Texty: LOLLOK, Marek: Staronový Hronov. AS 04/2011 - Přehlídky a festivaly.

Staronový Hronov

Ačkoli největší a nejstarší festival amatérského divadla neslavil tak významné jubileum jako loni, lze i letošní ročník považovat za jistý mezník. Jednaosmdesátý díl celostátní přehlídky je bezesporu přelomový a revizní z toho důvodu, že došlo ke změně na pozici programového ředitele: dosavadního šéfa festivalu Milana Strotzera vystřídala Simona Bezoušková. Přestože paní Bezoušková není na kolbištích kulturního managementu a amatérského divadla žádným nováčkem, vládlo před festivalem napjaté očekávání, jak nové vedení s nelehkým dědictvím naloží. Zdá se, že jistá vize nové nebo alespoň renovované podoby Jiráskova Hronova už existuje, a tak oproti minulým letům nastalo několik změn.

Výběr programu a nové PC
Tou první a možná nejzásadnější změnou je způsob výběru inscenací do programu přehlídky. O tom, co bude na celostátní prezentaci k vidění, se nerozhodovalo v hlasování zástupců jednotlivých (národních) přehlídek, ale na základě konzultací tzv. programové rady festivalu. Tu podle propozic nominovala sama programová ředitelka; kromě Simony Bezouškové v pětičlenném tělese letos zasedaly osobnosti z různých sfér amatérského divadla (jmenovitě Radvan Pácl, Jakub Hulák, Luděk Horký a David Slížek). Z národních přehlídek bylo přímo na Hronov nominováno devět inscenací, na základě vlastních diváckých zkušeností a porotních doporučení vybrala rada dalších třiadvacet.

Další, víceméně technickou – avšak různorodé ohlasy rovněž vzbuzující – změnou bylo redefinování festivalového diskuzního fóra. Problémový club, který byl dříve chválen i kritizován pro svůj teoretizující charakter, byl nyní pojat jako otevřená debata odborníků. Při plánované absenci profesora Císaře (který však agilně přispíval do festivalového zpravodaje) letos kolegium lektorů tvořili: Aleš Bergman, Vladimír Fekar, Vladimír Mikulka, Martina Schlegelová a Alena Zemančíková. Půdorys kulatého stolu (namísto řečníků ex katedra) Problémový club velmi přiblížil nočním diskuzním klubům (nyní pod taktovkou Romana Černíka); pravidelně se účastnící pevné jádro lektorů a zákaz reakcí členů souboru probíraného představení na plénu Problémového clubu byly však mnohdy jedinými rozdíly těchto setkání.

V průběhu festivalu se k těmto i jiným horkým organizačním novinkám objevovaly diferencované či přímo protilehlé názory; mnohé z nich dokumentuje tištěný festivalový zpravodaj a jiná média. Ne vše se dalo vyřešit za pochodu, nechť jsou tedy předmětem reflexí a úvah i nadále.

Nadčasové otázky
Nikoli poprvé – a pravděpodobně ani naposled – vyprovokovala některá představení otázky v amatérském divadle takřka nadčasové; mnohé z nich byly artikulovány a šetřeny právě v rozborech PC a DK. V souvislosti se souborem Geisslers Hofcomoedianten Kuks se ptáme, kde končí amatérské divadlo a začíná profesionální, po zhlédnutí dětských či mládežnických souborů (Tři Boty Třebotov, Regina Břeclav, Centrální zádrhel Strakonice, Pampalin Turnov ad.) diskutujeme, kdy činnost dorostu posuzovat očima dramatické výchovy a kdy měřítky ryze uměleckými, nad neobvyklým útvarem jihomoravského uskupení HOCHY Hýsly s názvem Pražáci na vinařských steskách pochybujeme, zda jde vůbec o divadlo (spíš by se dalo hovořit o společenské události směšující některé rysy sousedského divadla s všelijak kontaminovanou folklorní tvorbou). Objevila se i představení formálně zkoumající možnosti a meze samotného vnímání divadla (zejména 4:33 ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary a Asi ani zahrada Divadla Kámen).

Kladné ohlasy
Ale okomentujme inscenace, u nichž estetické kvality byly víceméně nesporné – mezi festivalovými recenzenty, diskutéry i publikem o nich podle mého pozorování zavládl nejširší konsenzus. Jsou to tyto: Fé-erie o Kladně, Vlna, Maryša L. P. 2011, Ambrosia, Hospodin aneb Kdopak by se Boha BAR (pozn. v úvahu vzaty pouze české inscenace).

