudoby, jsem psaní prodal Památníku českého písemnictví. Dostal jsem za ně 100 Kč.)

Pak přišel na řadu Halas (což byla tehdy skoro revoluce, ale o tom my nevěděli!), s poezií z pozůstalosti a s básněmi vyřazenými ze sbírek. Poprvé zazněly verše z jeho Potopy a z pozůstalosti, které nám poskytnul Ludvík Kundera. Byl tam i úvod s asi třemi zadními projekcemi Halasových fotografií, které jsme získali od Jiřího Hájka (Heka) z literárního archivu Moravského muzea. A scénu jsme přizdobili ostnatým drátem. V Brně to kupodivu nevadilo. Možná i proto, že v sále, kde bývaly za 1. republiky tancovačky, se tísnilo v první řadě asi deset mých příbuzných – a Ludvík Kundera. Setřeli nás – za údajnou morbiditu až ve Znojmě, kde bylo jakési krajské kolo Soutěže tvořivosti mládeže. To ještě pořád platil Štoll a jeho hodnocení Halasovy poezie.

Prasata kšeftů po chudých se válí
Prasata kšeftů dívky svlékají
Prasata kšeftů i slova zpančovali
Prasata dětem mléko bryndají

Prasata kšeftů svěrem rozběhla se
Prasata kšeftů slastí chrochtají
Prasata kšeftů ctí jenom kšeftů prase
Prasata bzdí na ty kdo nemají

Zaval je zaval šestá vlno

E. F. B.

V půjčovně gramofonových desek v Brně jsme objevili desky s nahrávkou Burianovy Vojny, kterou jsme si se Zdeňkem donekonečna přehrávali. Stala se nám posléze inspirací představení z Prévertových veršů – Velké prádlo, postavené právě na voice-bandově intonovaném a rytmizovaném přednesu. Což byla Zdeňkova inscenace. Já pak voice-bandu později použil při pokusu o mnohohlasou sborovou interpretaci Halasovy Paní Boženy Němcové. Ale jinak jsme měli k Burianovým postupům své mladistvé výhrady, opovrhujíce při výstavbě scénáře dějem a nahrazujíce dějovou linii asociacemi a montáží, jak jsem vyčetl z Ejzenštejna. Uhranul mne i Mejerchold se svými postupy, založenými na scénické metafoře. Což jsem se pokoušel aplikovat na inscenace poezie. I mnohem později.

Mezitím jsem dostudoval, vyvázal se z geologických služeb, vrátil se do Brna, a připojil se ke Zdeňkovi. Malá pražská divadla neměla na nás žádný vliv. Věděli jsme o nich, to ano, Jiří Hájek (Hek), kritik a muzejník, přivezl z Prahy semafórácké desky, takové ty malé, pouštěli jsme si je, líbily se nám, ale to bylo všechno. Semafor byl pro nás spíš kabaret. My byli přes poezii, že kočka seděla v botě a kdesi štěkal pes, nás, tedy mne, abych plošně nezobecňoval, nijak nevzrušovalo. Já vězel po uši v Halasovi. Pickovým kabaretem, Paravánem, když jsem se s ním později na vlastní oči seznámil, jsem dokonce opovrhoval jako estrádou. Neoprávněně, pochopitelně. Asi. Příliš zaujat pro svůj způsob, odpuzován formou, ignoroval jsem obsah… Vše vycházelo z reakce na dobu, souběžně po celé republice. Jak na Slovensku, to ale nemohu sloužit.
Inzerát na skřivánka

Ikska se posléze přestěhovala z Domu pionýrů do malého přednáškového sálu jakéhosi učiliště naproti Městskému (dnes Nejvyššímu) soudu na Rooseveltově ulici. Soubor se proměnil, přírodovědci odpadli, přidávali se studenti JAMU, mezi nimi i Petr Skoumal a přibyl Milan Uhde, jehož scénář Inzerátu na skřivánka byl kompletní antologií veškeré nekonformní, „problematické“ (často i proti své vůli!) poezie za poslední léta (Mikulášek, Kainar, Holub…). A tam začala její slavná éra – éra Inzerátu na skřivánka a Velkého prádla. Diváci – nevím, kde se vzali – při premiéře Inzerátu zaplnili k prasknutí nejen celý ten sálek pro 150 lidí, ale i předsálí, a dokonce stáli ještě na schodech až po vchod do domu!

