Texty: ZAHÁLKA, Michal: Hronov mezi autorstvím a interpretací. AS 04/2011 - Přehlídky a festivaly.

Hronov mezi autorstvím a interpretací

Bylo to nabitých devět dní. Program 81. Jiráskova Hronova přinesl mnoho podnětného a potěšujícího napříč divadelními druhy a žánry, od činohry přes loutky a tanec k experimentálním projektům. Ač jsou si jednotlivé inscenace v mnohém vzdálené, neuškodí o pár kroků ustoupit a podívat se na hronovský program jako na celek.

Pokud se v něm nějaká obecnější tendence projevila, je to zejména hledání a objevování vztahů mezi autorským a interpretačním divadlem – a patrně nepřekvapí, že většina z toho nejzajímavějšího se vyskytla na jejich pomezí.

Začněme ale jinde: hluboko v oblasti tradičního činoherního (tedy interpretačního) divadla. Divadelní soubor Vojan z Libice nad Cidlinou přijel na Jiráskův Hronov s inscenací komedie Prázdniny snů, jejímž autorem je francouzský dramatik, herec a režisér Francis Joffo. Ta hra není moc dobrá a už vůbec není ničím zajímavá – je to jedna z těch, v nichž záměna střídá záměnu, afektované hysterky omdlévají, všichni zběsile pobíhají a práskají dveřmi, později je to trochu sentimentální a na konci to dobře dopadne. A libický soubor (který má za sebou i podstatně ambicióznější projekty) ji inscenuje velice tradičně a po smyslu. Takovéto ochotnické pokusy o bulvár jsou (zejména na venkovských scénách) častým úkazem, ovšem libické Prázdniny snů jsou v této kategorii na velice slušné úrovni: režisér Jaroslav Vondruška je zručným řemeslníkem a v ansámblu má vesměs schopné herce, s nimiž umí pracovat. V souvislosti s Prázdninami snů se v hronovských kruzích hovořilo o vesnickém divadle, které prý herci nazkoušeli a hrají pro zábavu svých známých. Ač je Libice nepochybně vesnicí a ač soubor na Hronov doputoval dokonce přes přehlídku seniorského divadla (a převahu mimodivadelních funkcí je tedy snadné očekávat), není to tak docela pravda: jsem přesvědčený (a mám o tom i zprávy), že libická inscenace může pobavit publikum těchto zájezdových bulvárů stejně tak dobře, jako tyto zájezdové agentury samy. Na repertoáru je už ostatně bezmála tři roky – kdyby ji hráli jen pro ten okruh známých, sotva by se tak dlouho udržela.

To skutečné venkovské, ba přímo sousedské divadlo se v hronovském programu objevilo jinde – a nepostupuje ani v nejmenším cestami interpretačního divadla. Pražáci na vinařských steskách souboru HOCHY z jihomoravské vesničky Hýsly jsou autorským a režijním počinem Tibora Skalky (který je, jak jsem s potěšením zjistil, též starostou obce) a satirizují téma, které je v kraji zjevně živé: Pražáky, kteří v nadutém domnění znalosti vína a folkloru přijíždějí do jihomoravského sklípku. Místní je zesměšňují, nalévají jim patoky a vodí je za nos – a do toho mohutně zní folklorní hudba v podání cimbalisty a mnohačetného pěveckého sboru. V jistém směru jde o divadlo s prvky rituálu (prvním paradivadelním počinem hýselských ochotníků bylo ostatně obnovení prastaré tradice stínání berana) – uměl bych si docela dobře představit lidovou slavnost, při níž někteří členové komunity zpodobňují někoho „jiného“, někoho „zvenčí“, ostatní je nejprve za všeobecného veselí znectí a spílají jim, aby je později usmířili (a nebo naopak vyhnali z vesnice). Po divadelní stránce je to vyrobeno neuměle, herecký styl (pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit) mi ze všeho nejvíc připomínal teleshoppingové prezentace zahraniční provenience, herci zapomínají text a dost možná už předtím popili. To, co v Pražácích mohutně působí, je kolektivní radost společenství z bytí na jevišti – a k té i jistý naivismus vlastně tak trochu patří. Bylo by snadné nad výsledkem mávnout rukou a zařazení této inscenace pominout jako drobný žertík děčínské poroty a programové rady JH, ale byla by to škoda: jako doklad o existenci tohoto bytostně lokálního typu divadla, v němž mimoumělecké cíle takto zásadně převládají, je nedocenitelná. Nehledě na surreálný zážitek, který hronovskému divákovi poskytlo zasazení do absurdního prostoru rozlehlé haly hronovského zimního stadionu.

