Texty: AS 2001, č. 5, s. 27 - 29, rozhovor připravili Zuzana Vojtíšková a Jaroslav Kodeš.

Rozhovor s Rudolfem Felzmannem

S divadelním hercem i režisérem, porotcem, pedagogem a v současnosti ředitelem divadla v Děčíně Rudolfem Felzmannem se známe už řadu let. Občas si zavoláme, občas se vidíme na nějaké přehlídce kde dokážeme prokecat nejeden dlouhý večer, a občas se počastujeme našimi divadelními starostmi. Nejinak tomu bylo i na letošním Jiráskově Hronově. Rudolf zde působil jako lektor K(n)MD a mimo jiné také poskytl Českému rozhlasu obsáhlý rozhovor. Myslím si, že některé myšlenky a úvahy nad amatérským divadlem, zaznamenané na rozhlasovém pásu, stojí za to přepsat i na stránky Amatérské scény. A snad i proto, že Rudolf letos oslaví jubileum. Šedesát let. Blahopřejeme.
Kdy jste poprvé přijel na Hronov, jak složité cesty vás sem zavedly? A jaké cesty vás sem vedou teď?
Abych pravdu řekl, já si nevedu žádnou takovou kroniku, kde bych mohl říci, byl to ten a ten rok. Opravdu to nevím. Většinou když hovořím s lidmi v Hronově, tak můj první vstup na přehlídku byl s inscenací Peer Gynt. Dělal jsem ji s Malým divadlem v Ústí nad Labem, a na inscenaci jsem participoval nejen jako režisér a dramaturg, ale zároveň jako představitel titulní role. Takže pro mě osobně to byl takový monumentální vstup. Do dneška řada lidí, a musím říct, že v dobrém, mi připomíná, že stále ještě pamatují Peer Gynta, i když už to bude pětadvacet let, co jsme tuto inscenaci v Hronově hráli. To člověka potěší! Dál se musím přiznat, že mě nikdy nelákalo snít o tom, jak to dotáhneme na Hronov. Pro mě to byla vedlejší záležitost, protože vždycky, a dodneška to všem souborům připomínám, bych měl dělat především pro vnitřní potřeby ansámblu, pro své domácí publikum, a pak teprve pro světskou slávu. Směřovat k Hronovu nebo k jakémukoliv vrcholnému festivalu mnohdy znamená, nehrát úplně uvolněně. Psychicky musíte překonávat jisté hranice, co tomu řekne porota, že i publikum se začne ke mně chovat poněkud jinak, natož když jsem třeba i jistým favoritem. Prostě, nejde mít plnou pohodu ke hře. To byl důvod, proč jsme se do soutěží netlačili, i když jsme se pak Hronova s ústeckým Malým divadlem zúčastnili vícekrát. A myslím, že hanbu jsme si tady neudělali. Ani ať to byla Její pastorkyňa nebo Matka Kuráž. Byly ovšem také inscenace, které sem prostě nikdy nemohly v určitých letech dojít. A tak jsme je prezentovali na FEMADu v Poděbradech, kterému se tehdy říkalo „salón odmítnutých“. My jsme byli takový soubor, který seděl na dvou židlích: víc jsme hráli na salónu odmítnutých a občas jsme se dostali i na oficiální Hronov. Ironií nebo náhodou se pak stalo, že jsem se dvakrát objevil v Hronově i jako člen poroty. To bylo v osmdesátých letech. Nejspíš mě pozvali na takové to doplnění. Asi jsem byl ten typ, co měl zastupovat v odborné porotě složku amatérskou, neboť jsem byl jeden z mála praktiků, který dělal s amatérským souborem. Byť v té době už jsem vlastně začal pracovat jako profesionální režisér v mosteckém divadle. Snažil jsme se být tím živlem, který zastupuje obyčejné amatérství mezi vznešenými profesionály a mudrci, ale myslím, že jsem v tomto směru platný moc nebyl.