Na Iksku chodilo půl Brna. Ze začátku. I básníci a brněnští herci. A tak jsme se seznámili s Janem Skácelem, Oldřichem Mikuláškem a jeho paní, Pavel Blatný nám hrával na klavír. Inzerát na skřivánka a prévertovské Velké prádlo se staly šlágrem brněnské divadelní sezony. Ludvík Kundera tehdy začínal s Karlem Srbou a Evženem Sokolovským slavnou brechtovskou éru brněnské Mahenovy činohry státního divadla. Brecht nás se Zdeňkem fascinoval svým nekonvenčním novátorským pojetím divadla. Byl to šok: po zkostnatělém chápání Stanislavského při aplikaci socialistického realismu. Brechtův Kavkazský křídový kruh jsem viděl minimálně desetkrát. Měli jsme už takovou reputaci, že Evžen Sokolovský si vzal Zdeňka Čecháčka, aby se trochu pocvičil v řemesle, za svého asistenta právě v této inscenaci. A myslím, že si zaasistoval i v Kunderově Totálním kuropění, kam byla angažována naše diva, křehká, ale sytě altová blondýnka Hana Pražanová.
Vojna, čára

Ale pak přišla knuta vojenské základní služby, která Zdeňka na čas vyřadila z činnosti. Chyběl mi. Jako kamarád, se kterým jsem si rozuměl nejen v souvislosti s poezií a divadlem. Já byl typ spíše pudový, on k tomu dovedl přidat i něco té své exaktnosti. Přišel i o naše hostování v Divadle Na zábradlí. Požadavek profesionalizace byl na spadnutí, ale nebylo kde (i když jsme objevili v Brně mnohé zajímavé sklepní prostory, hlavně kolem Zelného trhu), ale nebyly peníze, nebylo naprosto žádné, ale pochopitelné, pochopení Úřadů. Když se Zdeněk vrátil z vojny, stačili jsme se ve spolku znesvářit (viz Svatoplukovy pruty), takže on se vrátil úplně jinam, než odkud odcházel. S Ikskou byl konec. Jen ještě Kunderova Historie Velkého Okresního Kýžala, na níž se značnou měrou už podílel Jiří Štědroň a která skončila, jak jsem se dozvěděl, na úbytě posléze pokleslé kvality, ač začínala tak slibně značným politickým skandálem kolem Ludvíka Kundery. Strana se pobouřila. Tamta. A Skoumal už byl v Praze, Štědroň s Frejem museli jít po JAMU do angažmá, já, protože jsem – nešťastně, jak to dnes vidím! – přešel do Prahy, kam nás kdysi taky lákali, ale kdeže byly loňské sněhy a láska pánů po zajících skáče.… A taky jsme zpychli. A Zdeněk se přerodil v Čecháčka – Turbu, když se oženil se Ctiborovou sestrou.

Jedna Ikska skončila, ale stejně mu to časem nedalo a začal se znovu angažovat, později spíš s kabaretnějším zaměřením, resp. zdramatizovanou literární prózou, Neviděl jsem, co dělal v Brně, on zase nic z toho, co já dělal v Praze. Ale aspoň se s tím novým složením prodrali za hranice. Takže si vynahradil všechny ústrky doby. Po cirkusu se „sametovou“ revolucí, která se později vyvrbila jako převzetí moci novou mocenskou garniturou, už odbíhal k divadlu jen ojediněle.