V duchu malých scén
Lokální téma (byť v tomto případě globálněji pojaté a předané) a autorský přístup je vlastní i nezaměnitelnému kladenskému souboru V.A.D., který se ve své nové inscenaci věnuje právě svému městu. Fe-érie o Kladně Kazimíra Lupince a kolektivu je v jedné ze svých rovin (možná v té hlavní?) příběhem tohoto města, divák je svědkem výjevů z jeho dějin. Základem je tedy historická skutečnost – a tak trochu připomíná ono „metaforické divadlo faktu“, jak nazval Zdeněk Hořínek jednu z tvůrčích linií Studia Ypsilon. Jenže oproti ypsilonské poetice jsou ty obrazy, které tvoří V.A.D., obvykle konkrétnější – řečeno slovy Aleny Zemančíkové, pracují s „jakýmsi civilistním hyperrealismem kombinovaným s avantgardní zkratkou“ (Zpravodaj č. 4, s. 7). A rámcem těchto historických obrazů je příběh čtveřice dělníků, kteří si je během směny vyprávějí. Jde tedy o autorské divadlo, které lze vnímat jako pokračování linie malých scén z šedesátých let – tvůrčí, hravé, chytré a vesměs neotřelé.

Podobně hravá je loutková Vlna pražského souboru Tate Iyumni. Nositelem poetiky tohoto souboru je zejména pečlivě vypiplané výtvarno s množstvím vtipných loutek (vždy v několikeré velikosti) a půvabnou proměnlivou scénou. Kolem toho staví příběh o záchraně velryb na turistické pláži, do níž se nakonec zapojí i ti, kteří velryby podpisem petice podpořit nechtěli – až na tři velkohubé surfaře, kteří jsou líní vstát. V závěru jsou potrestáni, a výsledek je tak vlastně moralitou o lidské lhostejnosti a apatii. Hlavní ale přesto zůstává ona hračičková výtvarnost a vizuální gag. (To se překvapivě ukázalo o pár dní později v inscenaci Hluboko v lese, kterou tentýž tvůrčí tým vytvořil poněkud rychleji a na výtvarných hříčkách – ale ani na práci s příběhem – si tolik záležet nedal. Nevyhnutelně se dostavilo zklamání.)

Třetím v této pomyslné linii „malých scén“ je hospodský site-specific kabaret Jiřího Jelínka (a tedy Divadla DNO) a brněnského Šavgoče, kteří si za základ vzali Bibli – konkrétně dětskou ilustrovanou verzi Starého zákona. Pod názvem HOSPODIN aneb Kdopak by se Boha BAR hrají v hospodách starozákonní příběhy, využívají k tomu hospodské propriety, zpívají hospodské písně za doprovodu akordeonu. Trojici interpretů vévodí sám Jelínek – jeho herectví je bytostně autorské, s přirozenou schopností poutat pozornost. A navíc má zvláštní dar vyvolat dojem improvizace i v poměrně fixním tvaru, kterým HOSPODIN je – ovšem ve chvíli, kdy se skutečně improvizuje, je opravdu pohotový a zdatný (a v obou spoluhráčích má zdatnou oporu). S Fe-érií a Vlnou spojuje HOSPODINA princip hraní s divadelními konvencemi, neprvoplánová zábavnost, ale také jisté temnější podtóny. Společné je jim pečlivé uvažování tvůrců o možnostech zvolených tvarů – jinak řečeno, tyto tři inscenace „zábavného“ autorského divadla si zachovávají dojem lehkosti, ale jsou velice důkladně a s rozmyslem udělané. Je radost to sledovat.

Experimet a divák
Dále se na hronovském programu vyskytly tři inscenace, které dávají velkou volnost divákovu individuálnímu vnímání (a na oplátku od něj vyžadují jistou spolupráci). Ostravské Bílé divadlo v inscenaci ZDE – na ostrém rozhraní života (POSTELE) vytváří na principech postdramatického divadla (ale i divadla poezie a hudebního divadla) koláž o umírání a smrti, kterou pojmenovávají jako „událost obrazu a obraz události“. Na divákovi nechávají, aby se s ní v emocionální rovině propojil – a divácké ohlasy se skutečně různí podle toho, jak se komu podařilo dění na jevišti otevřít. Totéž, ale v intelektuální rovině pravidelně očekává od diváka pražské Divadlo Kámen – nejnověji ve své inscenaci Asi ani zahrada. Koncert moderní vážné hudby prokládá sérii scén plných opakovaných replik s absurdním vyzněním, které s naprostým soustředěním, ale zároveň bez velkých emocí pronášejí smrtelně vážní herci – a v tom všem si divák sám pro sebe hledá a utváří smysl. A nebo ne? Slovo „asi“ v názvu je pro mé osobní (divácké) vnímání těchto projektů příznačné: vlastně jen zhruba tuším, co se ode mě asi chce a co asi mám naopak hledat a chtít já. Kajícně doznávám, že mám s poetikou Petra Macháčka tento problém dlouhodobě – ale zároveň mám dojem, že už (asi) pomalu začínám tušit. Jisté je, že celá tvorba Divadla Kámen je projevem autorského experimentování v podobě, která je zcela ojedinělá.