Teprve později - vlastně je to necelých deset let, kdy už také Hronov změnil svou tvář, přestal být soutěžní přehlídkou a stala se z něho víceoborová přehlídka - mě pozvali jako lektora, který se pokouší, tu s větším, tu s menším zdarem, sdělovat lidem, proč se dá dělat divadlo, a jak ho dělám já. Coby lektor se snažím poradit a sdělit toto: Aby amatérské divadlo nebylo jenom divadlem roztomilého neumětelství, kde se víc cení, že místo chození do hospody se plácáme na jevišti, ale aby to byla tvořivá činnost, která přináší jak osobní potěšení, tak zároveň snese jistá umělecká měřítka. Aby divadelní konání kultivovalo estetické cítění uvnitř souboru a pak dál i publika. Tedy asi k tomu jsem došel během dvou desítek let a několika Hronovů. A navíc, na Hronov jsem si obvykle brával dovolenou - byla to vždy příjemná a zajímavá dovolená.
Začali jsme naše povídání o divadle Hronovem, na Peer Gynta se opravdu hodně lidí pamatuje, a nejen na tuto inscenaci, ale jaké jsou vaše divadelní začátky ? O těch se toho moc neví.
Pominu-li studentské divadlo, zprvu jsem spíše inklinoval k uměleckému přednesu. To jsem ještě byl Liberečák, a tam s partou spřízněných duší jsme provozovali cosi, co se pohybovalo na rozhraní mezi tehdy trochu módním divadlem poezie“ a skutečným divadlem. Pak jsem byl hlavním pedagogem Severočeského klubu uměleckého přednesu, přičemž jsem nejen pár recitátorů-sólistů dovedl k několika vítězstvím, ale také občas zkomplikoval život tehdejším porotcům při souborových soutěžích. Když jsem pak počátkem sedmdesátých let přešel z Liberce do Ústí nad Labem, několik recitátorů se ke mně přidalo, vmísili jsme se do Malého divadla a od té doby se kolem mých inscenací také diskutovalo o tom, zda je to divadlo, divadlo poezie nebo dokonce rozhlasová hra (v té době jsem také režíroval v rádiu). Pravdou je, že pro mne v divadle bylo vždy na prvním místě slovo.
Vraťme se však na Hronov. Před pětadvaceti lety, kdy jste zde s Malým divadlem poprvé vystoupil, vzpomenete si ještě co to pro soubor nebo pro vás osobně znamenalo?
Nepovažoval jsem hronovský festival za jakousi vrcholnou metu kariéry. A soubor jsem k tomu taky tak trošku vedl. To nejhezčí pro nás bylo zkoušení a hraní. Musím ale přiznat, že nejhezčí zážitky mám, když jsme objížděli různé nižší soutěže, kde nebyla cítit žádná řevnivost, a kde třeba kontakt s domácím souborem byl důvěrnější. Do dneška kamarádím s lidmi z Rakovníka. To nebyla oficiální družba dvou souborů, to bylo fajnové přátelství a vždycky jsme do Rakovníka jeli hrozně rádi. Stejným způsobem jsme měli rádi festival v Žebráku, ale třeba zajímavá byla i přehlídka v Úpici, kam nás taky párkrát pozvali. Všude byla uvolněnější atmosféra. Hronov měl nevýhodu, že soubor sem přijel jeden den, uvítali vás na schodech divadla a druhý den už byly jenom nervy, jestli postavíme scénu a všechno se udělá a zajistí. Pak se odehrála dvě představení, zaplať Bůh, vždycky to byla představení s dobrým ohlasem, takže když skončilo to druhé, ze samé radosti jsem obvykle podlehl alkoholickému víru, a pak následující ráno ještě v doznívajícím rumovém rauši jaksi přežil ty rozbory, diskuse a hodnocení. Vypráví se o mně, že prý jsem na náměstí jisté tehdejší autorské celebritě bohorovně sděloval: „Jen mi tu svoji hru dejte a já vám z ní něco udělám!“ (smích) - takže jsem Hronov trošku vnímal tímhletím prizmatem.
Vy jste se zúčastňoval řady festivalů jako účinkující, později jako porotce či lektor. Můžete soudit z obou stran. Myslíte, že má smysl rozebírání jednotlivých her a inscenací právě pro tvůrce?