Ještě jednou se ale přece jen vrátil k divadlu. V brněnském divadle Čára si vyzkoušel, jak sám říkal, jestli ještě umí něco zrežírovat.

Šlo o původní dramatický text Ladislava Stýbla Heroika (Play Zavřel) na motivy knihy pamětí Františka Zavřela Za živa pohřben, autora, který se před propuknutím 2. světové války ideologicky zdiskreditoval příklonem k fašistické a nacistické ideologii. Svou „titánskou pentalogii“ Polobozi věnuje Tvůrcům nové Evropy, tj. Hitlerovi a Mussolinimu. Inscenace se pokouší zmapovat podivný a tragikomický osud tohoto českého dramatika a kolaboranta. Po zabrání Československa česká veřejnost vůči jeho dílu většinou až demonstrativně mlčí, rozešle tedy kulturním institucím otevřený dopis, v němž vyjadřuje rozhořčení nad nezájmem o své dílo a vyhrožuje, že přestane úplně umělecky tvořit. Poté, co ani na tuto výzvu nedostane odpovědi, ukončí svou činnost dramatického spisovatele a napíše již jen své paměti. Čáru a tedy i Zdeňka Čecháčka zaujala otázka morální odpovědnosti člověka (nejen) v umění.

Pro doplnění obrazu Zdeňkovy divadelně dobrodružné letory doplňuji programovou informaci ještě několika informativními řádky z internetových stránek: V pražských letenských sadech byl večer 20. listopadu 1947 nalezen v zuboženém stavu a bez prádla starší muž. Po převozu do nemocnice Milosrdných bratří ošetřovatelé zjistili, že se jedná o bývalého vrchního odborového radu protektorátního ministerstva osvěty, spisovatele a dramatika Františka Zavřela.

Zpráva o jeho smrti byla otištěna ve Svobodných novinách 11. ledna 1948, přestože Zavřel v nemocnici podlehl několika mrtvicovým záchvatům již 4. prosince 1947. To samo o sobě svědčí o naprostém nezájmu o osud kdysi relativně úspěšného autora. Zavřel zemřel osamocen, bez rodiny, bez přátel a bez majetku, přesně tak, jak si sám s jistou mírou stylizace předpověděl. Koneckonců i jeho paměti vyšlé za protektorátu v několika vydáních nesou název Za živa pohřben.

Smrt neexistuje

Ale začalo být neveselo: Zdeněk se dozvěděl, že je nemocný. Dlouho doufal, že se s tím dá ještě něco dělat, zkoušelo se všechno možné, v Brně i Praze. Tehdy jsme se ještě znovu na stará kolena sblížili. Stavoval se za mnou, vždy s nějakou příjemnou lahví vína. Které jsme už ale moc nedali, něco jsme pojedli, kupodivu nepodařilo se mi uspokojit jej kávou s přimíšeným hnojivem pro řezané kytky místo cukru, ale jinak vše harmonizovalo. I naše řeči. Jako by o nic nešlo. Jako by smrt, o které později už věděl s jistotou, neexistovala. Posmutněle se pousmál, řekl, že je pozdě, a mluvili jsme o jiném. Plácali jsme, znechuceni a zklamáni onou pseudorevolucí, po níž jsme měli jiné představy o životě, než do jaké to vše vyhnilo. Stačil se ještě znovu oženit a dnes už se jen s lítostí v srdci dívám na jeho rozesmátý obličej ze svatebních fotek z jeho milovaného rožnovského skanzenu, pár dní před jeho skonem. Dívám se s lítostí, protože v mém věku už člověk těžko najde někoho, kdo by mu mohl nahradit kamaráda, se kterým prošel pár pěkných let svého života. Ale jsem šťasten štěstím jeho posledních dnů. A napadají mne verše Egona Bondyho:

Nebudu mrtev neboť smrt neexistuje…
…ale nebudu nic vědět
Radim Vašinka

25. 01. 2012