Dlouhodobým (a úspěšným) budováním svébytné divadelní poetiky je dobře znám i kukský soubor Geisslers Hofcomoedianten, který vytrvale hledá pojítko současného a barokního divadelního výrazu. Jeho projekt Ambrosia dává divákovi svobodu takřka maximální: v prostoru kostela a okolí tvoří devět herců devět exponátů „interaktivní výstavy“ o životě svatého Ambrože, divák mezi nimi podle své potřeby a vnitřního naladění prochází a sám si je spouští. Každý z exponátů je zpracován jiným stylem – škála sahá od deklamace přes zpěv, step a výrazový tanec k loutkářskému výstupu se svíčkami – a přesto je celek zcela sourodý (zřetelně se tu projevuje post-postmodernismus v podobě, jak o něm píše Jan Císař ve studii Jiráskův Hronov po postmodernismu, viz Almanach 80. JH, 2010 – tedy mísení stylů a vlivů, které ale nepůsobí cizorodě a vede ke kompaktnímu výsledku). Ambrosia vychází z komplikované jezuitské hry Edmunda Kampiána, ale na výsledném tvaru je jen sotva znát, že má za základ nějaký pevný dramatický text: režisér Petr Hašek ze hry vytěžil několik dějových momentů a nosných situací, které s herci využil k tvorbě jednotlivých situací. Divák nezíská zprávu o tom, jak vypadá stará jezuitská hra (ani jak byla kdysi inscenována): zato se mu dostane moderní divadelní podívané s prvky site-specific, kterou sám svým sledováním a pohybem spoluutváří.

Hrátky s textem
S Ambrosií (a předtím s HOSPODINEM) jsme se dostali k onomu vytyčenému pomezí autorského a interpretačního divadla – a někde v téhle oblasti najdeme i tři nejzajímavější z drobniček, kterých byl letošní hronovský program plný. Pod názvem Jézuskonte Marjapano se skrývá tanečně-poetická hříčka, kterou si na míru připravila Hana Habrychová Koutová z nonsensové poezie Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Na scénář plný citoslovcí vznikla osobitá drobnička, v níž žena přezouváním bot mění taneční styly a tím i postavy, které znázorňuje. V kratičkém pásmu Na Betlém! vytvořil mladý soubor břeclavské Reginy rozvernou voicebandovou koláž z útržků lidových koled. A v loutkárně O veliké řepě věnovaly jaroměřské Malé dvě pod vedením Jarky Holasové mírně apokryfní pohled notoricky známému Hrubínovu textu: nemění v něm sice ani čárku, zato kolem něj rozehrají příběh o žížale, která celé slavné skupince s řepou pomůže, ale protože žije v zemi a není vidět, nikdo se o ní od Hrubína nedozví (a po zásluze je sezobnuta kosem). Všechny tři krátké hříčky tedy vycházejí z více či méně daného literárního textu – a všechny s ním pracují autorským způsobem.

O krok dál směrem k interpretačnímu divadlu najdeme inscenaci Maryši, kterou s olomouckými gymnazisty sdruženými v souboru Slovanský tyátr nastudoval Zdeněk Vévoda. Režisér a úpravce v jedné osobě ke klasickému textu přistupuje se zdravou mírou piety, nemá potřebu se nijak vymezovat proti jeho vyznění – ale zároveň jej zásadním způsobem krátí na dřeň dramatických situací. Tím text v jistém smyslu posouvá do roviny modelové hry. V inscenaci nenajdeme ani náznak folkloru, ba ani žádné velké emoce. Tato Maryša je odcizená, chladná, v geometrických mizanscénách evidentně poučená postupy moderní (zejména německé) divadelní režie. Herci nehrají postavy, hrají o postavách: slovy Jana Císaře tu dochází k „demonstraci jednání“ (viz Zpravodaj č. 7, s. 6), díky které se daří odhalit základní témata hry. Maryša je v letošní hronovské nabídce jedinou nekomediální činohrou, jedinou činohrou, která hledá svůj specifický výraz a která experimentuje. Když od ní postoupíme ještě o kus k tradiční interpretační činohře, dostaneme se přes Koljadovu frašku Slepice v překvapivě nevýrazné inscenaci Rádobydivadla Klapý k Prázdninám snů – a jsme zase tam, kde jsme začali.

Lze tedy z letošního Jiráskova Hronova vyvodit nějaký velkolepý závěr? Nuže, zdá se mi, že více než v jiných letech programu vládly inscenace a projekty vzniklé ohledáváním možností autorského přístupu ke zpracovávaným textům a že mezi těmi nejzajímavějšími z nich jsou díla souborů, které svůj osobitý styl hledají dlouhodobě (V.A.D., Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo Kámen, Jiří Jelínek). Radikálnějších zobecnění bych se bál: ono by se totiž na základě letošního ročníku Jiráskova Hronova dalo docela dobře dospět třeba k tomu, že dělají-li čeští amatérští divadelníci tradiční činohru, je to zpravidla bulvární komedie – a to není vůbec pravda. Proto se do větších soudů nepustím a řeknu jen tolik: v luzích a hájích českého amatérského divadla je věru co sledovat. Nejen na Jiráskově Hronově.

Michal Zahálka
student katedry divadelní vědy FF UK