Texty: AS 2001, č. 5, s. 22 - 24, Karel Tomas.

Šumperk 2001

17. – 26. 8. 2001
Je sobota 25. srpna 2001 odpoledne. V prostorách Domu kultury v Šumperku se míhají postavy mladých frekventantů i stíny lektorů. Rok se sešel s rokem a Šumperk opět ožil ruchem „Setkání mladých amatérských divadelníků“ (dříve „dílna“). A dnešní horečná aktivita dává najevo, že vše vrcholí. Poslední přípravy a závěrečné vystoupení může začít. Produkce nikdy nebyla jediným cílem žádné třídy, ale přeci jenom, co si budeme povídat, ukázat se před ostatními je v povaze každého herce.

V 17 hodin začíná svoji exhibici třída A Ondřeje Pavelky:
Téma: Sen noci svatojánské
Ondřej Pavelka, herec i režisér. Divadlo Na okraji. Rubín. Film. Divadlo Na zábradlí. Dnes činohra Národního divadla. Jako lektor se vrací na místo činu (byl zde v roce 1987). Letos vedl klasickou hereckou dílnu. Osazenstvo měl velmi početné a (i přes omezení dané propozicemi) nejmladší. Přesto se fragmenty z Shakespearova Snu rozjíždějí s obrovským nasazením a imaginací. Zmnožení hlavních postav (aha, asi se řešily i běžné situace každého souboru, kdy chce každý hrát), zpěv, milenecké dvojice, Puk. Člověk stojí v údivu před množstvím veršovaného textu, který se herci za tak krátkou dobu naučili a který přirozeně plyne z jeviště. Největší úspěch sklízejí řemeslníci se svým vystoupením. Oslava mladého herectví – škoda, že premiéra je i derniérou.
Zde jsem chtěl uvést i vstup účastníků (jako u ostatních tříd). Leč: nebyl dodán. Proto alespoň pár myšlenek z reflexí, které museli adepti této třídy poslat předem:
„Text /…/ je dobrej a určitě by se měl někam vytáhnout, tak proč ne na Šumperk. …skýtá obrovský prostor pro fantazii … obraz, nebo spíš jakási parodie lidskosti … Já osobně bych si chtěla zahrát Demetria, protože je názorný příklad některých nynějších mladíků, jak se chovají k dívkám … Nevím, kolik nás v dílně bude, přesto doufám, že si každý bude moci vyzkoušet více rolí … Proč by se měl hrát? Především proto, že jste ho vybrali /…/ (pokud už nebude na svatojánské mušky trochu pozdě) … Líbí se mi zasazení příběhu lásek do antických Athén a propojení s nadpřirozenými bytostmi … Úkolem divadla a podle mě právě této hry je připomenout divákům /…/, že žijeme jen jednou a měli bychom si života vážit. A jak nejlépe poznat krásy světa, než ve dvou? S milovanou bytostí … Puk mě láká! Je to rošťák, asi jako já jsem, celkem beztrestně si dělá z lidí srandu … Myslím si, že jinému autorovi by to tak nevyšlo … ty verše probouzí v člověku něco /…/ bla, bla, bla, fakt nevím, ale je to krása … Nenapadá mě však nic, co bych o ní [o hře] mohla napsat.“

„Čau, herci – čau, pitomci!“ aneb prostředí
Dílna pochopitelně neprobíhá ve vakuu, ale v prostředí města, v parku, mezi lidmi. První dva dny bylo obzvlášť živo, neboť se zde souběžně konal mezinárodní folklorní festival. Po odjezdu rozjuchaných souborů a všudypřítomných hudebníků se zdálo, že nenápadné neagresivní skupinky mladých divadelníků místní pozornosti uniknou. Pokřikování malého chlapečka na skupinu Ondry Pavelky, které je uvedeno v nadpisu, však vypovídá o něčem jiném: o dílně se ví. A oslovení také neznělo jako nadávka - spíše šlo o to, vyrovnat se s neznámým jevem, na který mu jeho hlavička nestačila: proč tady pár desítek lidí v největším vedru posedává ve skupinkách po parku, memoruje texty, cvičí do úmoru, poslouchá svého „učitele“, místo toho, aby se šli koupat?. A vlastně, vždyť navazujeme i na staré tradice, kdy každý herec či komediant byl zároveň „bláznem“ - tak proč ne třeba laskavé oslovení „pitomec“…