Mělo by to mít smysl. Samozřejmě, jako inscenátor nemusím plně souhlasit s těmi, kteří představení rozebírají. Ale mám pocit, že i z největšího seřvání inscenace si lze něco vybrat. Na druhou stranu, když se stane, že je inscenace úspěšná, a ti kteří ji rozebírají, ji více méně chválí, nemohu to brát, jako že jsme géniové. To by byla veliká chyba. Chvála je příjemná, ale neznamená to, že se příště nemohu splést. V tomhle jsem musel být jako režisér na celý svůj soubor velice přísný. Dnešním tvůrcům bych třeba poradil, aby si říkali: „Jestliže nás zepsuli, neznamená to, že nemá smysl, abychom divadlo dělali dál. Je to jeden názor, který můžeme zvážit, něco si z toho vzít, a tohle klíďopíďo hodit za hlavu.“ Když nás pochválí tak zase řeknu: „Je to hrozně fajn, že nás pochválili, ale podívejte se, kdo a proč nás chválí.“ Víte, když někdo jenom chválí a začne mě zachraňovat, to nemám rád. Ale dělalo mi vždycky radost, když někdo z těch, kteří nás rozebírali, třeba řekl, o čem on si myslí, že jsme hráli. Základní ideu pojmenoval, a já měl radost, že to pojmenování bylo velice blízké tomu, co jsem souboru říkal při čtené zkoušce. To jsem pak herce chválil, že byli hodní a poslouchali svého režiséra, tudíž představení vyznělo, jak jsme si přáli. Možná v tom je smysl oněch rozborů. Prostě si prožít buď radostnou lázeň, nebo bolestné zkoupání, jen ale nepodlehnout hysterii, brát to jako poučnou záležitost a divadlo dělat dál. Jako tvůrce inscenace bych se měl snažit, aby se představení uchránilo těch nejzákladnějších problémů a chyb. Ostatní je mezi nebem a zemí. Pro někoho budu velký umělec, a pro někoho budu věčný šmírák a nešťastník, ale z toho si zase hlavu nemusím dělat. Nerozhoduje to o mém bytí a nebytí. Nehledě na to, že právě v tom je ta obrovská svoboda amatérství. Když se amatér oklepe ze smrště názorů, může si říct: „Příští inscenace by měla mít nějaký nový rozměr, aby byla v něčem lepší, hezčí. Aby spokojeno bylo jak publikum, tak i trochu já. A když budou spokojeni i odborníci, bude to úplně prima.“
Dá se nějak konkrétně pojmenovat, co vás festivaly a přehlídky včele s Jiráskovým Hronovem naučily ve vaší tvůrčí práci, kam vás posunuly, jestli byly právě tím, co vás dovedlo k tomu, že jste se stal později profesionálním režisérem?
To nebyly jen festivaly a Jiráskův Hronov, ale vůbec celková atmosféra v amatérském divadle. Pro mě třeba hrozně znamenalo setkání s lidmi, kteří divadlo dělali ve Středočeském kraji. Tehdy mě požádali, abych působil jako pedagog na Středočeské konzervatoři. Vlastně jsem byl vedoucím pedagogem třídy režisérů. To byla strašlivá zodpovědnost, a já na tom strávil nezměrná kvanta večerů, kdy jsem se musel připravovat, abych před svými posluchači nebo kolegy nebyl za blbce. Také si myslím, že třeba osmdesátá léta v amatérském hnutí byla v uměleckém směřování docela roztomilou rvačkou, z níž leccos dobrého vzešlo. Proto jsem sám pro sebe potřeboval mít jistotu, že by v mých inscenacích neměly být primitivní chyby z absolutní neznalosti problematiky. Člověk by na sobě prostě měl pracovat. Něco takového vlastně teď požaduji od těch, kteří se u mě ocitají jako frekventanti mého kurzu. Pracovat na sobě, v tom vidím smysl. Dělat pro potěšení z tvorby a z toho, že jste našli v souboru lidi, s nimiž si rozumíte. To je nenahraditelná záležitost. A když pak najdete publikum, které vaši práci ocení, tak je to radost.
Kterou svou inscenaci považujete za nejúspěšnější z hlediska Jiráskových Hronovů a proč? A naopak zase tu méně úspěšnou?