Kladenský soubor V.A.D. do Hronova přivezl divadelní prezentaci ocelového města, jakýsi pandán ke Kolečkovu Jaromíru Jágrovi. Podobně jako v jiných svérázných regionech (s Ostravou v čele) se ve hře Kazimíra Lupince pracuje s nezaměnitelným geniem loci; tematizuje se specifické prostředí dělnického města, popisuje se jeho lesk i bída, vzestup a pád. Podle podtitulu ,,urbanisticko-sociální-politologická a navíc edukativní inscenace“ byla původně zamýšlena k loutkovému ztvárnění. Z této koncepce finálnímu tvaru leccos zůstalo: scény ukazující přeplněné třídy průmyslově expandujícího města či otročinu v dolech jsou jednoznačně takto – jakoby loutkově – pojaty. Zatímco v průvodním příběhu partičky z hutního provozu se herecky budují jednotlivé charaktery (dělníci mají své vlastnosti a jména), v ilustrativních odbočkách a retrospektivách se herci stylizují – někdy až v ukřičené, v kloubech se ohýbající figurky. Konglomerát však drží při sobě; humor nevylučuje respekt, zesměšňování se nebije s úctou. Nezaznamenal jsem žádné potíže se srozumitelností pro nedostatečnou znalost středočeských reálií, což je zajisté dalším z předpokladů úspěchu této inscenace.

Mezi hronovskými loutkáři bezkonkurenčně zazářili pražští Tate Iyumni s inscenací Vlna (už méně invenční, i když řemeslně také obstojný, byl jejich pohádkový teatromat Hluboko v lese). Pod celkem nenápadným názvem se skrývá vlastní soudobá hra s výrazným ekologickým akcentem. Atraktivní prostředí americké pláže obývané poflakujícími se hejsky, lenošícími dovolenkáři, atraktivní plavčicí i mudrujícím opilcem jednoho dne překvapí příboj, který na mělčinu vyvrhne zbloudilou velrybu. Ve svých idealistických postojích osamocený barman Majk se snaží mobilizovat lidi, aby nebyli pasivní a pokusili se zvíře zachránit. Na způsob pohádky O velké řepě skupinka lidí nakonec svalí velrybu zpátky do vody. Trojka slunících se kibiců, která zůstala stranou (větší loutky na forbíně), je za trest smetena na pustý ostrov. Z nápaditých a přitom konstrukčně jednoduchých zařízení v paměti utkví modrý rotující válec, po kterém sviští jezdci na vlnách, a hopsající poprsí záchranářky Bárbry. Námětem i provedením své hry Tate Iyumni připomněli, že loutkové divadlo zdaleka nemusí být synonymem divadla pro děti.

Inscenace Ambrosia dvorních komediantů z Kuksu počítá s prostředím kostelů. V Hronově byla provedena čtyřikrát v katolickém chrámu Všech svatých. Podle možností daného místa se koncept variuje: na osmi stanovištích uvnitř i vně kostela se za použití různých metod (zpěv, pohybové divadlo, deklamace, loutkohra, akrobacie ad.) vypráví zhuštěná biografie svatého Ambrože. Ukázalo se, že ani kvalitně nazkoušená inscenace nefunguje univerzálně. První představení vzbudilo rozpaky tím, že jednotlivé výjevy, které se paralelně dějí uvnitř kostela, se navzájem rušily. Velmi expresivní herectví Geisslerů (které mimochodem bylo jednou z mála výtek lektora Aleše Bergmana) z různých zákoutí doslova křičelo a podrývalo ostatní scény. Naštěstí si to soubor zavčas uvědomil a v dalších reprízách byli aktéři v prostoru přeskupeni – např. kazatel v podání Václava Chalupy již nehřímal z kůru, ale z okýnka sakristie. V tomto pojetí již vznikla atmosféra vhodnější pro expozici křesťanské legendy; zároveň inscenace lépe souzněla s prostředím.