Kolem půl osmé nás (diváky) retro-komediantská slečna odvádí do přírodního amfiteátru v parku, kde je již připravena třída označená písmenem D, třída Silvestera Lavríka:
Poezie na prkně (Šumperku, sladký Šumperku)
Silvo si vzal nelehký a nevděčný úkol - poprat se s poezií a s její možnou jevištní podobou. Navíc zde na lektorské úrovni zastupuje již tradiční slovenskou účast (pro divadelníky stejně hranice česko-slovenská existuje jen jako výmysl byrokratů; škoda jen, že nejezdí více slovenských frekventantů - letos byli na dílně jenom tři) - a zrovna v práci se slovem. Silvester se jinak s česko-slovenskou vzájemností pere již řadu let - jako režisér hostoval v Ostravě, nyní pracuje v Městském divadle ve Zlíně. Znají ho dnes již jak amatéři, tak i profesionálové v obou zemích.
Jeho skupina nejdříve trochu tápala - pohled na poezii z hloubky, s patřičným teoretickým s filozofickým zázemím, s názorem, kteréžto okolnosti dohromady tvoří základní materiál, do kterého teprve přicházím s básničkou, byl pro všechny trošku nezvyklý. Ale brzy začali komunikovat ne stejné vlně - a vyšlo to. Mystérium lidských vztahů, dilema vztahu jedince a společnosti, manipulace a výlučnosti, provedené na dětských básničkách, které sahají až kamsi do minulosti podvědomí, všechny dost zasáhlo. A jak se třída D zveřejnila literárně?

Dění DD
Dvanáct darmošlapů dojelo do divadelní dílny. Deset divoženek, dva dorůstající divoši. Dostali dárek: diktátora.
Druhý den: deprese doražených debilů dosáhla dna. Důsledek: dopít do dna!
Další dny: debaty, dialogy, dominátor distancován. Důsledek: dopít do dna!
Dále: dopolední dunivé dozvuky, domýšlení, dolaďování, dotek důvtipu, drama dorůstá! Důsledek: dopít do dna!
Dekadence dopilována. Důsledek: dopít do dna!
Dojíst, dopít, dokouřit! Děj dýše, divadelní dokonalosti dosaženo, diváci doraženi. Důsledek: dopít do dna!
Dost, dobrý diktátore – DĚKUJEME!"

„Ježíšmarjá, a to tam máme jen jednoho kluka?“ aneb frekventanti
Zděšené zvolání v nadpisu jsem si vypůjčil z úst jedné seminaristky, která po příjezdu studovala seznam své třídy. Lze je však bohužel zobecnit. Dílna je již tradičně značně feminizována. V některých třídách až moc – ne že bych měl něco proti dívkám, ale mužský element je v práci tříd potřeba (opačná situace by jistě také vadila).
Účastníků se letos přihlásilo (i přijelo) snad nejvíc za posledních sedm let. A to jich jako obvykle ještě dost odpadlo předem či nepřijelo. Lektoři si opravdu na nedostatek inspirace chtivých lidí nemohli stěžovat. Všechny čtyři třídy praskaly ve švech a my organizátoři jsme se jen modlili, aby lektoři vydrželi až do konce.
Kolem půl deváté přecházíme do velkého sálu Domu kultury, kde se v přítmí obrovského čtverce ze židlí pohybují duchové třídy E, třídy Ondřeje Lipovského (absolvent katedry neverbálního a komediálního divadla HAMU Praha /C. Turba/ a student AMU Praha – Ateliér grafika II /V. Kokolia/), která nesla název:

Člověk je zvláštní zvíře
Ondra se vždycky rozjížděl nenápadně. Ale je to dříč. A jeho soustředění a snaha o poznání sebe, spolulidí i okolního světa se záhy přenesla i na ostatní. Na Šumperku vedl dílnu pohybového a fyzického herectví zase trochu jinak. Šlo o „hledání přirozenosti těla, magie těla, pradávné paměti těla, myšlení těla“. Na závěrečném vystoupení jsme byli svědky procesu. Tady opravdu nešlo o ucelené divadelní představení. Přesto to představení bylo a jako celek působilo. Spoluúčast na procesu vznikání a hledání. Součást obřadu.
A jak práci popisovali seminaristé třídy E?
Ondřej je zvíře. Trochu zvláštní
První dva dny semináře náš pan lektor nejedl a nepil. Někteří jej v průběhu týdne viděli jíst chléb, jedna slečna s ním dokonce obědvala. Když nás po promlčené túře požádal o „hajzlák“, zjistili jsme, že i on je člověk.
Měl nás rád od první chvíle, a tak naše těla trénoval takovým způsobem, že i cestu pro potravu jsme leckdy vynechali.
„Teď vám dám téma na jednoduchou improvizaci, která bude naprosto jednoduchá. Je to taková hra, bude vás to bavit, mno, zas taková hra to není… Takže: ruka má neustále touhu vyprávět o svém utrpení, zásluhách. Chce litovat, chce ocenění; břicho naslouchá vlídně, považuje to za báchorky. Ruka nezaregistruje, že břicho dělá mnohem víc, přijdou nohy – ona si myslí, že jsou pro ni, aby ji ocenily a vyznamenaly, ale ony si přišly pro břicho…“
Používali jsme i několik slovenských „zlepšovákov“ a bylo to prostě „bohovské“!