Tu úspěšnou už jsem vlastně jmenoval. To byl Peer Gynt. Těší mě také, když se objeví někde nová inscenace téhož titulu a režisér přizná, že vlastně vzdálenou inspirací pro něj byl kdysi Felzmannův Peer Gynt. To člověka potěší. A která nejhůře dopadla? Spíše mě mrzí, že některé inscenace do Hronova nedošly. Takže zdánlivě to vypadá, že kromě těch pár už jmenovaných jsem nic jiného neudělal, i když třeba na jednom plakátě JH figurovalo Oko Antikristovo (A. Jakubovskij), ale nikdy jsme se nedozvěděli, proč se nakonec nehrálo. Do Úpice trošku jako truc se dostal náš Jan Hus, jenže to už byla derniéra, kterou celý soubor doslova oplakal. To víte, že jsem měl taky inscenace, které prostě nebyly zrovna ty vrcholky, ale s těmi jsme pokud možno moc daleko nelezli. Věděli jsme, že je to spotřební zboží, ale nikdy to nebyl podpásový průlom. Dělali jsme v průměru dvě až tři inscenace v sezoně, a tak když z nich byla jedna špičková a jedna taková jako že dobrá, tak ta třetí mohla být někde jinde, ale myslím si, že žádnou jsem Malému divadlu ostudu neudělal.
Říkal jste, že když jste první léta přijížděl na Jiráskův Hronov, tak jste si ho příliš neužil, protože se hrálo. Předpokládám, že v průběhu dalších let jste si začal Jiráskovy Hronovy užívat a nasávat jejich atmosféru. Zaznamenal jste nějakou proměnu? Třeba v lidech, kteří jezdí a jezdili na Jiráskovy Hronovy ?
V podstatě se tady dneska setkávám s mnohými lidmi, s kterými jsem se tu potkal už před víc jak dvaceti lety. Někteří sice ubyli, nejen protože umřeli nebo zestárli, ale prostě je to přestalo zajímat. Ale určitě se velice výrazně proměnila atmosféra ve vztazích mezi účastníky. Pamatuji jedno období, jež bylo až znervózňující. Zastánci různých směrů a druhů v divadle se vzájemně nebyli schopni ani trochu tolerovat. Kdo byl vyznavač tradičního, až sousedského divadla, ten ostatními pohrdal. Jenže avantgardisté se chovali někdy ještě hůř. Byly to doby proklamativního třískání dveří a sedadel v hledišti, vychechtávání během představení, což někdy pokračovalo i na ulici, v hospodě a jinde. To mi vadilo, a snad proto jsem tenkrát nijak nepřilnul k Hronovu. Nyní vládne nepoměrně větší tolerance. Osobně mám heslo: „I když nikdy takovéhle divadlo dělat nebudu, přesto se mi může líbit či nelíbit, ale mám pro to pochopení.“ Navíc si myslím, že i když dělám vyhraněně jistý druh divadla, vždycky mohu najít inspiraci třeba i v tom opačném. Zároveň se nesmím domnívat, že můj obor je jediný dokonalý a že je objevný. Všecko tu už bylo. Myslím, že takhle Hronov vnímá většina těch, kdo sem teď přijíždějí. Samozřejmě, mám taky takové ty pamětnické sklony, že za našich časů bylo divadlo nepoměrně lepší a tak dále. Ale třeba ten letošní Hronov, byť občas budil rozpaky, mě přesvědčuje o tom, že se žádná katastrofa nekoná. Dokonce někdy začínám mít mindrák (a oprávněný!) z toho, že holt můj svět byl jiný než je dnešní svět, a já najednou s osmnáctiletými lidmi diskutuji o věcech, které mi v jejich věku byly ještě hodně vzdálené. Byl to svět, ke kterému jsem já teprve dozrával, a oni k němu dozráli nepoměrně rychleji. Taky se mluví o tom, jak naše dnešní doba zhrubla. V celku asi opravdu jsme hrubší, jsme placatější v názoru. Kumšt se v posledních letech opět dostal absolutně na okraj zájmu společnosti. Jenže kolem divadla se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Ne, ne, ne. I kdyby peníze nebyly, tak chuť dělat divadlo nezahyne.“ Tak vidíte, tohle je dobrá porce optimismu!
Máte na závěr našeho rozhovoru nějaké své osobní přání, které by vás přiblížilo dalším ročníkům Jiráskova Hronova?
V posledních letech si dělám hodně výletů do okolí a objevil jsem pro sebe Skalákovu studánku. U ní si každý rok říkám: „Když jsem v Hronově, tak musím doputovat pod Maternici, i kdybych tam měl dolézt po kolenou a v noci. A musím se napít ze studánky. Ten doušek pro zdraví beru jako příslib, že se dožiji příštího Hronova a zase přijedu na další lok!“
Děkujeme za rozhovor
Zuzana Vojtíšková a Jaroslav Kodeš