Novou příležitostnou scénu JH – Chapiteau – dvakrát opanoval Jiří Jelínek (Divadlo DNO a Šavgoč). V doprovodném programu se představil se svým divadelním komiksem Svět podle Fagi, v hlavním pak s digestem ze Starého zákona s názvem Hospodin aneb Kdopak by se boha Bar. S bezprostředností a nestrojeností sobě vlastní odvyprávěl několik příběhů z knihy, kterou prý v levných knihách objevil jako novinku. K ruce mu kromě dvojice kolegů byly především rekvizity z hospodského prostředí – přepravky, skleničky, lahve, zátky, otvírák –, s jejichž pomocí inscenuje Noemovu archu, Jonášovu anabázi v břiše velryby i vraždu Ábela Kainem. Ačkoli inscenace vznikla v průběhu řádného zkouškového procesu a stojí na pevném scénáři (jak J. J. potvrdil), energický a těkavý Jelínkův projev sugeruje, že vše vzniká spontánně a nyní. K iluzi neustálé improvizace přispívá i Jelínkova schopnost pohotových reakcí na publikum, na jehož námět jeden z příběhů Bible opravdu spatra zahraje. Jeho dravé, pouličně apelativní ,,chudé“ divadlo bylo zamýšleno pro syrové, ba surové podnebí barů a lokálů. Jelínek toto prostředí v Chapiteau záměrně evokoval tím, že zájemcům naléval pivo a kuřáky pobízel k cigaretě. Rozptyloval diváckou pozornost, aby o ni v zápětí bojoval. Také proto (nejen já) vnímám Hospodina, jakož vlastně vše co Jiří Jelínek vytváří, stále jako silnou a inspirativní alternativu. DS Slovanský tyátr Olomouc byl strůjcem asi nevětšího překvapení Jiráskova Hronova. Soubor složený prakticky jenom z gymnazistů, tedy nikoli studentů vyloženě uměleckých oborů, zaujal svou verzí Maryši. Radikálně i citlivě zároveň upravil text režisér souboru Zdeněk Vévoda. Z realistického dramatu moravské vesnice ponechal tresť, čímž se hra stala bezmála modelovou. Proto nakonec vůbec nevadilo, že herci, kteří mají ztvárnit rodiče i děti, jsou z jedné generace. V herecké práci totiž nešlo o psychologizaci, upřednostněna byla metoda odstupu od ztvárňovaných charakterů. Navzdory modernizujícímu názvu Maryša L. P. 2011 se používá prostředků spíše tradičních, místy až jaksi ledabylých: scéna sestává z dřevěných praktikáblů a oprýskaných stolů a židlí. Sílu inscenace vytváří bezvýjimečně vysoká úroveň herectví (přičemž dámy jsou ještě o něco lepší než mužská část souboru) a jemný režijní výklad rozhodujících situací hry. Oč je při zmíněných textových výpustkách oslabena povahokresebná linie hry, o to víc je posílena její dramatická a metaforická rovina. Francek, který v úvodu vtipkuje s červeným klaunským nosem, pak tuto rekvizitu jako výraz zesměšnění věší na nos Vávrovi. Tímto úkonem se v exaltované scéně plně nahradí Franckova posměšná poznámka o tom, že ho Vávra výstřelem minul. Navzdory mládí Olomouckých reprezentovala Maryša v Hronově tradičnější činoherní divadlo, opřené o – nenapadá mě lepší výraz – poctivé herectví a výklad textu.

Různorodost jako přednost
Jak je snad patrné i ze stručných charakteristik vybraných inscenací – v celkovém hodnocení asi nejlépe přiléhá úsloví ,,každý pes jiná ves“ – zůstává Jiráskův Hronov přehlídkou nejen mezidruhovou, ale opravdu různorodou. Jestli je to následkem shody okolností či uvědomělé skladby programu festivalovou radou, je celkem lhostejné, jisté je, že celostátní nesoutěžní přehlídka by měla nabídnout jistý průřez toho nejzajímavějšího, co se za poslední rok v různých disciplínách amatérského divadla událo; to se myslím hronovskému festivalu podařilo. Inscenační trendy a tendence, které se objevily, byly spíše rozbíhavé a dílčí, spíše než výstavbové a strukturační postupy se vyskytla jednotící témata. Podtitul letošního ročníku hovořící o vztahu duše a těla, jakkoli obecný a široce aplikovatelný, se stal alespoň pomyslně scelujícím prvkem, navíc se nabízel i jako prizma jednotlivých inscenací. Ostatně dramaturg zlínského divadla Vladimír Fekar na závěr poslední diskuze poznamenal, že i na tuto jednotlivost, tedy pojmenování tématu daného roku, by se propříště mohlo navázat.

Marek Lollok
student mgr. stupně oboru
Český jazyk a literatura na FF MU v Brně