„Jsem rád, že žiju!“ - aneb třídy, které odpadly
Tak tohle mi sdělil lektor připravované třídy jevištního šermu Šerm a šarm aneb V trojhranném klobouku Cassanovy, Petr Nůsek - Sacher, profesionální šermíř a divadelník, Cassanova z libosti. Necelé dva týdny před začátkem dílny se jeho dopravní prostředek nemile potkal s betonovým mostem - a Petr vyvázl jen zázrakem. Na poslední chvíli jsme ještě přesouvali jeho seminaristy do jiných tříd, přemlouvali lektory, aby je vzali do již tak přecpaných sestav… Ale co je nejdůležitější, je vlastně již napsáno v nadpise.
Další třídou, která odpadla, tentokrát již na začátku posílání přihlášek, byla třída F Jaroslava Duška, která se měla zabývat improvizačním divadlem. Jsem rád, že jsme nemuseli improvizovat až na místě - letor se omluvil včas. Je to škoda, loni mu do toho vlezlo natáčení filmu, letos televize. Tak třeba někdy jindy…

A závěrečný večer se chýlí ke konci. Přesouváme se do divadélka D123 na produkci třídy C, třídy mima, pedagoga a pohyblivého divadelníka Michala Hechta.
Přehled nad kukaččím hnízdem
Nevím, jak se mi to podařilo, v názvu měl být samozřejmě „Přelet“. Paradoxní je, že jsem tento překlep objevil až teď při psaní článku a že mě na něj nikdo neupozornil – asi všichni předpokládali, že je to slovní hříčka…
Dílna byla pokusem, udělat totéž, ale jinak dvakrát po sobě. Stejná dílna - třída byla vyhlášena i při Jiráskově Hronově, pracovala se stejným textem podobnými metodami v jiném prostoru a se zcela odlišným výsledkem - nejvíc to asi (kromě lektora) přineslo třem (bohužel ne více) účastníkům, kteří absolvovali oba týdny. A práce z pohledu účastníků:
„Pokus o neverbální divadlo
Zadání: převyprávějte beze slov příběh inspirovaný knihou či filmem.
Použité suroviny: román K. Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“ zfilmovaný M. Formanem jako „Přelet nad kukaččím hnízdem“; 18 lidských těl a mozků; 1 Michal Hecht; 260 g pantomimy; 150 g akrobacie.
Postup: probudit; rozcvičit; rozhýbat; protáhnout; přemýšlet; protřepat; domyslet zformovat; vymyslet; porozumět; ohnout; namasírovat; diskutovat; spolupracovat; uvolnit; otočit; zakomponovat; nasvítit; přidat hudbu; naučit; dotáhnout; soustředit; ukázat; uklonit; odejít.
Pozitiva a negativa pokusu:
+ domnělá dokonalost vlastních pohybů
- v zrcadlech se nezrcadlící
+ sauna zdarma (teplota v baletním sále se pohybovala kolem 60°C)
+ lektor Michal
- instantní destrukce trávícího systému
+ atraktivní lektor (názor ženské části semináře)
- atraktivní lektorova přítelkyně (názor ženské části semináře)
+ atraktivní lektorova přítelkyně (názor mužské části semináře)
- permanentní lektorova přítomnost (názor mužské části semináře)
- osahávání prsou mé manželky (Míra)
+ osahávání mých prsou (Štěpka – Mírova manželka)
- odpadl šerm (Anita)
+ odpadl šerm (Anita)
 moravské dialekt části seminaristů
+ noční škola mordu v městečku Palermu
- Hanka vraždí jako vyšinutá a vůbec to na sobě nedává znát
+ nezabili Kennyho, parchanti
+ kdyby se stáním na jevišti hublo, tak skončím jako Twiggi (Máša)
+++ lektorovo představení (myšleno v divadle)
Závěr: příběh se podařilo převyprávět; jako vedlejší efekt se uvolnila sqjelá atmosféra“.

Od Parku po Zahradu aneb inspirativní představení
Večerní produkce neodmyslitelně patří k dílně. Letos se podařilo propojit je do značné míry s prací jednotlivých tříd. Kombinace divadelních představení, besedy a vlastních produkcí některých lektorů byla přijata více než kladně. Dokonce se na těchto akcích začala objevovat i část šumperské veřejnosti. Objevily se zde soubory, které již vystoupily na národních přehlídkách - DNO Hradec Králové - VARIACE NA SLAVNÉ TÉMA CYRANO, Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové - PARK, CHVÍLE PŘIROZENOSTI - a dá se říci, že přijetí (díky komornosti a generační spřízněnosti publika) bylo mnohem vstřícnější než na „velkých“ festivalech. Z lektorů vystoupil Ondřej Lipovský (POSLEDNÍ PÓREK) a Michal Hecht, na besedu o světových choreografiích přijela Elvíra Němečková, jeden večer patřil vyškovskému souboru, který se díky administrativní chybě na regionální přehlídce nedostal na Šrámkův Písek (ZAHRADA).

Závěrečný večer končí. Tedy alespoň jeho oficiální část. Přes šedesát mladých lidí si odnáší plnou hlavu zážitků, lásek, nových poznatků, někdy i vědomostí. Před námi organizátory stojí „Setkání“ v roce 2002 a spousta otázek a úkolů. Šumperku, sbohem.
Karel Tomas